ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.414.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 414/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované M. V., zastoupené advokátkou, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 152/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. dubna 2000, č. j. 20 Co 60/99-64, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. listopadu 1998, č. j. 8 C 152/98-38, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu 4+1 s příslušenstvím v řadovém domku čp. 421 v R. n. D. (dále jen „družstevní byt“, popř. „byt“), určil, že byt bude nadále užívat žalovaná jako výlučná nájemkyně a členka družstva a žalobci uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že otec žalobce za trvání manželství účastníků dohodou ze dne 28. 3. 1995 převedl na žalobce členská práva a povinnosti ve Stavebním bytovém družstvu Ch., že žalobce uzavřel s tímto pronajímatelem nájemní smlouvu, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 6 C 52/98, který nabyl právní moci dne 25. 7. 1998, že dvě nezletilé děti účastníků byly pro dobu po rozvodu svěřeny do výchovy žalované, že žalovaná se i s nimi zdržuje u svých rodičů v K. H., kde společně obývají byt o velikosti 3+1, a že mezi účastníky nedošlo k dohodě o dalším užívání bytu. Dále zjistil, že Stavební bytové družstvo Ch. ve svém vyjádření pronajímatele k dalšímu užívání bytu doporučilo zohlednit okolnost, že byt pořídil otec žalobce v rámci družstevně stabilizační výstavby a posléze jej převedl na žalobce - svého syna. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně právně dovodil, že účastníkům ve smyslu §703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) vzniklo právo společného nájmu bytu a společné členství manželů v družstvu. Vzhledem k tomu, že se účastníci v době po rozvodu svého manželství nedohodli o dalším užívání bytu, soud prvního stupně za použití §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. jejich právo společného nájmu družstevního bytu zrušil. Při rozhodování o určení, který z účastníků bude byt dále užívat jako nájemce a člen družstva, zvažoval soud prvního stupně obě zákonem stanovená hlediska – zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele (§705 odst. 3 obč. zák.). I přes skutečnost, že společný nájem účastníků vznikl poté, co otec žalobce na žalobce převedl členská práva a povinnosti v družstvu, a že pronajímatel své stanovisko o dalším nájmu bytu založil na této skutečnosti, a že otec žalobce v současné době nemá jiný byt, upřednostnil soud prvního stupně zájem nezletilých dětí, které má v péči žalovaná a tu určil za další nájemkyni bytu a členku družstva.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. 4. 2000, č. j. 20 Co 60/99-64, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu, za výlučného nájemce a člena družstva určil žalobce, žalované uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po zopakování dokazování dohodou o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu ze dne 28. 3. 1995 a stanoviskem pronajímatele Stavebního bytového družstva Ch. ze dne 26. 8. 1998 převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dále doplnil dokazování. Ze zprávy Okresního úřadu – referátu sociálních věcí, oddělení péče o děti K. H. ze dne 23. 8. 1999 zjistil, že nezletilé děti spolu se žalovanou více jak dva roky žijí v bytě jejích rodičů, kde mají své pohodlí, místo na učení a hry. Vyjádřily se, že si novém bydlišti zvykly, našly si zde nové kamarády, nerady by se stěhovaly do původního bydliště. Svého otce - žalobce nehodlají ani navštěvovat. Z dopisu žalované ze dne 16. 9. 1998 adresovaného žalobci odvolací soud vzal za prokázáno, že se žalovaná nepodílí na platbách nájemného a služeb spojených s poskytováním nájmu a že je ochotna po zpřístupnění bytu hradit jednu polovinu těchto plateb.
Na podkladě převzatých skutkových zjištění a skutečností prokázaných z jím provedených důkazů shledal odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, že jsou zde podmínky pro zrušení práva společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu, avšak neztotožnil se s jeho právními závěry v otázce určení výlučného nájemce bytu a člena družstva. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že zájem nezletilých dětí je v daném případě převažující, dovodil odvolací soud, že rozhodujícím hlediskem je tu stanovisko pronajímatele, které svědčí žalobci, stejně jako v zákoně výslovně neuvedené další hledisko zásluh na získání bytu, jehož význam je v posuzovaném případě zvýrazněn skutečnostmi, že otec žalobce se o byt dlouhou dobu staral, platil platby spojené s jeho užíváním, prováděl v něm opravy a spolu s účastníky v něm bydlel, a že se odstěhoval až pro konflikty se žalovanou, že bydlí u družky a nesvědčí mu žádné vlastnické či nájemní právo. Ve prospěch žalobce podle odvolacího soudu svědčí také okolnost, že nemá jinou možnost bydlení, že v bytě bydlí a že výlučně sám hradí veškeré platby s tím související. Při zvažování, který z účastníků bude určen za dalšího nájemce bytu a člena družstva nepominul odvolací soud zvážit i zákonné hledisko zájmů nezletilých dětí, vyznívající ve prospěch žalované, jemuž na rozdíl od soudu prvního stupně nepřiznal převažující význam. Odvolací soud v této souvislosti zohlednil, že nezletilé děti spolu se žalovanou již několik let žijí v K. H. v pro ně vyhovujících bytových podmínkách vytvořených v bytě svých prarodičů, že toto nové prostředí přijaly za své a že se nechtějí vrátit do původního bydliště. Protože za daného stavu je význam hlediska zájmů nezletilých dětí oslaben a nehrozí u nich stav bytové nouze, rozhodl odvolací soud za současného přihlédnutí ke stanovisku nezletilých, že nájemcem bytu bude jako člen družstva žalobce. Dále pak rozhodl o povinnosti byt vyklidit po zajištění náhradního bytu s tím, že rozhodnutím o bytové náhradě je zabráněno tomu, aby se žalovaná a nezletilé děti dostaly do stavu bytové tísně ve smyslu nedostatku vlastního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým napadla jeho výroky, jimiž bylo rozhodnuto o určení výlučného nájemce bytu a člena družstva a o vyklizení bytu. S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) uplatnila v něm dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybnila správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vyšel při rozhodování, který z účastníků bude jako člen družstva nájemcem bytu. Namítla, že odvolací soud nehodnotil objektivně vyjádření nezletilých, neboť nevzal na zřetel důvod, pro který se jim líbí v současném bydlišti a pro který nemají zájem vrátit se do družstevního bytu. Tímto důvodem byly podle dovolatelky neshody mezi účastníky a chování žalobce vůči ní, pro které byla nucena i s nezletilými dětmi z bytu odejít. Podle jejího názoru nezletilé děti nejsou samy schopny posoudit ze všech hledisek pro ně nejvýhodnější řešení. Připomněla, že napadený rozsudek není spravedlivý i s přihlédnutím k tomu, že žalobce požádal o snížení výživného s poukazem na vysoké poplatky spojené s bydlením v bytě. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkla, že při rozhodování o dalším nájemci bytu a členu družstva přecenil hlediska svědčící ve prospěch žalobce a nedocenil hlediska svědčící ve prospěch dovolatelky s ohledem na zájmy nezletilých. Vyjádřila názor, že bytové potřeby nezletilých by byly podstatně lépe zajištěny v družstevním bytě, kde každé z nich mělo svůj pokoj, že nyní po rozvodu manželství nelze očekávat narušování jejich klidu vzájemnými neshodami účastníků, neboť do doby zajištění náhradního bytu pro žalobce by se mohli účastníci dohodnout na způsobu užívání bytu, popř. by mohl být způsob užívání bytu určen. Dovolatelka navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání je však omezena pouze na ty výroky dovoláním napadeného rozsudku, jimiž byl nájemcem bytu a členem družstva určen žalobce a dovolatelce byla uložena povinnost vyklidit byt po zajištění náhradního bytu. Ve výroku o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují, neboť práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení byla v této části řízení posouzena stejně. Z tohoto pohledu je proto právně nerozhodné, že odvolací soud formálně zahrnul rozhodnutí o zrušení práva společného nájmu bytu do měnícího výroku. Protože podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) námitky dovolatelky nejsou proti této části rozsudku odvolacího soudu namířeny, lze usoudit, že výrok o zrušení práva společného nájmu bytu zůstal dovoláním nedotčen. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn věcnou správnost tohoto výroku přezkoumávat. Skutečnost, že v projednávané věci jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, a že daný právní vztah má nedělitelnou povahu, se projeví jen tak, že shledá-li dovolací soud dovolání důvodným ve vztahu k výrokům, proti nimž je dovolání přípustné, zruší s poukazem na ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. současně i výrok, jehož věcný přezkum přípustný nebyl (srovnej R 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Napadený rozsudek byl tedy přezkoumán v rozsahu plynoucím z §242 odst. 1 a 3 o. s. ř., přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř., a k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Takové vady namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. lze podat dovolání z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. se nepojí s jakoukoli skutkovou námitkou účastníka. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného zákonného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, resp. jejich poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem podle §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva (srovnej Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C.H.BECK, strana 697). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. napadnout. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací námitka, že odvolací soud nehodnotil objektivně vyjádření nezletilých, se nemůže prosadit. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 26. dubna 2000 na čísle listu 60 spisu vyplývá, že listinný důkaz (zpráva Okresního úřadu K. H. ze dne 23. 8. 1999), který obsahuje vyjádření nezletilých, byl proveden způsobem odpovídajícím §129 odst. 1 o. s. ř. (jenž platí i v řízení odvolacím - §211 o. s. ř.), a že zjištění odvolacího soudu o bytových podmínkách nezletilých v bytě jejich prarodičů a o jejich vztahu k současnému a původnímu bydlišti mají oporu v tomto důkazu. Zjištění o způsobu získání bytu má základ ve výpovědích účastníků a svědka J. V. Zjištění o placení nájemného vyplývá z výpovědi účastníků a z dopisu žalované ze dne 16. 9. 1998. Konečně zjištění týkající se otce žalobce a jeho bytových poměrů vyplývá z výpovědi žalobce a ze svědecké výpovědi samotného otce žalobce. Tvrzení, jímž dovolatelka operuje v dovolání, že žalobce požádal o snížení výživného s poukazem na výši poplatků spojených s bydlením, poprvé dovolatelka uplatnila až poté, co odvolací soud ve věci rozhodl. Jelikož podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen skutečnosti a důkazy uplatněné před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže dovolací soud přihlédnout k tvrzení, které bylo o skutkových okolnostech nově uplatněno až v řízení dovolacím. Z uvedeného je patrné, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, a proto mu nelze v této souvislosti nic vytknout. Protože okolnosti, za nichž se dovolatelka přestala v bytě zdržovat, odvolací soud nezjišťoval a v tomto směru žádné zjištění neučinil, nelze se ani zabývat jejich správností. Z uvedených důvodů lze uzavřít, že dovolatelka dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. neuplatnila opodstatněně.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o .s .ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu především o odpověď na otázku, zda hlediska prospívající žalobci převážila nad hledisky svědčícími dovolatelce.V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k družstevnímu bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení §705 odst. 1, odst. 2 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle §705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle §705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. §712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. §712 odst. 4 obč. zák.).
Ustanovení §705 odst. 3 obč. zák., jehož výklad je pro výsledek sporu určující, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci.
Vedle hledisek výslovně uvedených v §705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí, soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Přitom nelze vyloučit, aby tato další hlediska převážila nad hledisky výslovně uvedenými v zákoně, tedy i nad hlediskem zájmu nezletilých dětí. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy účastníci, jako v projednávané věci, mají nezletilé děti, je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že odvolací soud vyhodnotil ve prospěch žalobce vedle v zákoně výslovně uvedeného hlediska - stanoviska pronajímatele - též hledisko zásluh na získání bytu a hledisko plnění povinností vyplývajících z nájmu bytu. Neopomněl posoudit ani zákonné hledisko zájmu nezletilých dětí, které sice vyhodnotil jako hledisko prospívající dovolatelce, ale současně dovodil, že je oslabeno tím, že nezletilé děti několik let v bytě nebydlí, nejsou na prostředí v něm fixovány, a že jejich bytové potřeby jsou k jejich spokojenosti uspokojovány jinde. Protože odvolací soud správně dovodil, že zákonné hledisko stanoviska pronajímatele spolu s dalšími hledisky, prospívající žalobci, převážila nad (oslabeným) zákonným hlediskem zájmů nezletilých dětí, tj. hlediskem, svědčícím ve prospěch dovolatelky, je jeho rozhodnutí, jímž určil za nájemce bytu a člena družstva žalobce, správným. Ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak není naplněn.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázkách dalšího nájmu bytu a vyklizovací povinnosti žalobkyně s vázaností na zajištění náhradního bytu se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. a jejich obsahové konkretizace zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání proti napadenému rozsudku, pokud jím byl ve výrocích změněn ohledně těchto otázek rozsudek soudu prvního stupně, zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná (dovolatelka) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a procesně úspěšnému žalobci v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku n e n í přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu