ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.606.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 606/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) I. H., B) Z. U., a C) J. U., proti žalovanému Z. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 89/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 1999, č.j. 15 Co 471/99-53, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 1999, č.j. 15 Co 471/99-53, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 3. 1999, č.j. 29 C 89/98-40, přivolil k výpovědi dané žalovanému z nájmu bytu č. 8 o velikosti 2 + 1, II. kategorie, ve 3. podlaží domu v B. (dále jen „předmětný byt” nebo „byt”), určil délku výpovědní lhůty a počátek jejího běhu, zavázal žalovaného vyklidit byt a předat jej „navrhovateli” do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování a uložil mu též povinnost nahradit „navrhovateli” náklady řízení ve třídenní pariční lhůtě.
Odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně odmítl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 9. 1999, č.j. 15 Co 471/99 – 53, jako opožděně podané; zároveň vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalovanému doručen uložením na poště podle ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř., když první neúspěšný pokus o doručení se uskutečnil dne 10. 5. 1999, žalovaný byl uvědoměn o novém termínu doručení a po druhém pokusu doručit zásilku byla dne 11. 5. 1999 písemnost uložena na poště. Účinky doručení uložením nastaly dne 14. 5. 1999 a nemohly být následně zrušeny tím, že adresát si v odběrní lhůtě podle §43 vyhlášky č. 78/1989 Sb. zásilku na poště vyzvedl dne 20. 5. 1999. Posledním dnem odvolací lhůty tak bylo pondělí 31. 5. 1999, odvolání žalovaného však bylo sepsáno a podáno u soudu prvního stupně až dne 4. 6. 1999, tedy po uplynutí patnáctidenní lhůty stanovené v §204 odst. 1 větě první o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., a v němž namítl, že v odvolacím řízení došlo k procesním vadám, které podřadil ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. (bez bližší konkretizace zmatečnostních důvodů). Podle dovolatele nebyly splněny podmínky pro náhradní doručení prvostupňového rozsudku podle §47 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný se v době doručování nezdržoval v místě svého trvalého bydliště. Ve dnech od 10. 5. 1999 do 19. 5. 1999 byl totiž pracovně v M. B., kde na základě dohody o provedení práce prováděl úklidové a likvidační práce pro společnost H., s. r. o. Teprve po návratu do bydliště dne 19. 5. 1999 zjistil, že má na poště doporučenou zásilku a vyzvedl si ji dne 20. 5. 1999. Rozsudek soudu prvního stupně je tedy nutno považovat za doručený až tímto dnem a odvolání podané dne 4. 6. 1999 bylo odvoláním včasným. Vycházeje z těchto tvrzení, o nichž nabídl listinné důkazy, dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 9. 1999 a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatele podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. I když dovolatel formálně označil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítnout zmatečnostní vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., napadl podle obsahu podání (§41 odst. 2 o. s. ř.) právní závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání a uplatnil tak dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím je možno tvrdit, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci – v daném případě na vadném posouzení včasnosti odvolání.
Nesprávným právním posouzením věci je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Podle §204 odst. 1 o. s. ř. odvolání se podává do patnácti dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Podle §57 odst. 1 o. s. ř. do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin. Podle §57 odst. 2 o. s. ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Podle §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou, stanovila v době doručování prvostupňového rozsudku v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o. s. ř. tehdy platná vyhláška č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád), ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb. (dále jen „poštovní řád”). Podle bodu 20 přílohy č. 5 poštovního řádu se písemnosti i s doručenkou ukládají po dobu tří dnů. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od jejího uložení, pověřený pracovník ji přezkouší, doručenku opatří otisky denního razítka a svým podpisem, oddělí ji a vrátí odesílateli. Písemnost zůstane pro adresáta uložena do konce odběrní lhůty.
Doručenka podle svého obsahu deklaruje též, že adresát se v místě doručení zdržuje (srov. text „ … nebyl zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje ...”). Je listinou, jež má povahu listiny veřejné, a od listin soukromých se liší svou důkazní silou: potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o. s. ř.). Uvedený důsledek lze ovšem spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahuje všechny náležitosti, které vyžadovala příloha poštovního řádu v bodech 18, 19 a 20; to jest s doručenkou, v níž je uveden údaj o výzvě doručovatele na určitý den a podpis doručovatele, údaj o dni uložení zásilky na poště, a razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty. Jsou-li splněny tyto podmínky, učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení §47 odst. 2, §204 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přímo ze spisu (z doručenky v něm založené), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne je, aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§214 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Důsledkem toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje, je procesní povinnost účastníka, který – oproti údajům uvedeným v doručence – tvrdí, že stanovený postup doručování dodržen nebyl, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal.
Dovolatel v přezkoumávané věci splnil svou důkazní povinnost a z listin, které nabídl k důkazu o tvrzení, že se v době doručování (tj. ve dnech 10. 5. 1999 a 11. 5. 1999) nezdržoval v místě doručování, bylo zjištěno:
– z dohody o provedení práce, uzavřené dne 7. 5. 1999 mezi H., s. r. o. se sídlem v B. (dále též „zaměstnavatel”), a žalovaným Z. K. (dále též „zaměstnanec”), že podle bodu 1. této dohody se mj. žalovaný zavázal provést pro zaměstnavatele úklidové a likvidační práce spočívající ve vyklizení a úklidu skladu v železniční stanici v M. B., tyto práce měl provést osobně v době od 10. 5. 1999 do 21. 5. 1999 (bod 2. dohody), a zaměstnavatel se zavázal – kromě jiného – zajistit pro zaměstnance ubytování v místě výkonu práce (bod 5. dohody),
– z potvrzení vystaveného dne 3. 12. 1999 firmou H. spol. s r. o., že na základě dohody o provedení práce prováděl Z. K. pro tuto společnost ve dnech 10. 5. 1999 až 19. 5. 1999 úklidové a likvidační práce ve skladu Železniční stanice M. B.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že právní posouzení včasnosti odvolání žalovaného, jaké odvolací soud v daném případě provedl, nebylo správné. Vycházelo totiž z údajů na doručence (tehdy nezpochybněných), které dávaly oporu závěru, že předpoklady pro řádné náhradní doručení uvedené v ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. byly naplněny. V dovolacím řízení se ale žalovanému podařilo prokázat, že se v době doručování prvostupňového rozsudku nezdržoval v místě, kde se toto doručování uskutečnilo. Uložení doručované zásilky na poště, k němuž došlo po druhém neúspěšném pokusu doručit zásilku adresátovi do vlastních rukou, nemohlo proto vést ke vzniku právní fikce doručení podle §47 odst. 2 o. s. ř. a dovolateli je nutno přisvědčit v jeho názoru, že dnem doručení byl až den 20. 5. 1999, kdy zásilku obsahující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 1999, č.j. 29 C 89/98 – 41, osobně převzal na poště. Posledním dnem zákonné patnáctidenní odvolací lhůty, jejíž běh započal tímto doručením, byl proto pátek 4. 6. 1999 a odvolání, které téhož dne žalovaný podal, bylo odvoláním podaným včas.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům, podle nichž byl opodstatněně uplatněn dovolací důvod obsahově podřaditelný ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., musel dovolací soud – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) – napadené usnesení odvolacího soudu zrušit podle §241b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. a věc mu vrátit k dalšímu řízení, v němž je tento soud vázán právním názorem dovolacího soudu na včasnost odvolání žalovaného proti prvostupňovému rozsudku (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
V Brně dne 3. října 2002
JUDr. Hana Müllerová, v.r.
předsedkyně senátu