ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.2378.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2378/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) J. V., B) D. V. a C) J. Š. proti žalované C. C., s.r.o., o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 98/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2000, č. j. 55 Co 122/2000-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.425,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. května 2000, č. j. 55 Co 122/2000-107, potvrdil v pořadí druhý (opět vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 15. prosince 1999, č. j. 11 C 98/97-72, jímž byla žalované uložena povinnost vyklidit a vyklizené žalobcům odevzdat do třiceti dnů od právní moci rozsudku „dům čp. 296 se stav. parc. čp. 209 na M. S. v P., P. 8“ (dále jen „předmětný dům“ či „dům“, a „stavební parcela“, resp. „předmětné nemovitosti“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání. Předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. dubna 1998, č. j. 11 C 98/97-18, byl k odvolání žalované zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 27. října 1998, č. j. 21 Co 337/98-51, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal odvolací soud mimo jiné za zjištěno, že:
- dne 13. ledna 1993 byla uzavřena mezi pronajímateli J. V., D. V., J. Š. a J. Š. jako tehdejšími (spolu)vlastníky předmětného domu na straně jedné a žalovanou jako jeho nájemkyní na straně druhé smlouva (dále též jen „nájemní smlouva“), jejímž předmětem byly předmětné nemovitosti, nájem byl sjednán na dobu od 1. ledna 1993 do 30. června 2005, v článku III. citované smlouvy bylo sjednáno využívání předmětných nemovitostí nájemcem bez omezení ze strany pronajímatelů (omezeno co do využití pouze přizpůsobením rozhodnutím veřejněsprávních orgánů) ke komerčním účelům, a to jako kanceláře, reprezentativní místnosti, ateliéry, společenské místnosti a příp. luxusní velkoplošné byty, v článku IV. písm. f/ smlouvy bylo dohodnuto na období od 1. července 1994 do 30. června 2005 čtvrtletní nájemné odpovídající částce 35.000,- DM podle kurzu ČNB, položka valuty střed, v den splatnosti, která byla dohodnuta jako čtvrtletní vždy k prvnímu dni každého čtvrtletí, v článku V. bodu 1 pronajímatelé souhlasili se stavebními úpravami a rekonstrukcí za předpokladu, že budou schváleny veřejněsprávními orgány a odsouhlaseny pronajímateli, v článku V. bodu 4 bylo rovněž dohodnuto, že nájemce má právo pronájmu nemovitostí třetím osobám s tím, že bude i nadále odpovídat za dodržování ustanovení smlouvy, v článku V. bodu 7 se nájemce vzdal práva na úhradu jím vynaložených nákladů za provedené opravy, rekonstrukce a jiné stavební úpravy, a to i pro případ, že nájemní smlouva bude ukončena před stanoveným termínem dohodou stran, v článku VII. bylo dohodnuto, že pronajímatel může jednostranně ukončit nájemní smlouvu výpovědí s tříměsíční výpovědní lhůtou v případě prodlení nájemce s placením nájemného po dobu delší než 30 dnů, pokud dluh ve výpovědní lhůtě nezaplatí,
- přípisem ze dne 21. srpna 1996 požádala žalovaná žalobce o udělení písemného souhlasu k přihlášení nájemců k trvalému bydlení,
- dopisem ze dne 14. října 1996 žalovaná uplatnila s účinností od 2. října 1996 slevu z nájemného ve výši 50 % s odůvodněním, že (spolu)vlastníci předmětných nemovitostí nedali souhlas k přihlášení trvalému, dlouhodobému či přechodnému pro podnájemníky – uživatele bytů ve druhém a třetím nadzemním podlaží předmětného domu,
- podle výpisu z účtu č. 28407904 u banky zaplatila žalovaná na účet č. 2037946018, KS 308, VS 1796 dne 2. července 1996 částku 632.275,- Kč a dne 1. října 1996 pouze částku 309.225,- Kč
- dne 17. prosince 1996 vypověděli žalobci žalované s odkazem na článek VII. nájemní smlouvy nájem předmětných nemovitostí pro nezaplacení části nájemného v částce 310.000,- Kč za čtvrté čtvrtletí roku 1996 a současně žalované sdělili, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvního dne měsíce následujícího po doručení písemné výpovědi.
Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud především dovodil, že žalované právo na slevu z nájemného (a současně právo odepřít plnění v podobě placení části nájemného) z důvodu uvedeného v jejím dopise ze dne 14. října 1996 nevzniklo proto, že speciálního souhlasu pronajímatelů k přihlášení podnájemníků nebylo zapotřebí, byl-li takový souhlas v podobě souhlasu generálního pronajímateli udělen již v článku V. bodu 4 nájemní smlouvy. I kdyby takového souhlasu bylo zapotřebí, byla podle názoru odvolacího soudu žádost o udělení souhlasu neurčitá, nekonkrétní a žalobci neporušili žádnou povinnost, jestliže na uvedenou žádost nereagovali. Proto také, pokračoval odvolací soud, nevzniklo žalované právo „odmítnout plnění vyplývající z nájemní smlouvy … a z téhož důvodu je neopodstatněná námitka žalované, že jednáním žalobců jí vznikla škoda, jejíž výši si byla oprávněna započíst proti dlužnému nájemnému“. Současně dovodil, že nezaplatila-li žalovaná za této situace ve lhůtě sjednané v článku IV. písm. f/ ve spojení s článkem VII. nájemní smlouvy nájemné za čtvrté čtvrtletí 1996 v dohodnuté výši, je naplněn výpovědní důvod podle článku VII. nájemní smlouvy a její nájemní poměr k předmětným nemovitostem proto zanikl na základě výpovědi ze dne 17. prosince 1996 uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, tedy ke dni 1. dubna 1997. Poté – stejně jako soud prvního stupně – uzavřel, že od této doby užívá žalovaná předmětné nemovitosti bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu – uplatnila dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. namítla, že soudy nepřipustily důkazy, které ke svým tvrzením ohledně šikanování ze strany žalobců žalovaná nabízela. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. především namítla, že měla-li podle nájemní smlouvy povinnost platit nájemné na každé čtvrtletí předem, mohla podle §560 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen „obč. zák.“), své plnění odepřít, bylo-li z jednání žalobců „zjevné, že nebudou řádně své povinnosti plnit“. Poté rovněž namítla, že byla-li výpověď z nájmu v daném případě namístě, jak dovodily soudy obou stupňů, došlo na základě výpovědi ke zrušení nájemní smlouvy a ze zákona, konkrétně z ustanovení §457 obč. zák., vyplývá, že každý z účastníků je povinen vrátit druhému vše, co podle zrušené smlouvy dostal, tj. v daném případě vyklizení předmětných nemovitostí žalovanou oproti zaplacení jejich zhodnocení žalobci. Žalovaná zastává názor, že „by nebyla úspěšná se svojí samostatnou žalobou na zaplacení zhodnocení ve smyslu ust. §667 odst. 1 o. z., pokud by současně nebyla zavázána nemovitost vyklidit a předat, resp. pokud by nemovitost dále užívala“. V této souvislosti odkázala žalovaná na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. prosince 1997 sp. zn. 2 Cdon 944/97. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a uvedli, že dovolání nemůže být podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. května 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde. Podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že v pořadí druhým (potvrzeným) rozsudkem soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku tohoto soudu – v obou případech totiž šlo o rozsudky vyhovující. Protože odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání (naopak návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl), nemůže být dovolání přípustné ani podle §239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalovaná přípustnost svého dovolání o citované ustanovení opřela.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
V daném případě žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně v doplňku odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, navrhla vyslovení přípustnosti dovolání pro řešení otázek, „zda jednání pronajímatele, které je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 o. z., kterým dochází k rušení řádného užívání, zakládá právo na odmítnutí plnění v souladu s ust. §560 věta druhá o. z.“, a „zda při zrušení nájmu výpovědí ve smyslu §457 o. z. jsou účastníci smlouvy povinni si navzájem vrátit vše, co podle ní dostali, tj. předat vyklizené nemovitosti oproti zaplacení jejich zhodnocení“. Odvolací soud žalobě na vyklizení předmětných nemovitostí v konečném důsledku vyhověl, aniž povinnost k vyklizení podmínil zaplacením jejich zhodnocení ze strany žalobců. Ve skutečnosti tedy dovodil (byť nikoliv výslovně), že úspěch žaloby na vyklizení předmětných nemovitostí není závislý na splnění povinnosti žalobců vydat žalované bezdůvodné obohacení spočívající ve zhodnocení těchto nemovitostí žalovanou. Objektivní hranice dovolacího přezkumu jsou – s přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. – vymezeny právními závěry, že žalované – vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním, týkajícím se plnění povinností z nájemní smlouvy ze strany žalobců – nevzniklo právo odepřít plnění v podobě placení části nájemného za čtvrté čtvrtletí roku 1996 (ve smyslu §560 věty druhé obč. zák.), a že povinnost k vyklizení nemovitostí není vázána na splnění povinnosti vydat bezdůvodné obohacení v podobě zhodnocení nemovitostí (že tedy nejde o synallagmatické závazky ve smyslu §560 věty první obč. zák.); jde tudíž o výklad ustanovení §560 obč. zák.
S posouzením těchto právních otázek (tj. otázek objektivně otevřených dovolacímu přezkumu, jejichž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaná v dovolání napadla) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Oba právní závěry, tj. závěr, že žalované nevzniklo právo odepřít plnění v podobě placení části nájemného za čtvrté čtvrtletí roku 1996 (ve smyslu §560 věty druhé obč. zák.), a závěr, že povinnost k vyklizení nemovitostí není vázána na splnění povinnosti vydat bezdůvodné obohacení v podobě zhodnocení nemovitostí (že tedy nejde o synallagmatické závazky ve smyslu §560 věty první obč. zák.), by mohly být pokládány za otázky zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku, neboť rovněž na jejich řešení toto rozhodnutí spočívá. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v právní teorii i soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Ustanovení §560 obč. zák. se vztahuje na závazky ze synallagmatických smluv, pro něž je typická vzájemná vázanost plnění. Každá ze stran je zároveň v postavení dlužníka a věřitele, neboť má vůči druhé straně povinnost plnit a zároveň právo plnění požadovat (srov. Občanský zákoník, Komentář, 2. vydání 1994, nakladatelství C. H. Beck/SEVT na straně 353). Přitom ustanovení §560 věty druhé obč. zák. je ve vztahu k ustanovení §560 věty první obč. zák. ustanovením speciálním; vztahuje se totiž pouze na případy, kdy jeden z účastníků dvoustranně zavazujícího závazku je povinen plnit předem. Tento účastník má právo plnění předem odepřít za podmínek zde upravených.
Závěr, že povinnost k vyklizení nemovitostí není vázána na splnění povinnosti vydat bezdůvodné obohacení v podobě zhodnocení nemovitostí (že tedy nejde o synallagmatické závazky ve smyslu §560 věty první obč. zák.), je v souladu s ustálenou soudní praxí. Soudní praxe totiž doposud nezaznamenala odklon od závěru, že úspěch žaloby na vyklizení nebytových prostor, které žalovaný užíval na základě neplatné smlouvy, není závislý na povinnosti žalobce vydat žalovanému bezdůvodné obohacení spočívající ve zhodnocení nebytových prostor žalovaným. Nejde o synallagmatické závazky ve smyslu §560 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99, uveřejněný pod č. 13 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nerozhodné, že v projednávané věci šlo o nemovitosti (nikoli pouze o nebytové prostory), a že nešlo o užívání (nebytových prostor) na základě neplatné smlouvy, nýbrž o užívání (nemovitostí) v situaci, kdy právní důvod jejich užívání zanikl výpovědí (platné) nájemní smlouvy.
Žalovaná v dovolání nezpochybnila (a v tomto případě – prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. – ani zpochybnit nemohla) správnost skutkového zjištění, že souhlas pronajímatelů k přihlášení podnájemníků byl udělen v podobě souhlasu generálního již v článku V. bodu 4 nájemní smlouvy (proto za této situace nebylo zapotřebí souhlasu speciálního), a že žalobci neporušili žádnou povinnost, jestliže nereagovali na žádost žalované ze dne 21. srpna 1996, týkající se udělení souhlasu k přihlášení podnájemníků. Ani dovolací námitka, že z jednání žalobců bylo „zjevné, že nebudou řádně své povinnosti plnit“, uvedené skutkové zjištění nijak nezpochybňuje; jejím prostřednictvím totiž žalovaná vyjádřila pouze obavu ve vztahu k plnění povinností žalobců (z nájemní smlouvy) v budoucnu. Jestliže podle zmíněného skutkového zjištění žalobci žádné povinnosti vyplývající pro ně z nájemní smlouvy neporušili, pak rovněž závěr, že žalované nevzniklo právo „odmítnout plnění vyplývající z nájemní smlouvy …“, jinak řečeno závěr, že žalované nevzniklo právo plnění předem ve smyslu §560 věty druhé obč. zák. odepřít (v době, kdy měla plnit, neexistovaly totiž žádné skutečnosti objektivně ohrožující plnění ze strany žalobců), je v souladu s konstantní judikaturou, týkající se citovaného ustanovení.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 2 o.s.ř. (vady ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a jejich existenci lze zkoumat pouze v případě přípustného dovolání) a proto je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. za situace, kdy žalovaná (dovolatelka) zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, a žalobcům vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 14. července 2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. – část dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava první /Přechodná ustanovení k části první/, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají z jednoho společného úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) při zastupování tří osob v částce 1.200,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 3 krát 75,- Kč, celkem 225,- Kč, tj. z režijního paušálu podle §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2002
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu