ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.24.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 24/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně D. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 67/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2000, č. j. 55 Co 332/2000-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 3. 2000, č. j. 16 C 67/98-87 (poté, co jeho v pořadí první, vyhovující rozsudek ze dne 4. 3. 1999, č. j. 16 C 67/98-41, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 1999, č. j. 21 Co 235/99-61), zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu účastníků k bytu č. 27, sestávajícímu se ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, v 10. poschodí domu č. 644/14, v P. (dále \"předmětný byt\"), na určení, že výlučnou nájemkyní bytu bude žalobkyně a na uložení povinnosti žalovanému předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování. Dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že předmětný byt byl přidělen žalovanému jako byt podnikový rozhodnutím jeho tehdejšího zaměstnavatele – D. p. h. m. P. ze dne 22. 12. 1978, že žalovaný uzavřel dne 19. 1. 1979 (za trvání manželství účastníků) s tímto podnikem dohodu o odevzdání a převzetí bytu, že dům, ve kterém se předmětný byt nachází, přešel před 1. 1. 1992 (na základě zákona č. 172/1991 Sb.) do vlastnictví obce – h. m. P., jakož i ze zjištění, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 12. 4. 1995. Po obsáhlém dokazování dospěl k závěru, že účastníci ke dni 1. 1. 1992 spolu trvale nežili (byť oba bydleli v předmětném bytě), a že nevedli společnou domácnost. Soud prvního stupně, vycházeje z právního názoru odvolacího soudu, vysloveného ve výše označeném zrušujícím usnesení, se zabýval posouzením zjištěného skutkového stavu podle ustanovení §703 obč. zák. a dovodil, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu ke dni 1. 1. 1992 (kdy nesplňoval znaky bytu služebního) právo společného nájmu, neboť jeho vznik byl vyloučen podle §703 odst. 3 obč. zák.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2000, č. j. 55 Co 332/2000-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, a ve shodě s ním dovodil, že v dané věci je nutno aplikovat ustanovení §703 obč. zák. S poukazem na citaci odstavce prvního a odstavce třetího uvedeného ustanovení dospěl k závěru, že vzniku práva společného nájmu účastníků (tehdy manželů) k předmětnému bytu bránila skutečnost, že ke dni 1. 1. 1992 spolu trvale nežili; jejich soužití v bytě nevykazovalo znaky společné domácnosti ve smyslu §115 obč. zák. Na základě toho shledal žalobu nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a v němž uplatněný dovolací důvod podřadila ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká \"chybnou\" interpretaci §703 odst. 3 a §115 obč. zák., jakož i to, že \"nesprávně hodnotil všechny provedené důkazy\". Její dovolací námitky směřují proti závěru odvolacího soudu, že účastníci spolu ke dni 1. 1. 1992 trvale nežili a nevedli společnou domácnost, který vyústil v zamítnutí žaloby na zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu. Dovolatelka poukazuje na to, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 15 C 124/95, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalovaný (vystupující tehdy jako žalobce) domáhal jejího vyklizení z předmětného bytu, a že tato žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že účastníkům svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu; tím vznikla (uvádí se dále v dovolání) překážka věci pravomocně rozsouzené pro případnou další žalobu na vyklizení. Dovozuje dále, že rozhodnutím v označené věci měl být soud vázán i v nyní projednávané věci. Uzavírá, že \"ustanovení §703 odst. 3 o. z. nebylo nejen naplněno, ale ani řádně prokázáno a tudíž právo společného nájmu zde stále existuje\". Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, a to i s poukazem na to, že nevzniklo-li účastníkům k předmětnému (podnikovému) bytu právo společného užívání, nemohlo jim ani poté, kdy byt po změně právní úpravy nesplňoval znaky bytu služebního, vzniknout právo společného nájmu. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 5. 10. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen \"o. s. ř.\").
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a je podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že předmětný byt byl přidělen žalovanému jeho tehdejším zaměstnavatelem v roce 1978 jako byt podnikový za trvání manželství účastníků, a že dům, ve kterém se byt nachází, byl ke dni 1. 1. 1992 ve vlastnictví obce – h. m. P. Dovoláním není ani zpochybněno, že vzhledem k charakteru tohoto bytu jako bytu podnikového nevzniklo k němu účastníkům právo společného užívání.
Odvolací soud založil právní posouzení otázky (následného) vzniku práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu na dvou závěrech - jednak na závěru, že toto právo mohlo vzniknout podle §703 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., tj. ve znění účinném po 1. 1. 1992 (dále též jen \"obč. zák.\"), neboť předmětný byt k uvedenému datu nesplňoval znaky bytu služebního, jednak na závěru, že vzniku tohoto práva v dané konkrétní věci bránila skutečnost, že účastníci k tomuto datu spolu trvale nežili (§703 odst. 3 obč. zák.).
Podle §871 odst. 1 obč. zák. právo osobního užívání bytu, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona (míněno zákona č. 509/1991 Sb., tj. ke dni 1. 1. 1992) se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem. Společné užívání bytu manžely se mění na společný nájem.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že pro vznik práva společného nájmu bytu manžely podle citovaného ustanovení bylo podmínkou, aby byl byt před 1. 1. 1992 ve společném užívání manželů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 26 Cdo 2318/98, ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, pod pořadovým číslem 111, ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, C 325). Nevzniklo-li před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely - jako tomu bylo u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace (srov. §182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991), mezi něž patřily i byty podnikové (§7 tehdy platné vyhlášky č. 45/1964 Sb.), nemohlo tzv. \"dodatečně\" vzniknout právo společného nájmu bytu manžely, a to ani kdyby podle §871 odst. 4 obč. zák. se osobní užívání nepřeměnilo na nájem služebního bytu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, pod pořadovým číslem 61, odůvodnění rozsudku ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým číslem 36).
I když dovolací soud - ze shora uvedených důvodů - nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, připouštějícím s poukazem na §703 odst. 1 obč. zák. možnost (následného) vzniku práva společného nájmu bytu manžely (byť předmětný byt nebyl před 1. 1. 1992 ve společném užívání manželů), je závěr odvolacího soudu, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu, ve svých důsledcích správný. Otázkou (ne)existence společného soužití účastníků ke dni 1. 1. 1992 není za tohoto stavu nutno se zabývat. Rovněž tak se dovolací soud nezabýval dovolací námitkou vztahující se k řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 124/95, resp. k rozhodnutí v něm vydaném, neboť toto rozhodnutí není předmětem dovolacího přezkumu v projednávané věci.
Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo tzv. jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 věty první o. s. ř. a žalovanému, který byl v dovolacím řízení úspěšný, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Výše těchto nákladů byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. (dále jen \"vyhláška\"), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 22. 11. 2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (srov. hlavu první, část dvanáctou, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.). Uvedené náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání ve výši 500.-Kč (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky), a z paušální částky náhrad ve výši 75.- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. června 2002
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu