ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.2536.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2536/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl. v právní věci žalobkyně M. S., jako správkyně konkursní podstaty úpadce P. s. r. o., proti žalovaným 1) L. T., a 2) J. T., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 292/99, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2000, č. j. 28 Co 776/99-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 18. 10. 1999, č. j. 6 C 292/99-39, zavázal oba žalované vyklidit byt 4 + 1 s příslušenstvím, nacházející se v přízemí domu čp. 330, na stavební parcele č. 895 v J., okres R. (dále též jen „předmětný byt“ nebo „byt“), a vyklizený jej předat žalobkyni do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí; zároveň žalovaným uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, že uzavřela s prvním žalovaným smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu zaměstnaneckého poměru prvního žalovaného u žalobkyně, že tento zaměstnanecký poměr skončil v polovině roku 1996, a že v současnosti má první žalovaný trvalé bydliště u svých rodičů, přechodné bydliště pak v domě v P., který získal v restituci. Okresní soud rovněž učinil zjištění, že manželství mezi oběma žalovanými bylo rozvedeno ke dni 4. 7. 1996, a že druhá žalovaná začala se svou nezletilou dcerou předmětný byt užívat až v létě roku 1999. Dospěl pak k závěru, že nájemní smlouva, uzavřená mezi žalobkyní (pronajímatelkou) a prvním žalovaným (nájemcem), byla smlouvou na dobu určitou a byla „ze zákona prolongována“; předchozí žaloba na vyklizení, o níž bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem pod sp. zn. 7 C 769/97 Okresního soudu v Rakovníku, nebyla podána v zákonné lhůtě. „Ve smyslu ustanovení §676 občanského zákoníku k prolongaci nájemního poměru docházelo každoročně“ – pokračoval soud prvního stupně - „přičemž k poslednímu prodloužení nájemního poměru došlo 11. 4. 1998, a to na dobu jednoho roku, tedy do 10. 4. 1999“, a žaloba na vyklizení předmětného bytu, jíž bylo dne 3. 5. 1999 zahájeno toto řízení, byla podána v zákonné lhůtě. Dále okresní soud vyslovil právní názor, že v daném případě zde zamítavé rozhodnutí, vydané v řízení pod sp. zn. 7 C 769/97 Okresního soudu v Rakovníku, netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené, neboť nově uplatněný nárok se opírá o nové skutečnosti, které tu v původním řízení nebyly. Dospěl rovněž k závěru, že předmětný byt nebyl bytem služebním, dovodil ve vztahu ke druhé žalované, že jí vzniklo pouze odvozené právo bydlení (nikoli nájemní právo), které se ovšem i s ohledem na ustanovení §713 obč. zák. „neprolongovalo“, jelikož druhá žalovaná předmětný byt po rozvodu manželství trvale opustila a užívala jej pouze příležitostně. Soud prvního stupně uzavřel, že první žalovaný je ve sporu o vyklizení bytu pasivně legitimován, neboť „v předmětném bytě má dosud uloženy své věci“ a brání tím žalobkyni v realizaci jejího vlastnického práva, a že druhé žalované nesvědčí odvozené právo bydlení, a nenáleží jí proto ani právo na zajištění bytové náhrady.
K odvolání druhé žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2000, č. j. 28 Co 776/99 – 61, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku; „v dalším“ tento rozsudek potvrdil a rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a námitku odvolatelky, že je zde překážka věci pravomocně rozsouzené, neshledal důvodnou, když dovodil, že sice proběhlo soudní řízení se stejnými účastníky a stejným předmětem nájemní smlouvy, které skončilo pravomocným rozsudkem, zamítajícím žalobu na vyklizení předmětného bytu, k zamítnutí žaloby ale došlo, protože nebyla podána ve třicetidenní lhůtě stanovené v §676 odst. 2 obč. zák. V nyní probíhajícím řízení se však rozhoduje o „žalobě na vyklizení s tím, že ke skončení nájmu sjednaného na dobu určitou došlo dne 10. 4. 1999“, a nejde tedy o věc rozsouzenou. Ke změně výroku o lhůtě k vyklizení předmětného bytu odvolací soud přistoupil přihlížeje ke skutečnosti, že druhá žalovaná bydlí v předmětném bytě se svou nezletilou dcerou, jíž tak bude umožněno dokončit školní rok ve škole, kterou navštěvuje; druhé žalované pak bude poskytnuta možnost „vyřešit přijatelným způsobem svou bytovou situaci“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání „z důvodu §237 odst. 1 písm. d/, f/ o. s. ř.“. V dovolání především vyslovila názor, že „v předmětné věci“ již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1998, sp. zn. 28 Co 451/98. Současně vytýkala odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, zda předmětný byt je bytem služebním, či nikoli, a že převzetím skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně a tím, že neprováděl další dokazování ohledně charakteru bytu, znemožnil krajský soud dovolatelce realizaci těch procesních práv, která jí zákon přiznává a odňal jí tak možnost jednat před soudem. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že předmětný byt měl charakter bytu služebního, a že proto žalobkyně měla proti prvému žalovanému po skončení jeho pracovního poměru uplatnit žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a proti druhé žalované měla podat žalobu na vyklizení bytu. Pronajímatel má podle ustanovení §711 odst. 1 písm. b/ obč. zák. právo – za splnění podmínek zde uvedených – dát výpověď z nájmu, pokračovala dovolatelka, soud ale musí vždy zkoumat, z jakého důvodu přestal nájemce pro zaměstnavatele pracovat; v daném případě měl být první žalovaný – jak tvrdila dovolatelka – k ukončení pracovního poměru u žalobkyně „dohnán“. Z tvrzeného charakteru bytu dovolatelka dále dovozovala, že se režim vystěhování příslušníků domácnosti řídí ustanovením §713 obč. zák., a že tedy není povinna se z bytu vystěhovat, dokud jí nebude zajištěn přiměřený náhradní byt. Vycházejíc z této argumentace navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno včas účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. Shledal dále, že dovolání lze projednat a rozhodnout o něm přesto, že po skončení odvolacího řízení byl rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2000, č.j. 92 K 47/2000 - 19, prohlášen konkurs na majetek žalobkyně, a řízení bylo proto ze zákona přerušeno. Dovolatelka totiž podle §14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, navrhla pokračování v dovolacím řízení. Důsledkem prohlášení konkursu však bylo, že místo úpadce (žalobkyně) se účastnicí řízení stala M. S., jako správkyně konkursní podstaty úpadce.
Dovolací soud se pak zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné především proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). V posuzovaném případě však citované procesní ustanovení aplikovat nelze, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl ve výrocích o věci samé rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím. Jak plyne z jeho obsahu, odlišuje se od rozsudku okresního soudu pouze potud, že druhé žalované (stejně jako prvnímu žalovanému) určuje jinou – delší – lhůtu k vyklizení bytu, zatímco výrok vztahující se k té části prvostupňového rozhodnutí, kterou byla dovolatelce uložena vlastní vyklizovací povinnost s tím, že vyklizení bytu nemá být vázáno na zajištění bytové náhrady, je nejenom po stránce formální, ale především po stránce obsahové, výrokem potvrzujícím.
Přípustnost dovolání zároveň nelze opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž dřívější rozhodnutí zrušil. Rozsudek okresního soudu, potvrzený napadeným odvolacím rozsudkem, je totiž prvním rozsudkem, který soud prvního stupně ve věci vydal.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání výrokem potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o. s. ř.) a druhá žalovaná návrh na vyslovení této přípustnosti neučinila (§239 odst. 2 o. s. ř.), nepřichází v úvahu ani aplikace §239 o. s. ř.
Výrok, jímž odvolací soud změnil (prodloužil na dobu tří měsíců od právní moci rozsudku oproti třiceti dnům, stanoveným soudem prvního stupně) lhůtu k plnění povinnosti druhé žalované vyklidit předmětný byt, má ve shodě s ustanovením §160 odst. 1 o. s. ř. jakožto vedlejší (akcesorický) výrok sám o sobě povahu usnesení. Rovněž proti němu ale není dovolání (ve smyslu §238a odst. 1 písm. a/ části věty před středníkem o. s. ř.) přípustné, neboť v tomto rozsahu není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). K podání dovolání je totiž subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod pořadovým číslem 28, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým č. 7). Odstranění (zrušení) výroku rozhodnutí odvolacího soudu o pariční lhůtě, by ovšem nevedlo ke stavu pro druhou žalovanou příznivějšímu v porovnání s tím, jak byla otázka lhůty k vyklizení řešena před jeho vydáním; potud tedy dovolatelce nemohla být rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.
Zbývá tak posoudit, zda lze přípustnost dovolání dovodit z §237 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedeným v §237 odst. 2 o. s. ř.), jsou-li zde závažné vady řízení, vyjmenované formou taxativního výčtu pod písmeny a/ až g/ uvedeného procesního ustanovení (vady, k nimž podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud přihlíží i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny, které pro svou závažnost činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným, a jež jsou zároveň způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatelka - jak již bylo uvedeno - výslovně namítá vady řízení uvedené v §237 odst. 1 písm. d/ a f/ o. s. ř. Protože jiné vady působící zmatečnost uplatněny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, řešil dovolací soud otázku opodstatněnosti tvrzení, o která dovolatelka uplatněný dovolací důvod (§241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) opřela. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. není totiž založena pouhým tvrzením, že řízení trpí některou z tzv. zmatečnostních vad, ale nastává jen tehdy, je-li řízení takovou vadou skutečně postiženo.
Podle §237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu je dovolání přípustné, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto.
Podle §159 odst. 3 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu. Podmínka řízení, upravená v §159 odst. 3 o. s. ř., je důsledkem závaznosti pravomocného rozsudku. Závěr o tom, zda konkrétní pravomocné rozhodnutí soudu skutečně tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté (překážku rei iudicatae), činí soud na základě posouzení, zda jde v projednávané věci o totožnost subjektů v poměru k věci již pravomocně rozhodnuté a současně i o totožnost samotné věci, která se stala předmětem řízení. O totožnost předmětu řízení jde, je-li v novém řízení učiněn předmětem sporu tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již jednou pravomocně rozhodnuto, a opírá-li se přitom o tentýž právní důvod, který je ale dán pouze tehdy, jestliže plyne ze stejného skutkového stavu (srov. Občanský soudní řád - Komentář, I. díl, str. 706 - 707, Panorama Praha 1985). I když ale půjde v novém řízení o tentýž právní vztah nebo stav, překážka věci pravomocně rozsouzené není dána, opírá-li se nově uplatněný nárok o nové skutečnosti, a to bez zřetele k tomu, zda tyto skutečnosti tvoří stejný nebo jiný právní důvod (viz též rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966, pod pořadovým číslem 52). Lze poukázat i na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1988, pod pořadovým č. 39, v němž byl vysloven právní názor, že překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159 odst. 3 o. s. ř.) není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později.
V souzené věci se ze spisu podává, že zatímco v řízení vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 769/97 zamítl soud žalobu na vyklizení předmětného bytu, neboť uzavřel, že právo nájmu, vzniklé na základě platné nájemní smlouvy, v době rozhodování soudu (tj. 15. 9. 1998) trvalo, když nájemní smlouva se obnovila ve smyslu §676 odst. 2 věty prvé obč. zák. na dobu stanovenou v §676 odst. 2 větě druhé obč. zák., pak v řízení vedeném u stejného soudu pod sp. zn. 6 C 292/99 (tj. ve sporu zahájeném žalobou podanou dne 3. 5. 1999, který vyústil v rozhodnutí odvolacího soudu, napadené nyní dovoláním) šlo o stav, kdy žalobkyně – poté, kdy byla její první žaloba z citovaných důvodů zamítnuta – uplatnila ve třicetidenní lhůtě po skončení doby nájmu návrh na vyklizení bytu, a učinila tak úkon směřující k odvrácení dalšího obnovení nájemní smlouvy podle §676 odst. 2 obč. zák. Nejde tedy o totožnost věci dle §159 odst. 3 o. s. ř. ve smyslu výše podaného výkladu tohoto procesního ustanovení a dovolatelčino tvrzení, že v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, a že proto řízení bylo stiženo vadou podřaditelnou ustanovení §237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., není opodstatněné.
Nedůvodnou je i námitka, že dovolatelce byla v průběhu řízení - jak v dovolání tvrdí - nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (námitka zmatečnosti podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Naplnění citované skutkové podstaty spatřuje dovolatelka v tom, že krajský soud, který převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, považoval za nadbytečné dokazování o tom, zda předmětný byt je, či není bytem služebním; tím měl dovolatelce znemožnit realizaci procesních práv, která jí zákon přiznává.
Dovolatelka netvrdí – a z obsahu spisu se ani nepodává – že by v průběhu řízení před soudy obou stupňů byla omezována ve svých procesních právech (např. v právu zúčastnit se jednání ve věci, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.) nebo že by jich byla dokonce zcela zbavena. Nešlo ani o případ, že by soud – v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. – věc projednal v její nepřítomnosti. Dovolatelkou namítaná okolnost, že odvolací soud neprováděl další dokazování ohledně charakteru předmětného bytu (když převzal skutková zjištění soudu prvního stupně), zkrácením jejích procesních práv ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. není. Občanský soudní řád sice poskytuje účastníkům řízení právo vyjádřit se k věci a právo (i tomu odpovídající procesní povinnost) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností, procesní nárok na provedení navržených důkazů jim ale neposkytuje. O tom, které z navrhovaných důkazů budou v řízení provedeny, rozhoduje podle §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (použitelného rovněž v odvolacím řízení – srov. §211 o. s. ř.) soud, a ten nemá v řízení sporném, jakým je i toto řízení, zákonem uloženu povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. Jeho případné pochybení v tomto směru mu lze podle okolností případu vytýkat prostřednictvím dovolacího důvodu upraveného v §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (tvrzením, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K takové vadě jakožto dovolacímu důvodu pak dovolací soud může a musí přihlédnout, avšak jen v případě, je-li dovolání přípustné. Sama o sobě však tato vada – i kdyby byla skutečně zjištěna – přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolání druhé žalované tak nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Směřuje-li dovolání druhé žalované proti výrokům, týkajícím se prvního žalovaného, jde o dovolání subjektivně nepřípustné, neboť žalovaní v tomto sporu nejsou nerozlučnými společníky ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř., ale jednají v řízení každý sám za sebe (§91 odst. 1 o. s. ř.); přezkum správnosti těchto výroků tak nepřichází v úvahu.
Nezbývá tak, než uzavřít, že přípustnost dovolání podaného druhou žalovanou v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která obecně přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. odmítnout.
Dovolatelka nese procesní zavinění na tom, že její dovolání bylo odmítnuto, žalobkyni však v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř. výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. dubna 2002
JUDr. Hana Müllerová, v.r.
předsedkyně senátu