ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.463.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 463/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců A) JUDr. B. G., B) Ing. V. K. a C) V. N., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. F. Č, zastoupenému advokátkou, o vydání klíčů a zaplacení částky 1.980,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 C 79/94, o dovolání žalobkyň JUDr. B. G. a Ing. V. K. a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2000, č. j. 21 Co 405/97-124, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Dovolání žalobkyň JUDr. B. G. a Ing. V. K. se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. května 1997, č. j. 9 C 79/94-59, opětovně vyhověl žalobě a uložil žalovaným prof. M. V. a Ing. F. Č. (dále též „původní žalovaní“), aby každému z žalobců do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatili částku 660,- Kč, vydali žalobkyním JUDr. B. G. a Ing. V. K. dvě kopie klíčů a žalobci V. N. jednu kopii klíčů od vstupních dveří domu v P., L. 19 (dále též jen „předmětný dům“, resp. „dům“) oproti zaplacení prokázaných účelně vynaložených nákladů na jejich pořízení ze strany žalobců, a vydali každému z žalobců klíč od půdy a klíč od dvora. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků. V pořadí první, rovněž vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. května 1996, č. j. 9 C 79/94-34, byl k odvolání původních žalovaných usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 9. ledna 1997, č. j. 29 Co 362/96-48, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání původních žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 10. května 2000, č. j. 21 Co 405/97-124, nejprve připustil změnu žaloby ve vztahu mezi žalobkyní Ing. V. K. a tehdy již jediným žalovaným Ing. F. Č. (výrok označený jako I.), poté změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potud, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vydat žalobkyni JUDr. B. G. dvě kopie klíčů a žalobcům Ing. V. K. a V. N. jednu kopii klíčů do vstupních dveří domu v P., L. 19 oproti zaplacení vynaložených nákladů na jejich pořízení ze strany žalobců, a jinak uvedený rozsudek ve věci samé potvrdil (výrok označený jako II.), a změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastníků (výrok označený jako III.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok označený jako IV.). Usnesením ze dne 13. července 2000, č. j. 21 Co 405/97-150, odvolací soud zamítl návrh žalovaného, aby odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo doplněno větou „Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání“.
Odvolací soud se především ztotožnil s právními závěry, které soud prvního stupně učinil ve vztahu k nárokům na zaplacení celkové částky 1.980,- Kč a na vydání klíčů od půdy a od dvora. Ohledně nároku na vydání kopií klíčů od vstupních dveří předmětného domu – na rozdíl od soudu prvního stupně – však především dovodil, že je nerozhodné, že v daném případě jde o právo užívání bytů z titulu věcného břemena (na základě smluv o věcném břemeni, které žalobci uzavřeli s původními žalovanými jako spoluvlastníky předmětného domu) a tudíž „o právní důvod bydlení věcněprávní povahy“, neboť i zde platí „zásada, že na klíč k bytu a k domu mají nárok jen uživatel bytu a ti, kdo s uživatelem bytu žijí ve společné domácnosti. Jen tyto osoby mají totiž právo užívat byt a společné prostory a zařízení domu“. Dále rovněž dovodil, že za takovou osobu nelze pokládat „matku (žalobkyně JUDr. B. G.), která do bytu dochází“, a pokračoval, že žalobci Ing. V. K. a V. N. svůj požadavek v tomto ohledu ani nijak neodůvodnili.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně JUDr. B. G. a Ing. V. K. a rovněž žalovaný.
Žalobkyně své dovolání směřují proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V dovolání uplatnily dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnily správnost právního názoru, že „i pro tento právní vztah (právní vztah užívání bytů na základě věcného břemena) platí zásada, že na klíč k bytu a k domu mají nárok jen uživatel bytu a ti, kdo s uživatelem žijí ve společné domácnosti“. Namítly sice, že jejich právo bydlení, založené smlouvou o věcném břemeni, stojí na pomezí práva vlastnického a práva nájemního, avšak současně se bez dalšího ztotožnily s názorem, že tento nárok je zapotřebí posoudit podle §687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž uvedly, že je-li součástí práva bydlení i právo přijmout další osobu do společné domácnosti či přijmout do bytu návštěvu, resp. zpřístupnit byt třetím osobám (pečovatelce, řemeslníkům, posluhovačce), pak tím, že tyto osoby nemají klíč od vstupních dveří do domu, je žalobkyním podle jejich názoru znemožněna údržba bytu, péče o staré osoby a děti, přijetí návštěvy či případné přijetí další osoby do společné domácnosti. Žalobkyně navrhly, aby napadený rozsudek byl v dotčené části zrušen a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný podal dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a současně v této souvislosti zdůraznil, že „při vyhlášení rozsudku byla vyslovena přípustnost dovolání, avšak nebyla explicitně uvedena v textu usnesení“. V dovolání uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. Žalovaný především nesouhlasí s názorem, že „ … je povinností vlastníka domu, aby žalobcům předal zdarma klíče od vstupních domovních dveří, i když se tak stalo po výměně zámku z bezpečnostního důvodu“. Má zato, že toto stanovisko odporuje uzavřeným smlouvám o věcném břemeni a je rovněž v rozporu s dobrými mravy. Jde-li o povinnost k vydání klíčů od půdy (sušárny) a dvora, zdůraznil, že oprávnění žalobců k užívání půdy a dvora se podle smluv o věcném břemeni neřídí požadavky žalobců, nýbrž pravidly stanovenými vlastníky domu. Poté se v dovolání obsáhle vyjádřil k důvodům, pro něž nelze žalobcům bez jakéhokoliv omezení umožnit užívání půdy (sušárny) a dvora. Navrhl, aby dovolací soud – v napadeném rozsahu – zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu – v tomto rozsahu – vrátil k dalšímu řízení.
Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 10. května 2000, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobkyň i žalovaného bylo podáno včas a k tomu oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Přitom otázku přípustnosti dovolání řešil zvlášť ve vztahu k dovolání žalobkyň a zvlášť ohledně dovolání žalovaného.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (jeho potvrzujícímu výroku) ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. Zbývá dodat, že o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., tj. o ustanovení, na něž odkázal žalovaný, nelze přípustnost dovolání žalovaného opřít, neboť toto ustanovení upravuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn (nikoliv potvrzen) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil ve výrocích o zaplacení celkové částky 1.980,- Kč a o vydání klíčů od půdy a dvora sice v pořadí druhý, avšak v tomto ohledu opět vyhovující rozsudek soudu prvního stupně (v pořadí prvním rozsudkem rozhodl soud prvního stupně ohledně těchto nároků stejně jako ve svém druhém /v tomto směru potvrzeném/ rozsudku). Protože odvolací soud sám ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil a přitom je vyloučeno rozhodnout o připuštění dovolání doplňujícím rozsudkem nebo doplňujícím usnesením (viz. usnesení odvolacího soudu ze dne 13. července 2000, č. j. 21 Co 405/97-150), nemůže být dovolání přípustné ani podle §239 odst. 1 o.s.ř. Nenavrhl-li žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání žalovaného odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř.
Jiná je však situace, jde-li o přípustnost dovolání, u dovolání žalobkyň. Směřuje-li totiž jejich dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je jejich dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Napadený rozsudek byl – vzhledem ke shora vymezené přípustnosti dovolání – podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán ve výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. i jeho obsahovou konkretizací. O vadách podle §237 odst. 1 o.s.ř je pojednáno výše; tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), nebyly v dovolání žalobkyň namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o výklad ustanovení §687 odst. 1 obč. zák., konkrétně pak o odpověď na otázku, zda součástí povinnosti pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu je rovněž zajištění a předání kopií klíčů od vchodových dveří domu pro jiné osoby než jsou nájemce či osoby, které žijí s nájemcem ve společné domácnosti.
Se žalobkyněmi lze souhlasit v tom, že součástí práva bydlení je i právo přijmout další osobu do společné domácnosti či přijmout do bytu návštěvu; ostatně Krajský soud v Hradci Králové již v rozsudku ze dne 1. března 1993, sp. zn. 9 Co 734/92, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 – 2 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že za důvody k podání výpovědi pronajímatele vůči nájemci bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nelze zpravidla považovat to, že nájemce bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti (ve smyslu §115 obč. zák.). Mají-li však nájemce a dále pouze osoby, které s ním žijí ve společné domácnosti, právo užívat byt (§687 odst. 1 obč. zák.) a vedle tohoto práva i právo užívat společné prostory a zařízení domu (§688 obč. zák.), pak jedině tyto osoby, tj. nájemce a osoby s ním již žijící ve společné domácnosti, mají nárok mít ve svém držení vedle klíčů od bytu i klíč od vchodových dveří domu, a to v zájmu toho, aby mohli uvedená práva (právo užívat byt a společné prostory a zařízení domu) realizovat. Z toho současně vyplývá, že uvedený nárok nepřísluší rovněž dalším, tj. třetím osobám, a to ani pečovatelce, řemeslníkům, posluhovačce (tj. i osobám, o nichž se v dovolání zmiňují žalobkyně). V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že podle §693 věty první obč. zák. je nájemce povinen odstranit závady a poškození, které způsobil v domě sám nebo ti, kdo s ním bydlí (nikoliv však již např. osoby, o nichž se příkladmo zmiňují dovolatelky). Nestane-li se tak, má pronajímatel právo po předchozím upozornění nájemce závady a poškození odstranit a požadovat od nájemce náhradu (§693 věta druhá obč. zák.). Nemá-li pronajímatel, jak vyplývá z ustanovení §693 věty první a druhé obč. zák., právo požadovat po nájemci odstranění závad či poškození (§693 věta první obč. zák.) a ani právo na náhradu za již odstraněné závady a poškození (§693 věta druhá obč. zák.), které v domě způsobily třetí osoby, tj. rovněž osoby zmíněné dovolatelkami), bylo by protismyslné, aby měl – s odkazem na ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. – povinnost zajišťovat pro takové osoby klíče od vchodových dveří do domu.
S názorem, že žalobkyně nemohou do bytů přijmout další osoby za účelem návštěvy či založení společné domácnosti, nemají-li další klíče od vchodových dveří předmětného domu, se dovolací soud neztotožňuje. Nic totiž nebrání v tom, aby osobám, které k nim (do jimi užívaných bytů) přicházejí na návštěvu, zpřístupnili dům a posléze rovněž byt samotné žalobkyně či osoby s nimi žijící ve společné domácnosti. Ze shora uvedeného již bez dalšího vyplývá, že přijmou-li žalobkyně do svých bytů další osobu za účelem založení společné domácnosti a takovou domácnost rovněž posléze založí, bude mít osoba žijící takto ve společné domácnosti nárok na klíče od domovních dveří. O takovou situaci však vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním, jejichž správnost nebyla v dovolání zpochybněna, v projednávané věci evidentně nejde.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nebyl žalobkyněmi uplatněn důvodně. Protože ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, se žalobkyním prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 věty první a §146 odst. 1 věty první (per analogiam) o.s.ř. Žalovaný zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, a žalobkyně nebyly se svým dovoláním úspěšné.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu