ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.750.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 750/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobkyně J. Ch., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. Ch., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 307/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2000, č. j. 21 Co 485/2000-33, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. května 2000, č. j. 11 C 307/99-16, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. zrušil právo společného nájmu účastníků „k družstevnímu bytu č. 16 ve čtvrtém podlaží domu čp. 1068 v K. n. V., sestávajícímu se z kuchyně, tří pokojů a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), výrokem označeným jako II. rozhodl, že „výlučnou nájemkyní družstevního bytu a výlučnou členkou Stavebního bytového družstva v K. n. V.“ bude dále žalobkyně, výrokem označeným jako III. uložil žalovanému povinnost „byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěn náhradní byt“ a výrokem označeným jako IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. prosince 2000, č. j. 21 Co 485/2000-33, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném jako III. tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů ode dne, kdy mu bude zajištěno náhradní ubytování; jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud shledal správnými výroky týkající se zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, jakož i o tom, že byt bude jako členka družstva nadále užívat žalobkyně. Neztotožnil se však s výrokem, v němž soud prvního stupně vázal vyklizení žalovaného z bytu (podle §712 odst. 3 věty druhé před středníkem zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“), na zajištění náhradního bytu. Vzal – stejně jako soud prvního stupně – z provedených důkazů především za zjištěno, že „žalovaný se stal po otci vlastníkem majetku poměrně značné ceny“, mimo jiné i domu čp. 33 v Ú., který, byť je starší, nebyl znalcem označen za neobyvatelný či stěží obyvatelný a proto jej lze užívat a rovněž přizpůsobit podmínkám rodiny s malým dítětem. Poté – shodně se soudem prvního stupně – rovněž zjistil, že žalovaný se dopustil vůči žalobkyni fyzického násilí, pro které byla nucena opustit společnou domácnost. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že uvedená skutková zjištění jsou způsobilá naplnit předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. a proto – s odkazem na citované ustanovení – podmínil vyklizení žalovaného z bytu zajištěním toliko náhradního ubytování.
Proti měnícímu výroku (výroku o bytové náhradě) rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. namítl, že skutkové zjištění, týkající se fyzického násilí vůči žalobkyni, nemá oporu v provedeném dokazování. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnil správnost právního závěru o naplněnosti předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných, pro něž lze – ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. – podmínit jeho vyklizení z bytu zajištěním toliko náhradního ubytování. Je-li totiž dům čp. 33 v Ú. ve většině zkoumaných parametrů podstandartní, má-li vlhké zdi a za posledních třicet let nebyl rekonstruován, modernizován či udržován, a navíc má-li žalovaný další dědičce A. Š. vyplatit částku 600.000,- Kč, nemůže vlastnictví uvedeného domu (a dalších nemovitostí) podle jeho názoru naplňovat předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud (v napadeném výroku) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc (v tomto rozsahu) vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. prosince 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., směřuje-li proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (ve výroku o bytové náhradě). V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Přípustnost dovolání se tak omezuje na výrok, jímž byla vyklizovací povinnost žalovaného z bytu podmíněna zajištěním toliko náhradního ubytování. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o bytové náhradě, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Podle §241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/. Pod písm. c/ tohoto ustanovení je normován dovolací důvod mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, strana 697).
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací námitka, že skutkové zjištění, týkající se fyzického násilí vůči žalobkyni, nemá oporu v provedeném dokazování, není důvodná. Odvolací soud po opakování dokazování (§213 odst. 2 o.s.ř.) čtením spisu sp. zn. D 954/98 Okresního soudu v Mělníku vzal – stejně jako soud prvního stupně – správně za prokázáno, že žalovaný se dopustil vůči žalobkyni fyzického násilí, pro které byla nucena opustit společnou domácnost. Uvedené skutkové zjištění totiž vyplynulo nejen z účastnické výpovědi žalobkyně, která potvrdila, že z bytu odešla v důsledku fyzického napadání ze strany žalovaného; toto skutkové zjištění má oporu i v účastnické výpovědi samotného žalovaného, neboť ten souhlasil mimo jiné i s tím, co žalobkyně uvedla ohledně ukončení manželství a svého odchodu (z bytu). Odvolací soud tak vzal v úvahu skutečnosti, které v tomto směru z provedených důkazů vyplynuly, a které jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tedy nebyl uplatněn opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že na základě takto zjištěných skutečností lze v daném případě usoudit na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, tj. zásadních, kvalifikovaných důvodů, pro něž může soud ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. výjimečně rozhodnout, že rozvedený manžel má právo nikoliv na náhradní byt, tedy vyšší formu bytové náhrady, což je v těchto věcech pravidlem, nýbrž jen na náhradní ubytování jako nižší formu bytové náhrady, připadající v úvahu podle citovaného ustanovení právě při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k družstevnímu bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení §705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v těch případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem (tím je rovněž daný případ), rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle §705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle §705 odst. 1 a odst. 2 věta druhá (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. §712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. §712 odst. 4 obč. zák.).
Z ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v těchto případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady – náhradní ubytování. Ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Přitom v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1060/97, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že při rozhodování o formě bytové náhrady - ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. - přihlíží soud také k chování vyklizovaného nájemce za trvání nájemního vztahu, k jeho zásluhám o získání společného bytu a k jeho rodinným, zdravotním a sociálním poměrům.
V projednávané věci se žalovanému prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkového zjištění, že se dopustil vůči žalobkyni fyzického násilí, pro které byla nucena opustit společnou domácnost, tj. zjištění, z něhož odvolací soud rovněž vyšel při posouzení naplněnosti předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. Přitom správnost dalšího skutkového zjištění, na jehož základě odvolací soud dovodil naplněnost uvedeného předpokladu, v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. ani zpochybněna nebyla. Se závěrem, že uvedená skutková zjištění jsou způsobilá naplnit předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák., se dovolací soud, a to i s přihlédnutím k právním závěrům přijatým v uveřejněném rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1060/97, ztotožňuje. Ani to, že dům čp. 33 v Ú. je ve většině zkoumaných parametrů podstandartní, že má vlhké zdi a za posledních třicet let nebyl rekonstruován, modernizován či udržován, a že žalovaný byl zavázán vyplatit další dědičce A. Š. částku 600.000,- Kč, nemůže totiž nijak „oslabit“ jeho vlastnického právo k nemovitostem a dalším věcem, které zdědil po svém zemřelém otci. Tím se současně vylepšily i jeho sociální poměry, k nimž soud rovněž přihlíží při rozhodování o formě bytové náhrady ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Lze uzavřít, že ve zjištěných skutečnostech lze spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž lze vyklizení žalovaného z předmětného bytu ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. vázat na zajištění toliko náhradního ubytování. Ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a procesně úspěšné žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2002
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu