ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.593.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 593/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) M. A. – F., a B) I. F., proti žalovanému L. P, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 213/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2000, č. j. 18 Co 255/2000-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 2. 1998, č. j. 28 C 213/94-65, zamítl žalobu, kterou se právní předchůdkyně žalobkyně A) - městská část P., a žalobce B) domáhali vyklizení žalovaného z bytu č. 10, I. kategorie, o velikosti 0+1 s příslušenstvím, ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. 1123, v P. (dále „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl totiž k závěru, že na žalovaného přešlo smrtí jeho otce (ke dni 11. 10. 1989) R. P. (uživatele předmětného bytu) právo osobního užívání bytu ve smyslu ustanovení §179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, které se následně transformovalo na právo nájmu bytu.
K odvolání městské části P. (právní předchůdkyně žalobkyně A/) Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 1999, č. j. 51 Co 482/98-86, rozsudek soudu prvního stupně podle §221 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby se zabýval odvolatelkou namítaným (již v průběhu řízení před soudem prvního stupně) nedostatkem její aktivní věcné legitimace, když v průběhu řízení nabyla ideální polovinu domu, v němž se nachází předmětný byt, paní M. A. – F., sestřenice žalobce B). Současně odvolací soud v odůvodnění svého zrušující usnesení uvedl, aby soud prvního stupně „zvážil možnost“ doplnění dokazování dle důkazních návrhů odvolatelky.
Obvodní soud pro Prahu 4 - poté, co se v důsledku procesního nástupnictví stala účastnicí řízení na straně žalobců žalobkyně A) - rozsudkem ze dne 26. 1. 2000, č. j. 28 C 213/94-112, vyhověl žalobě a uložil žalovanému vyklidit předmětný byt do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že žil se svým otcem v den jeho smrti ve společné domácnosti, tedy že byly splněny podmínky přechodu práva osobního užívání bytu dle §179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991. Na základě toho shledal žalobu (s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák.) důvodnou, neboť žalovaný obývá předmětný byt bez právního důvodu.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2000, č. j. 18 Co 255/2000-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování opětovným výslechem svědka P. M., dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaný neprokázal, že by žil se svým otcem v den jeho smrti ve společné domácnosti, a ztotožnil se i s právním posouzením věci obvodním soudem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a v němž uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Dovolatel se ztotožňuje s prvním rozsudkem obvodního soudu v dané věci a s jeho skutkovými zjištěními, která vedla k zamítnutí žaloby. Namítá, že soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku dospěl k odlišnému závěru, když žalobě vyhověl, aniž by z listinných důkazů, jimiž doplnil dokazování, vyšly najevo nové skutečnosti. Polemizuje dále s hodnocením důkazů odvolacím soudem a dovozuje, že soud porušil ustanovení §132 o. s. ř. Naplnění druhého z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud (i soud prvního stupně) pochybil v tom, že přenesl důkazní břemeno o splnění podmínek stanovených v ustanovení §179 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 na žalovaného, ačkoliv v dané věci tížilo žalobce; poukazuje přitom na dikci ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 267/1994 Sb., ze kterého dle názoru žalovaného odvolací soud nesprávně vycházel. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. 11. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237,§238 a §239 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v odstavci prvém tohoto ustanovení. Dovoláním takovéto vady namítány nebyly a jejich existence se z obsahu spisu nepodává; dovolání nelze tedy shledat z hlediska ustanovení §237 o. s. ř. přípustným.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, a nikoli měnícím.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž by proti svému potvrzujícímu rozsudku připustil dovolání. Nelze uvažovat ani o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaný za podmínek uvedených v citovaném ustanovení připuštění dovolání nenavrhl.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., kterého se žalovaný výslovně dovolává.
Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
I když v projednávané věci soud prvního stupně rozhodl ve svém druhém rozsudku ze dne 26. 1. 2000, č. j. 28 C 213/94-112, potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, jinak, než ve svém prvním rozsudku ze dne 11. 2. 1998, č. j. 28 C 213/94-65, který byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1999, č. j. 51 Co 482/98-86, tj. vyhověl žalobě na vyklizení žalovaného z předmětného bytu, nestalo se tak v důsledku toho, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v označeném zrušujícím usnesení. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto usnesení, byl první rozsudek soudu prvního stupně zrušen z důvodu procesního pochybení obvodního soudu, který se nezabýval namítaným nedostatkem aktivní věcné legitimace právní předchůdkyně žalobkyně A). Odvolací soud neposuzoval otázku, zda na žalovaného přešlo právo osobního užívání bytu podle §179 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 jinak, než soud prvního stupně a neaplikoval na právní vztah účastníků jiný právní předpis či jiné zákonné ustanovení a ani je nevykládal jinak, než soud prvního stupně; jeho pokyn k případnému doplnění dokazování nelze považovat za právní názor významný z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Nezbývá tak než uzavřít, že přípustnost dovolání podaného žalovaným v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout (pro nepřípustnost).
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobcům v dovolacím řízení – dle obsahu spisu – žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu