ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.610.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 610/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce I. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. T., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 305/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2000, č. j. 23 Co 370/2000-107, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2000, č. j. 23 Co 370/2000-107, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. května 2000, č. j. 8 C 305/98-88, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 5. 2000, č. j. 8 C 305/98-88 (poté, co jeho první, zamítavý rozsudek ze dne 22. 6. 1999, č. j. 8 C 305/98-51, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1999, č. j. 23 Co 410/99-73), přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 2, IV. kategorie, o velikosti 1+1 s částečným základním příslušenstvím (WC, sklípek) mimo byt, nacházejícímu se ve II. nadzemním podlaží domu č. p. 92 v P. (dále „předmětný byt“), určil, že nájem žalovaného skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil mu povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty. Dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) nezaplatil žalobci (vlastníku domu, v němž se předmětný byt nachází) v období od 1. 8. 1998 do dne rozhodování soudu nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu ve výši stanovené žalobcem, ale ve výši, kterou si - s poukazem na závady při užívání bytu a na nesprávné vyúčtování záloh na služby - stanovil sám (od srpna 1998 do července 1999 platil měsíčně o 100.- Kč méně, od srpna 1999 pak o 114.- Kč měsíčně méně); žalovaný přitom v řízení neprokázal, že by uplatnil (ústně nebo písemně) u žalobce právo na slevu z nájemného nebo z úhrady za služby. Soud prvního stupně shledal výši nájemného z předmětného bytu, jakož i záloh na odvoz odpadu a na úklid společných prostor, stanovenou žalobcem, správnou (odpovídající vyhlášce č. 176/1993 Sb.); za důvodnou označil námitku žalovaného týkající se vyúčtování vodného a stočného. Dospěl k závěru, že „placení nájemného pouze ve snížené výši a stejně tak i placení některých záloh ve snížené výši, popř. jejich neplacení je hrubým porušením povinností, vyplývajících z nájmu bytu, tak, jak to má na mysli ust. §711 odst. 1 písm. c) obč. zákoníku“. Neshledal přitom na straně žalovaného důvody, pro které by bylo možno aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Podle názoru soudu prvního stupně by bylo možno v souzené věci aplikovat citované ustanovení v tom případě, „že by námitky odpůrce k vyúčtování nájemného a služeb spojených s užíváním bytu byly oprávněné, ale přitom by se v řízení neprokázalo, že je řádně uplatnil u pronajímatele“. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť „90 % námitek odpůrcem uplatněných, má soud za neoprávněné“. Na základě toho žalobě vyhověl, přičemž povinnost žalovaného k vyklizení předmětného bytu nevázal – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 větu první obč. zák. – na zajištění bytové náhrady.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2000, č. j. 23 Co 370/2000-107, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a po zajištění přístřeší; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí shrnul obsah rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci dosud vydaných a k odvoláním napadenému rozsudku uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou úplná a správná. V průběhu řízení (uvedl dále odvolací soud) bylo nepochybně prokázáno, že žalovaný svévolně neplatil v plné výši po dlouhou řadu měsíců nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu a tímto jednáním naplnil výpovědní důvod uplatněný žalobcem jako pronajímatelem sporného bytu podle „§711 odst. 1 písm. c) o. z.“. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, pokud tento přivolil k výpovědi z nájmu, a ztotožnil se též s jeho právním posouzením věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Změnu rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil tím, že povinnost žalovaného k vyklizení je nutno vzhledem k ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. vázat na zajištění přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že soud prvního stupně postupoval při provádění dokazování v rozporu s ustanovením §120 odst. 2 o.s.ř. (neprovedl navrhované důkazy, ani jiné důkazy, potřebné ke zjištění skutkového stavu), a že odvolací soud „překvapivě dospěl k závěru“ o úplnosti skutkových zjištění obvodního soudu. Odvolací soud zcela pominul (uvádí se v dovolání), že se soud prvního stupně nezabýval sporností účtovaného nájemného a úhrad, okolnost, že žalobce neprováděl řadu let vyúčtování záloh placených žalovaným, a rovněž tak i opakovaný návrh žalovaného na provedení důkazu místním ohledáním. Dovolatel dále odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že si neověřil stav bytu, ani to, zda byly žalovanému řádně poskytovány služby, a zda mu byly řádně vyúčtovány; v souvislosti s tím pak dovolatel zpochybňuje právní posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně.
Usnesením ze dne 18. 4. 2001, č. j. 26 Cdo 610/2001-123, Nejvyšší soud podle §243 o.s.ř. odložil vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2000, č. j. 23 Co 370/2000-107, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 5. 2000, č. j. 8 C 305/98-88.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 8. 11. 2000, Nejvyšší soud dovolání žalovaného projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a je podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovoláním namítány nebyly a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) však dovolatel uplatnil – vedle dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci – dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo jinou vadou , která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká pochybení při zjišťování skutkového stavu věci.
Dovolateli nelze přisvědčit, pokud naplnění této vady spatřuje v tom, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s ustanovením §120 odst. 2 o. s. ř., resp. v tom, že odvolací soud považoval postup obvodního soudu při zjišťování skutkového stavu za správný, když konstatoval, že jeho skutková zjištění jsou úplná. Citované ustanovení se totiž vztahuje toliko na řízení v něm taxativně vyjmenovaná, která jsou svou povahou převážně řízeními nespornými, mezi něž - podle občanského soudního řádu, zákona č. 93/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2001 - nepatřilo řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu.
V projednávané věci jde o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, dané žalobcem žalovanému s výslovným odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., skutkově odůvodněnou tvrzením, že „žalovaný nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu řádně v plné výši za dobu 17 měsíců (tj. od srpna 1998 do dne odeslání výpovědi)“, obsaženou v návrhu na zahájení řízení (srov. č. l. 5 a 6 spisu), která byla žalovanému doručena do vlastních rukou dne 19. 1. 1999 (srov. doručenku na č. l. 25 spisu).
Soud prvního stupně – ve svém rozsudku, potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem – žalobě vyhověl a k výpovědi žalobce přivolil. Z odůvodnění jeho rozsudku (č. l. 94 spisu) se podává, že tak učinil s výslovným odkazem na ustanovení „§711 odst. 1 písm. c) obč. zákoníku“, jehož naplnění spatřoval v tom, že žalovaný svým jednáním (placením nájemného a záloh na služby ve snížené výši) hrubě porušil povinnosti, vyplývající z nájmu bytu, tak, jak to má na mysli citované ustanovení. Přitom však – jak je patrno z jiné části odůvodnění jeho rozsudku (srov. č. l. 93 spisu) – posuzoval věc z hlediska ustanovení „§711 odst. 1 písm. d) obč. zák.“, které též citoval.
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku (srov. č. l. 109 spisu) konstatoval, že žalobce svým jednáním (svévolným neplacením nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu v plné výši) „naplnil výpovědní důvod uplatněný žalobcem jako pronajímatelem sporného bytu podle §711 odst. 1 písm. c) o. z.“, a ztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Z jiné části odůvodnění jeho rozsudku (z tzv. reprodukční části – č. l. 108 spisu) se přitom podává, že v dané věci šlo o posouzení existence výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.
Vzhledem k tomu, že podle §211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného, musí mít i rozsudek odvolacího soudu náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud tedy musí v odůvodnění rozsudku – kromě jiného – posoudit zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil (vyložit, z jakých právních ustanovení vycházel a proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav). Nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění rozsudku brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost a zatěžuje tak řízení před odvolacím soudem vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Jak vyplývá z výše uvedeného, nelze z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu učinit jednoznačný závěr, podle kterého zákonného ustanovení odvolací soud posoudil existenci výpovědního důvodu, uplatněného ve výpovědi dané žalobcem žalovanému – zda podle ustanovení §711 odst. 1 písm. c) nebo podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., tím méně pak závěr, jakou skutkovou podstatu posléze uvedeného výpovědního důvodu shledal naplněnou. Tato skutečnost činí rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným, a lze v ní shledat naplnění vady podřaditelné ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., k níž musí dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
V dalším řízení soud nepřehlédne právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001. sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2001, pod pořadovým číslem 144 (dále např. v rozsudku ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000, ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 514/2001), podle kterého neplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem označováno (srov. dikci „zejména“) jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem; výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je tedy dán i tehdy, půjde-li o hrubé porušení jiných povinností nájemce bytu. Opírá-li se výpovědní důvod podle citovaného ustanovení o toto, příkladmo uvedené jednání nájemce, nelze naplnění zde stanovených zákonných podmínek hodnotit z pohledu obecně vymezené skutkové podstaty výpovědního důvodu, upraveného v §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu