ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.2709.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2709/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobkyně nemocnice v P., samostatné příspěvkové organizace, zastoupené advokátkou, proti žalované M. P., a. s., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 213/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2000, č. j. 11 Co 408/99-119, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2000, č. j. 11 Co 408/99-119, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. května 1999, č. j. 9 C 213/97-85, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované vyklidit „budovu č. p. 1245 v P., J. II – H. R., K. 1, na stavební parcele č. parc. 3329/4 v obci P. a v kat. území Ch., zapsanou na LV č. 1637 pro obec P. a kat. území Ch. u Katastrálního úřadu P.” (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. ledna 2000, č. j. 11 Co 408/99-119, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně dovodil, že smlouva o nájmu předmětného domu, uzavřená dne 14. listopadu 1996 mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované (dále jen „nájemní smlouva ze dne 14. listopadu 1996“, resp. „smlouva“), a dodatek č. 1 ke smlouvě o nájmu, uzavřený dne 14. března 1997 mezi týmiž účastnicemi, jsou – s výjimkou oddělitelného neplatného ujednání obsaženého v článku V. bodu 4. smlouvy – platné. Poté uzavřel, že žalovaná užívá předmětný dům na základě nájemní smlouvy ze dne 14. listopadu 1996 (a dodatku č. 1 ze dne 14. března 1997) a tudíž nikoliv bez právního důvodu. Naproti tomu odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení přečtením listin (dopisu žalobkyně ze dne 14. listopadu 1996 a dopisů náměstka ministra zdravotnictví Ing. J. H. ze dne 10. prosince 1996 a ze dne 20. prosince 1996 – dále též jen „písemné stanovisko ze dne 20. prosince 1996“) – uzavřel, že žalovaná dům užívá bez právního důvodu. Dovodil totiž, že nájemní smlouva ze dne 14. listopadu 1996 je neplatná jako celek, neboť v rozporu s jejím článkem VI. Bodem 5. písm. a) nebyl ke smlouvě udělen souhlas Ministerstva zdravotnictví České republiky jako nadřízeného orgánu pronajímatele, a pokračoval, že za takový souhlas nelze pokládat „souhlasné stanovisko ministerstva“ ze dne 20. prosince 1996. Podle názoru odvolacího soudu není uvedené stanovisko „zcela určité, konkrétní, tedy takové, aby z daného písemného stanoviska bylo nezaměnitelné, s jakým konkrétním pronájmem ministerstvo souhlasí. Takové určení by nepostrádala písemnost, v níž by byli označení nejen smluvní partneři, ale i datum uzavření smlouvy a konkrétní předmět nájmu, případně další identifikační znaky dané smlouvy“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ a §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a/, b/ a d/ o.s.ř., byť vedle těchto dovolacích důvodů, avšak bez jakékoliv obsahové konkretizace, zmínila rovněž dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. namítla, že v odvolacím řízení „ve věci rozhodoval soud, který byl nesprávně obsazen … dovolatel byl tak odňat svému zákonnému soudci, neboť ve věci jednal a rozhodoval senát odvolacího soudu uvedený v záhlaví napadeného rozsudku, když členové senátu v něm uvedení, resp. jeden z nich, nebyl jeho zákonným soudcem podle rozvrhu práce“. Zde zastává žalovaná názor, že soud je nesprávně obsazen i tehdy, jestliže ve věci rozhodovali soudci (resp. alespoň některý z nich), kteří nebyli (zákonnými) soudci podle rozvrhu práce. Podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze senát 11 Co (senát, který vydal napadené rozhodnutí) rozhodoval mimo jiné rovněž o opravných prostředcích (v občanskoprávních věcech) proti rozhodnutím senátů 7 – 11 C Obvodního soudu pro Prahu 4 ve složení JUDr. Helena Horáková, JUDr. Jarmila Pokorná a JUDr. Irena Saralieová (v roce 2000 JUDr. Jana Kandová). V dané věci však dne 10. ledna 2000 rozhodl senát označený jako 11 Co Městského soudu v Praze ve složení JUDr. Helena Horáková, JUDr. Jarmila Pokorná a JUDr. Iva Hubáčková (přesto, že JUDr. Jana Kandová se v průběhu odvolacího jednání dne 10. ledna 2000 do jednací síně dostavila a v ní setrvala na místě pro veřejnost), tedy nikoliv senát 11 Co ve složení podle rozvrhu práce platného nejen v době rozhodování, ale ani v době nápadu věci, tedy ke dni 25. srpna 1999, což je podle žalované rozhodující. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. žalovaná namítla, že odvolací soud se nezabýval vadou řízení, k níž došlo před soudem prvního stupně. Soud prvního stupně totiž ve smyslu §95 odst. 1 o.s.ř. naposledy připustil změnu žaloby usnesením ze dne 22. září 1998 a přehlédl (proto postupem podle citovaného ustanovení ani nerozhodl), že žalobkyně poté opětovně žalobu změnila, neboť vyklizení předmětného domu opřela rovněž o „odstoupení od předmětné smlouvy“. Vada podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. však podle žalované spočívá i v tom, že napadený rozsudek, nebude-li povinnost jím uložena splněna dobrovolně, je nevykonatelný, je-li žalované uloženo pouze dům „vyklidit“ a nikoliv „vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat“. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. napadla právní závěr, že nájemní smlouva ze dne 14. listopadu 1996 je neplatná jako celek, neboť v rozporu s jejím článkem VI. bodem 5. písm. a/ k ní nebyl udělen souhlas Ministerstva zdravotnictví České republiky jako nadřízeného orgánu pronajímatele. Z obsáhlé argumentace vyplývá, že žalovaná pokládá souhlasné stanovisko, obsažené v dopise náměstka ministra zdravotnictví Ing. J. H. ze dne 20. prosince 1996, za dostatečně určitý a konkrétní souhlas nadřízeného orgánu žalobkyně s nájemní smlouvou ze dne 14. listopadu 1996, neboť „nadřízený orgán reaguje přímo na … dopis tehdejší ředitelky žalobce, který je ve své odpovědi konkretizován uvedením dne jeho podání /datováním/ s uvedením jednacího čísla dopisu žalobce …“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. ledna 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, nejdříve podle §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a f/ o.s.ř. žalovaná nenamítla a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda řízení je postiženo vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř., jestliže v odvolacím řízení spolurozhodovala soudkyně JUDr. Iva Hubáčková, která podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 1999 a 2000 nebyla členkou (odvolacího) senátu 11 Co, který v projednávané věci rozhodl napadeným rozsudkem.
Podle §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Přitom pro přípustnost dovolání je nerozhodné, zda k vadě řízení podle citovaného ustanovení došlo před odvolacím soudem nebo před soudem prvního stupně.
S názorem, že soud je nesprávně obsazen (§237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.) i tehdy, jestliže ve věci rozhodovali soudci (resp. alespoň některý z nich), kteří nebyli (zákonnými) soudci podle rozvrhu práce, se lze ztotožnit. Ústavní soud České republiky již v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněném pod č. 11 ve svazku č. 13, ročník 1999 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, formuloval závěr, že pojem nesprávného obsazení soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. je nutno interpretovat nikoli pouze z hledisek obsažených v §36 až §36c o.s.ř., nýbrž komplexně z pohledu práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“). Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení jako garance proti možné svévoli je tak součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu včetně zastupování pro účastníky řízení. Osoba soudce ve složení senátů musí tedy být jista předem, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu. S uvedeným právním názorem se Nejvyšší soud ztotožnil již v usnesení ze dne 16. února 2000, sp. zn. 23 Cdo 266/2000, a nemá důvodu se od něj odchýlit ani v projednávané věci.
K prokázání dovolacího tvrzení, týkajícího se nesprávného obsazení odvolacího soudu, provedl dovolací soud prostřednictvím soudu prvního stupně (§243a odst. 2 o.s.ř.) příslušné dokazování. Přitom zjistil, že podle rozvrhů práce Městského soudu v Praze na léta 1999 a 2000 (ze dne 12. prosince 1998, Spr. 1512/98, a ze dne 13. prosince 1999, Spr. 1696/99) rozhodoval senát 11 Co v roce 1999 ve složení JUDr. Helena Horáková, předsedkyně senátu, a JUDr. Jarmila Pokorná a JUDr. Irena Saralieová, soudkyně, a v roce 2000 ve složení JUDr. Helena Horáková, předsedkyně senátu, a JUDr. Jarmila Pokorná a JUDr. Jana Kandová, soudkyně, mimo jiné o opravných prostředcích proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věcech C senátů 7 až 11 C včetně a 40 C, že zastupujícími senáty senátu 11 Co byly v létech 1999 až 2000 senáty 21 Co (ve složení JUDr. Helena Lišková /předsedkyně senátu/, JUDr. Iva Hubáčková a JUDr. Zdeněk Stibral /soudci/), 51 Co a 29 Co, a že podle změny rozvrhu práce Městského soudu v Praze č. 4 ze dne 3. dubna 2000, Spr. 1696/99, senát 11 Co nadále nevyřizoval opravné prostředky proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 senátů 8 C a 10 C. Z vyjádření předsedkyně senátu 11 Co JUDr. Heleny Horákové ze dne 9. srpna 2000 dále zjistil, že v projednávané věci dne 10. ledna 2000 rozhodl senát 11 Co ve složení JUDr. Helena Horáková (předsedkyně senátu), JUDr. Jarmila Pokorná a JUDr. Iva Hubáčková (soudkyně); přitom soudkyně JUDr. Iva Hubáčková jako členka zastupujícího senátu 21 Co zastoupila v té době nepřítomnou členku senátu 11 Co JUDr. Janu Kandovou. Konečně z vyjádření místopředsedkyně Městského soudu v Praze JUDr. Věry Hnaníčkové ze dne 5. září 2000 dovolací soud zjistil, že členka senátu 11 Co JUDr. Jana Kandová byla v době od 5. ledna 2000 do 23. ledna 2000 práce neschopná a při odvolacím jednání dne 10. ledna 2000 ji proto zastoupila členka zastupujícího senátu 21 Co JUDr. Iva Hubáčková.
V naznačených souvislostech se ze spisu se podává, že projednávaná věc napadla u Městského soudu v Praze dne 25. srpna 1999, kdy byla tomuto soudu předložena Obvodním soudem pro Prahu 4 k rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro prahu 4 ze dne 6. května 1999, č. j. 9 C 213/97-85. Po nápadu byla zapsána k rozhodnutí do senátu 11 Co ve složení JUDr. Helena Horáková (předsedkyně senátu), JUDr. Jarmila Pokorná a JUDr. Irena Saralieová (soudkyně). K projednání odvolání nařídil odvolací soud odvolací jednání na den 10. ledna 2000, tj. na den, kdy senát 11 Co již pracoval (podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2000) ve složení JUDr. Helena Horáková (předsedkyně senátu), JUDr. Jarmila Pokorná a JUDr. Jana Kandová (soudkyně). Přitom při odvolacím jednání dne 10. ledna 2000 zastoupila práce neschopnou soudkyni JUDr. Janu Kandovou členka zastupujícího senátu 21 Co JUDr. Iva Hubáčková.
Lze konstatovat, že věc byla v době nápadu v souladu s rozvrhem práce Městského soudu v Praze pro rok 1999 zapsána do senátu 11 Co. Rozhodující rovněž je, že tento senát ji v souladu se zmíněným rozvrhem práce projednal, byť v době jejího projednávaní pracoval již v jiném složení (podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze na rok 2000 působila totiž v tomto senátě v roce 2000 namísto JUDr. Ireny Saralieové JUDr. Jana Kandová). Práce neschopnou soudkyni senátu 11 Co JUDr. Janu Kandovou zastoupila při odvolacím jednání dne 10. ledna 2000 v souladu s rozvrhem práce na rok 2000 soudkyně zastupujícího senátu 21 Co JUDr. Iva Hubáčková. Přitom z pohledu zastoupení člena senátu je rozhodující pracovní neschopnost JUDr. Kandové a naopak v této souvislosti je bez právního významu tvrzená přítomnost této soudkyně na pracovišti, resp. přímo v jednací síni, v níž se věc dne 10. ledna 2000 projednávala. Lze uzavřít, že pokud, jako v projednávané věci, práceneschopného soudce příslušného odvolacího senátu (senátu, který je podle rozvrhu práce odvolacího soudu příslušný k rozhodnutí o podaném opravném prostředku) zastoupí u odvolacího jednání soudce zastupujícího senátu (senátu, který podle rozvrhu práce odvolacího soudu příslušný senát zastupuje), nejde o nesprávné obsazení soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. Ostatně ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v již zmíněném nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, a dále např. v nálezu ze dne 20. října 1999, sp. zn. I. ÚS 476/97, uveřejněném pod č. 145 ve svazku č. 16, ročník 1999 – IV. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Z řečeného vyplývá, že řízení v dané věci není postiženo vadou podle §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. Za této situace nelze přípustnost dovolání opřít o citované ustanovení.
Dovolání je však přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. (jejich existence, jak je uvedeno výše, z obsahu spisu zjištěna nebyla) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení není postiženo ani posléze uvedenými vadami, a to přesto, že žalovaná jejich existenci namítala. I kdyby řízení vadami tvrzenými žalovanou bylo postiženo, nejde – s přihlédnutím k okolnostem projednávané věci – o takové vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; nejde tudíž o vady ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 14. listopadu 1996 je neplatná jako celek proto, že souhlasné stanovisko, obsažené v dopise náměstka ministra zdravotnictví Ing. J. H. ze dne 20. prosince 1996, je – vzhledem k jeho znění – neurčité, a že za této situace souhlas nadřízeného orgánu žalobkyně k nájemní smlouvě ze dne 14. listopadu 1996 (článek VI. bod 5. písm a/ smlouvy) jakoby udělen nebyl.
Je nepochybné, že písemné stanovisko ze dne 20. prosince 1996 je správním aktem, tj. jednostranným správním úkonem, který činí správní úřad (v daném případě Ministerstvo zdravotnictví České republiky) s cílem vyvolat účinky v právních poměrech určitých adresátů. Z hlediska jeho obsahu mohlo v daném případě jít o správní akt typu souhlasu, který je udělován předběžně (je podmínkou vzniku oprávnění), resp. správní akt schvalovací, udělovaný následně (činnost adresáta je jím úředně aprobována). Pro úplnost zbývá dodat, že velká část správních aktů je vydávána ve správním řízení, tj. v řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů; existují však i správní akty, pro které je použití citovaného zákona vyloučeno a pro jejich vydávání není stanoven žádný procesní režim. V naznačených souvislostech nelze ztratit ze zřetele, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu (v daném případě písemného stanoviska ze dne 20. prosince 1996); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní) - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom nicotným aktem je správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z jehož první právní věty rovněž vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt /zda nejde o paakt/, zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný).
Právní posouzení věci odvolacím soudem proto nelze pokládat za správné, zabýval-li se tento soud otázkou určitosti písemného stanoviska ze dne 20. prosince 1996 jakoby šlo o právní úkon ve smyslu §34 a násl. obč. zák. Z důvodů uvedených v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí je tedy vyloučena úvaha o neurčitosti (ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.) písemného stanoviska ze dne 20. prosince 1996. Za této situace nelze pokládat za správný ani závěr, že souhlas nadřízeného orgánu žalobkyně k nájemní smlouvě ze dne 14. listopadu 1996 jakoby udělen nebyl a proto je nájemní smlouva právě z tohoto důvodu neplatná jako celek.
Navíc nelze přehlédnout ani následující skutečnosti, vyplývající z obsahu spisu. Smlouva o nájmu byla uzavřena dne 14. listopadu 1996. V jejím článku VI. bodě 5. písm. a/ je uvedeno, že „smlouva je platná dnem udělení souhlasu s uzavřením této smlouvy, který udělí Ministerstvo zdravotnictví České republiky jako nadřízený orgán pronajímatele“. Dopisem ze dne 14. listopadu 1996, „čj. Ř - 1175/96“, se žalobkyně obrátila na Ing. J. H., tehdejšího náměstka ministra zdravotnictví, se žádostí o udělení souhlasu k nájemní smlouvě ze dne 14. listopadu 1996 (kterou k dopisu rovněž přiložila) a tudíž k pronájmu „budovy Krajského protetického oddělení v P. H. R.“, jak v citovaném dopisu výslovně uvedla. Současně zde popsala důvody, které ji k uzavření nájemní smlouvy ze dne 14. listopadu 1996 vedly. Citovaný dopis byl Ministerstvu zdravotnictví České republiky doručen dne 26. listopadu 1996. V písemném stanovisku ze dne 20. prosince 1996, adresovaném Ing. D. K., CSc. (tehdejší ředitelce žalobkyně), náměstek ministra zdravotnictví Ing. J. H. mimo jiné sdělil, že „po zvážení všech důvodů, které jsou uvedeny v … dopise č. j. Ř 1175/96 … souhlasí s pronájmem budovy Krajského protetického oddělení v P – H. R.“. Z uvedeného vyplývá, že v písemném stanovisku ze dne 20. prosince 1996 šlo o reakci na žádost o udělení souhlasu k nájemní smlouvě ze dne 14. listopadu 1996, a že v něm byl jednoznačně vyjádřen souhlas „s pronájmem budovy Krajského protetického oddělení v P. – H. R.“ a tudíž rovněž souhlas k uvedené nájemní smlouvě; ostatně v nalézacím řízení nebylo mezi účastníky v tomto ohledu žádných rozporů.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl tak uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. června 2002
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu