ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.2899.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2899/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované I. K., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 115/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, č. j. 14 Co 244/2000-127, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, č. j. 14 Co 244/2000-127, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. srpna 2000, č. j. 14 Co 244/2000-127, změnil v pořadí třetí, zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (soudu prvního stupně) ze dne 3. února 2000, č. j. 19 C 115/96-105, tak, že vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu o velikosti 2+1, I. kategorie č. 14 ve III. patře domu č. p. 14/781 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit „do 15ti dnů po uplynutí výpovědní lhůty po zajištění přístřeší“, a rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů a nákladech řízení státu. Pro úplnost zbývá dodat, že předchozí rozsudky soudu prvního stupně ze dne 24. listopadu 1997, č. j. 19 C 115/96-43, a ze dne 3. prosince 1998, č. j. 19 C 115/96-70, byly usneseními odvolacího soudu ze dne 17. června 1998, č. j. 11 Co 113/98-61, a ze dne 13. května 1999, č. j. 14 Co 126/99-79, zrušeny a věc byla v obou případech vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po provedeném dokazování se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný důvod výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), v daném případě naplněn není, avšak – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil naplněnost důvodu výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák., neboť v době doručení výpovědi z nájmu bytu měla žalovaná vedle předmětného bytu ještě „druhý byt v Německu, a to v nájemním vztahu, z něhož se vyvázala až v průběhu tohoto řízení“. Přitom podmínka, že na ní nelze spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt, není podle názoru odvolacího soudu v daném případě dána, neboť žalovaná žije po dobu více než třiceti let v Německu, tam rovněž pracuje, má tam své rodinné vazby, své dítě a její bydliště v Německu je vzdáleno několik stovek kilometrů od jejího bydliště v P. Byť odvolací soud pokládal skutkové vymezení důvodu výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. za poněkud nepřesné, dovodil, že z projevené vůle žalobkyně, obsažené ve výpovědi z nájmu bytu, vyplývá její tvrzení, že žalovaná má dva byty, což se rovněž nakonec prokázalo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V rámci zmíněného dovolacího důvodu především namítla, že skutkové vymezení důvodu výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je nepřesné a nekonkrétní, uvádí-li se pouhá pravděpodobnost existence dvou bytů. Poté rovněž zpochybnila závěr o naplněnosti důvodu výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Namítla totiž, že od 1. srpna 1997 má pouze předmětný byt (není již nájemkyní bytu v zahraničí); jestliže se navíc hodlá vrátit do České republiky, nelze po ní žádat, aby užívala jeden byt (byt v zahraničí). Nakonec žalovaná – odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97 – zdůraznila, že i když je důvod výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti odvolacímu soudu vytkla, že nepřihlédl k jejímu věku (věku těsně před důchodem), dále k tomu, že nechce žít ve SRN (vyjma dcery tam nemá žádné rodinné vazby), že ve SRN požádala o předčasný důchod, že vzhledem ke svému věku není perspektivní pracovní silou, a že proto také nenalezne v České republice zaměstnání; kromě toho se odvolací soud podle žalované nezabýval ani okolnostmi, které ji vedly „k pobytu v cizině“, a nepřihlédl ani k okolnostem, které ji vedly „k volbě jednoho z bytů, tedy k ukončení nájmu bytu v cizině“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením otázky naplněnosti důvodu výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. odvolacím soudem. Současně zdůraznila, že pokud žalovaná v předmětném bytě nebydlí, žije trvale v cizině a do České republiky se v současné době nehodlá vrátit, nemůže být výpověď z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. srpna 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Žalovaná nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o odpověď na otázku, zda výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. jako jednostranný právní úkon pronajímatele je dostatečně určitá (zda není ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatná z důvodu neurčitosti). Pro případ, že výpověď z nájmu bytu je platným právním úkonem, bude zapotřebí odpovědět rovněž na otázku, zda ze zjištěných skutečností lze usoudit na naplněnost zmíněného důvodu výpovědi z nájmu bytu, resp. zda výpověď z nájmu bytu je (či není) v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem stanovených (§711 odst. 1 obč. zák. ). Podle ustálené judikatury musí výpověď pronajímatele z nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené v §710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu (§34 a násl. obč. zák.).
Ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže ani jeho výkladem nelze - objektivně posuzováno - zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že vyjádření projevu je sice srozumitelné, avšak neurčitý je jeho obsah. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Projev vůle pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu bytu, je tedy určitý a srozumitelný, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může - li typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 17. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1663/99, a ze dne 17. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2535/98.
Z obsahu spisu vyplývá, že v dané věci se stala výpověď z nájmu bytu součástí žaloby uplatněné u soudu prvního stupně dne 1. května 1996 (nebyla žalované dána před zahájením řízení); žaloba byla žalované doručena do vlastních rukou dne 18. března 1997. V bodě I. žaloby byl specifikován sporný byt, jehož nájemcem je žalovaná. Skutečnosti významné pro posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. g/ (a rovněž písm. h/) obč. zák. byly uvedeny v bodě III. žaloby; zde tedy byly označené výpovědní důvody obsahově konkretizovány. Výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ (v žalobě bylo omylem uvedeno písm. a/) obč. zák. byl skutkově vymezen tak, že žalovaná „pravděpodobně má ještě vlastní byt“, což mělo mimo jiné vyplynout i ze skutkového vymezení dalšího uplatněného důvodu výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., tedy z toho, že žalovaná „neužívá pronajatý byt bez vážných důvodů“. V bodě III. žaloby pak bylo rovněž uvedeno, že žalobkyně tímto, tj. i z těchto důvodů, vypovídá žalované nájem bytu „ve tříměsíční výpovědní lhůtě, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, kterým soud k této výpovědi přivolí“. Z uvedeného vyplývá, že žaloba v dané věci obsahovala výpověď z nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon žalobkyně. Uvedená výpověď pak splňovala všechny zákonem požadované náležitosti, včetně stanovení výpovědní lhůty a počátku jejího běhu. Přitom výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. byl rovněž konkretizován vylíčením příslušných skutkových okolností (požadavek určitosti výpovědi lze pokládat za splněný, je - li v ní daný výpovědní důvod vymezen uvedením skutkových okolností). Z obsahu této části žaloby lze totiž dovodit tvrzení, že žalovaná má vedle předmětného bytu ještě další byt (má dva byty). Určitost tohoto skutkového vymezení nijak neutrpěla ani tím, že před slovní spojení „má ještě vlastní byt“ bylo předsunuto příslovce „pravděpodobně“. Obsah projevu vůle žalobkyně byl totiž pro žalovanou seznatelný, jak nakonec vyplývá z obsahu její účastnické výpovědi, učiněné při jednání u soudu prvního stupně dne 5. května 1997. Odvolacímu soudu lze proto přisvědčit, pokud dovodil, že důvod výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. byl „formulován dostatečně určitě a proto je výpověď z nájmu bytu v tomto směru platným právním úkonem“. V tomto ohledu tedy dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Odkázala-li žalovaná v dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97 (uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), nepřehlédla, jak nakonec ze samotného dovolání vyplývá, v něm přijatý právní závěr, s nímž se dovolací soud ztotožňuje rovněž v projednávané věci. Jde o závěr že i existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu. V té době (v daném případě ke dni 18. března 1997) měla žalovaná vedle předmětného bytu ještě byt ve SRN (měla tedy dva byty), což ostatně ani v dovolání nezpochybnila. Žila-li navíc již po dobu více než třiceti let v Německu, tam rovněž pracovala, měla tam své dítě a její bydliště v Německu bylo vzdáleno několik stovek kilometrů od jejího bydliště v P., pak lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že není naplněna ani podmínka, že na ní nelze spravedlivě požadovat, aby užívala (k bydlení) pouze jeden byt. Lze uzavřít, že ani zde není dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. naplněn.
Jiná je však situace, jde-li o posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. Z již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, vyplývá rovněž právní závěr, že i když je výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Rovněž s tímto právním závěrem se dovolací soud ztotožňuje i v dané věci.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po níž vyklizovaný v bytě bydlí apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura; je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; jako okolnosti, jež mohou mít právní význam pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák., se zde příkladmo uvádějí zjištěný věk, zdravotní stav, důsledky, které by mohla mít pro zdravotní stav nájemce změna prostředí, popřípadě další skutečnosti. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Přestože byly v řízení alespoň tvrzeny okolnosti, které mohou mít význam při posouzení věci ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. již zmíněnou účastnickou výpověď žalované při jednání u soudu prvního stupně dne 5. května 1997, korespondující v tomto ohledu s údaji uvedenými v jejím dovolání, dále např. vyjádření zástupkyně žalované při jednání u soudu prvního stupně dne 31. ledna 2000, a v neposlední řadě rovněž vyjádření žalované k odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 121 spisu), odvolací soud se posouzením věci podle citovaného ustanovení nezabýval. Jeho právní posouzení věci je tak v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné. V tomto ohledu byl tedy dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu