ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.2460.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2460/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce města R. n. L., proti žalovanému K. U., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 18/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 1998, č. j. 9 Co 309/97 – 34, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 575,-Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 29. 1. 1997, č. j. 10 C 18/96 – 18, zavázal žalovaného, aby vyklidil a vyklizený odevzdal žalobci byt č. 3 o velikosti 4 + 1 s příslušenstvím, v 1. poschodí domu čp. 1573 v ulici A.17. l. v R. n. L. (dále též jen „předmětný byt“ nebo „byt“) do patnácti dnů ode dne zajištění přístřeší. Zároveň žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že předmětný byt je ve vlastnictví žalobce a že žalovaný jej užívá se svou družkou; dovodil zároveň, že žalovanému nevzniklo právo nájmu bytu, a to ani po smrti J. K. (nevlastního otce žalovaného), neboť ten užíval byt „protiprávně“. Formu bytové náhrady soud odůvodnil dobou, po kterou žalovaný byt užíval a jeho současnými poměry.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 6. 1998, č. j. 9 Co 309/97 – 34, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o bytové náhradě potud, že patnáctidenní lhůta ke splnění povinnosti vyklidit předmětný byt počne plynout ode dne, kdy bude žalovanému zajištěno náhradní ubytování; jinak napadený rozsudek potvrdil a žalovaného zavázal nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud se ztotožnil s většinou závěrů soudu prvního stupně, na rozdíl od něho ale dovodil, že ačkoli žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu a tedy i bez nároku na zajištění bytové náhrady při jeho vyklizení, bylo by jeho vystěhování z bytu po zajištění pouhého přístřeší v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. a §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Kromě tvrzení, že u soudu prvního stupně rozhodovala vyloučená soudkyně (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), uplatnil i dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) při rozhodování o povaze bytové náhrady. V dovolání pak podrobně argumentoval ve prospěch svých tvrzení o existenci výše uvedených dovolacích důvodů a navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Litoměřicích.
Žalobce se v dovolacím vyjádření zabýval přípustností dovolání, polemizoval s dovolatelovými tvrzeními a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Písemným podáním ze dne 8. 7. 2002, které došlo Nejvyššímu soudu dne 9. 7. 2002, vzal žalovaný své dovolání zpět s odůvodněním, že dne 28. 6. 2002 byla mezi ním a žalobcem uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou. Požádal, aby Nejvyšší soud při rozhodování o nákladech řízení přihlédl k tomu, že dovolání je vzato zpět „výlučně pro chování žalobce“.
V souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo nutno dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému dne 30. 6. 1998, tj. přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 – dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud proto aplikoval ustanovení §243b odst. 4 věty druhé o. s. ř. a dovolací řízení v důsledku zpětvzetí podaného dovolání zastavil.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř., neboť dovolatel nese procesní zavinění na tom, že řízení o jeho dovolání bylo zastaveno. Skutečnost zdůrazněná ve zpětvzetí dovolání, že – s časovým odstupem téměř čtyř let od právní moci rozsudku, jímž byl žalovaný zavázán předmětný byt vyklidit – došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o nájmu tohoto bytu, nemůže být považována za okolnost podřaditelnou ustanovení §146 odst. 2 větě druhé o. s. ř. (z písemností připojených ke zpětvzetí dovolání se ostatně podává, že v souvislosti s uzavřením výše zmíněné nájemní smlouvy bylo dne 28. 6. 2002 také dohodnuto, že žalovaný „náklady řízení ponese na své náklady“); rovněž tak nejsou naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. ve prospěch dovolatele. Výše nákladů, na jejichž náhradu má žalobce právo, činí 575,- Kč (500,- Kč jako odměna advokáta za sepis dovolacího vyjádření podle §7, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 75,- Kč jako paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. července 2002
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu