ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.727.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 727/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Č. s. b. z. s., oblastního výboru v P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. J., a 2) V. J., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 11 C 423/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2000, č. j. 12 Co 848/2000-111, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 4. 5. 2000, č. j. 11 C 423/99-72, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 8, I. kategorie, o velikosti 4+1 s příslušenstvím ve druhém poschodí domu č. 2, v P. (dále „předmětný byt“), určil, že nájemní poměr žalovaných skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalovaným uložil byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jsou dány výpovědní důvody uplatněné ve výpovědi z nájmu bytu (podle §711 odst. 1 písm. d), g) a h) obč. zák.), dané žalobcem žalovaným. Naplnění prvého z uplatněných výpovědních důvodů shledal soud prvního stupně v tom, že žalobci hrubě porušili svoji povinnost vyplývající z nájmu bytu tím, že přenechali předmětný byt bez souhlasu žalobce do podnájmu jiné osobě - zprvu slečně K., která v bytě bydlela nejméně dva roky, poté R. M., která v bytě bydlela s panem S. D., a v současné době umožnili v bytě bydlení P. T. (zletilé dceři prvního žalovaného). Dovodil dále existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., neboť žalovaní – vedle toho, že jsou nájemci předmětného bytu – mají k dispozici pro svoji bytovou potřebu rodinný dům ve V., který společně postavili, jakož i existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., (neužívání bytu bez vážných důvodů).
K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 10. 2000, č.j. 12 Co 848/2000, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu (obsažená v žalobě na přivolení k výpovědi) byla doručena (dne 6. 1. 2000) toliko druhé žalované, a nikoli též – jak vyplývá z obsahu spisu - prvnímu žalovanému. Za tohoto stavu neměl soud prvního stupně k výpovědi přivolit (uvedl odvolací soud), neboť právo společného nájmu účastníků je právem nedílným, a proto výpověď z nájmu „musí být doručena každému ze společných nájemců“. I kdyby však nebylo této formální vady (konstatoval odvolací soud), a bylo možno vycházet z toho, že první žalovaný měl možnost se s výpovědí seznámit - poté, co byla doručena druhé žalované, resp. při jednání konaném dne 3. 2. 2000 - nebyly v této době splněny podmínky pro výpověď z nájmu bytu, když již nebyl dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (k nedovolenému podnájmu mělo dojít předtím - v letech 1996, 1997, 1998, případně i v roce 1999). Odvolací soud dospěl dále k závěru, že další dva uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák. nebyly ve vztahu ke druhé žalované prokázány. Na základě toho uzavřel, že žaloba na přivolení k výpovědi není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká „nesprávný procesní postup za situace, kdy zjistil, že ze strany soudu došlo k procesnímu pochybení ve smyslu ust.§79 odst. 3 OSŘ“. Dovozuje, že žalobce byl pochybením okresního soudu (nedoručením žaloby prvnímu žalovanému) zkrácen na svých právech, a že řízení vykazovalo takové vady, pro které nemohlo být žalobě vyhověno. Uvádí, že žalobci bylo tímto znemožněno jednat před soudem, což vedlo k porušení zásady rovnosti stran. Podle názoru dovolatele měl odvolací soud „po zjištění nedostatků předchozího řízení … rozsudek okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 27. 10. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Z ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) dovolací soud přihlédne, i když nebyly dovoláním uplatněny.
Vzhledem k tomu, že dovolatel výslovně namítá vadu upravenou v §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., zabýval se dovolací soud tím, zda řízení namítanou vadou trpí.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné (a současně důvodné), jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Námitka žalobce, že mu byla odňata možnost jednat před soudem tím, že v důsledku pochybení soudu prvního stupně nebyla prvnímu žalovanému doručena žaloba (obsahující výpověď z nájmu bytu), resp. tím, že odvolací soud, poté, co uvedený nedostatek zjistil, rozsudek soudu prvního stupně nezrušil, a věc mu nevrátil k dalšímu řízení, není důvodná.
I když obecně by bylo možno – ze skutečnosti, že účastníku řízení (žalovanému) nebyla doručena žaloba – usoudit, že mu v důsledku toho byla odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.), nelze dovozovat, že by tím byla způsobena všem účastníkům řízení újma na jejich právech.
Nejvyšší soud zaujal ve svém rozhodnutí ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1990/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 66, právní názor, který sdílí i v této věci, že k vadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla-li v průběhu řízení nesprávným právním postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli. Jak se uvádí v odůvodnění citovaného rozhodnutí, z povahy sporného řízení, jakožto řízení charakterizovaného tím, že proti sobě stojí dva subjekty s opačnými zájmy na výsledku řízení vyplývá, že každý z účastníků řízení má svůj vlastní (většinou od opačného účastníka odlišný) zájem i na tom…, jak bude řízení před soudem probíhat. Je přirozené, že účastník, který je spokojen s výsledkem řízení, nepociťuje jako újmu na svých právech skutečnost, že mohlo dojít v jeho neprospěch k porušení procesních předpisů. V rozporu s uvedeným principem řízení by naopak bylo, pokud by se účastník, v jehož neprospěch k žádnému porušení procesního předpisu nedošlo, mohl takového porušení, jež bylo učiněno v neprospěch jiného účastníka řízení, domáhat proto, aby dosáhl příznivějšího rozhodnutí ve svůj prospěch. Odnětí možnosti jednat před soudem se musí tedy týkat toho účastníka, který se této vady řízení dovolává.
Z uvedeného lze učinit závěr, že řízení v dané věci není postiženo vadou upravenou v §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Naplnění této vady, ani tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) neshledává dovolací soud ani v tom, že – jak namítá dovolatel – odvolací soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně a nevrátil mu věc k dalšímu řízení.
Z obsahu spisu – protokolu o jednání před odvolacím soudem, konaným dne 27. 10. 2000 (č. l. 108, 108 verte) vyplývá, že odvolací soud učinil z vyjádření prvního žalovaného i z obsahu spisu zjištění, že žaloba (obsahující výpověď z nájmu bytu) nebyla tomuto účastníku řízení doručena. Právní zástupkyně žalobce toto zjištění nezpochybnila, nenavrhla provedení dalších důkazů, které z pohledu dosavadního řízení nebyly relevantní, nežádala, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen, a uvedla: „odkazuji na písemné vyjádření k podanému odvolání prvého odpůrce s tím, že tedy i vzhledem k nové situaci žádám, aby Okresní (míněno zřejmě Krajský) soud v Plzni rozhodl“. Nelze tedy učinit závěr, že by žalobci nebyla dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, případně navrhnout jiné důkazy, a právně a skutkově argumentovat. V dovolání pak žalobce nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že prvnímu žalovanému nebyla žaloba (výpověď z nájmu bytu) doručena; toliko (jak bylo výše dovozeno nedůvodně) namítá, že mu byla v důsledku toho odňata možnost jednat před soudem.
Jiné vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., ani tzv. jiné vady řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst.2 věta první o. s. ř.), v dovolání tvrzeny nebyly, a z obsahu spisu se nepodávají. Rozsudek odvolacího soudu je tedy – v mezích otevřených dovolacímu přezkumu – správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl v tomto řízení úspěšný a žalovaným (dle obsahu spisu) náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by měli vůči procesně neúspěšnému žalobci nárok (§243b odst.4, §224 odst.1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.) nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu