ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.808.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 808/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce M. K., proti žalované A. Ř., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 33/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 13 Co 406/2000-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 3. 2000, č. j. 12 C 33/96-76 (poté, co jeho rozsudek ze dne 5. 3. 1997, č. j. 12 C 33/96-14, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze 9. 12. 1997, č. j. 21 Co 424/97-29, a jeho rozsudek ze dne 6. 10. 1998, č. j. 12 C 33/96-40, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 1999, č. j. 13 Co 249/99-58), opětovně zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 3. patře domu č. p. 648, v P. (dále „předmětný byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák., uplatněný ve výpovědi dané žalobcem žalované, opírající se o tvrzení, že žalobce předmětný byt potřebuje pro svého bratra V. K., není naplněn. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, ve kterém se nacházejí dva volné byty, jejichž uvolnění dosáhl žalobce ve prospěch svých zletilých synů L. K. a M. K., že se svými syny neuzavřel ohledně těchto bytů nájemní smlouvu, že synové žalobce v těchto bytech nebydlí, zdržují se mimo P. a tyto byty „podnajali“ jiným osobám (cizím státním příslušníkům), jakož i ze zjištění, že bratr žalobce V. K. není v P. zaměstnán a bydlí se svojí manželkou (s níž vede společnou domácnost) v bytě 4+1 v M., v domě, který je ve vlastnictví jeho manželky. Soud prvního stupně považoval výpověď V. K. a jeho manželky, kteří uvedli, že se do předmětného bytu chtějí nastěhovat, za nevěrohodnou a účelovou, motivovanou snahou získat tento byt pro žalobce, který nevyužil již uvolněných bytů pro potřeby své rodiny. Na tomto základě dovodil, že bytová potřeba žalobcova bratra není dána.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2000, č. j. 13 Co 406/2000-92, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů; současně ve výroku svého rozsudku zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání k posouzení otázky, „zda je povinností pronajímatele před podáním výpovědi podle ust. §711 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (správně obč. zák.), využít bytů uvolněných pro jiné příslušníky rodiny v případě, že tyto uvolněné byty nejsou těmito příslušníky rodiny plně a zcela využívány.“ Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. není naplněn. I když by bratr žalobce byl osobou, jejíž bytová potřeba by odůvodňovala daný výpovědní důvod (konstatoval odvolací soud), bylo na žalobci, aby tuto bytovou potřebu prokázal; ta však v řízení prokázána nebyla. Odvolací soud – s poukazem na skutková zjištění soudu prvního stupně – dovodil, že na straně bratra žalobce nejsou závažné důvody, které by svědčily o jeho potřebě obývat byt v domě žalobce. Poukázal na to, že původní výpověď žalobce odkazovala na potřebu dcer žalobcova bratra, které pracují a studují v P., a že tyto osoby nejsou osobami, v jejichž prospěch může pronajímatel uplatnit výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. „Údajná“ bytová potřeba bratra žalobce (uvedl odvolací soud) byla tvrzena až v průběhu řízení a nebyla žalobcem prokázána. Poukázal též na okolnost, že dva uvolněné byty v předmětném domě nejsou využívány syny žalobce, ale jinými osobami a dovodil, že „žalobci jde o uvolnění bytu žalované, aby s ním mohl volně disponovat“, a že „výpověď je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.)“. Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání k posouzení otázky navržené žalobcem odvolací soud odůvodnil tím, že na posouzení této otázky zamítnutí žaloby nespočívalo, přičemž uvedl, že důvodem zamítnutí žaloby „nebyla skutečnost, že by žalobce měl povinnost přenechat svému bratrovi byty, které jeho synové nepotřebují, ale skutečnost, že neprokázal bytovou potřebu svého bratra pro bydlení v Praze, a z kontextu provedených důkazů vyplývá spekulativní motivace jeho jednání vedená snahou uvolnit v domě co nejvíce bytů, aniž je pro potřeby své rodiny skutečně potřeboval“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Poukazuje na to, že „již v textu samotné žaloby žalobce vysvětluje, že je potřebný předmětný byt pro jeho bratra a jeho rodinu“, jakož i na okolnosti, jimiž tuto potřebu odůvodnil. Odvolací soud (uvádí se dále v dovolání) však v odůvodnění svého rozsudku považoval tato tvrzení za účelová a učiněná až v průběhu řízení. Dovolatel má za to, že v dané věci je řešena otázka zásadního významu, „která spočívá právě v právu vlastníka domu, popřípadě člena jeho rodiny, zvolit si, který z bytů v předmětném domě nejlépe vyhovuje jeho požadavku na bydlení“, a že je nutné, aby byla též posouzena otázka, pro kterou navrhl připuštění dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výpověď je v rozporu se zásadou dobrých mravů a poukazuje na to, že vyhověním žalobě by se na postavení žalované takřka ničeho nezměnilo, neboť by měla nárok na přiměřený náhradní byt; vyslovuje dále názor, že odvolacímu soudu v dané věci nepříslušelo „spekulovat o budoucím využití či nevyužití předmětného bytu bratrem žalobce“. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že nevyhověl návrhu žalobce na odročení jednání, při kterém byl vynesen napadený rozsudek, o něž žádal z důvodu, že se k jednání dostavil bez právního zástupce a chtěl si zvolit zástupce nového; tímto postupem se žalobce „cítí být zkrácen na svých právech, jelikož pouze za přítomnosti právního zástupce mohl plně využít svých procesních práv“.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 29. 11. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v odstavci prvém tohoto ustanovení.
Vzhledem k tomu, že dovolací námitky směřující proti postupu odvolacího soudu, který nevyhověl návrhu žalobce na odročení jednání, lze obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) podřadit pod vadu upravenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., zabýval se dovolací soud tím, zda řízení je takovouto vadou postiženo.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, apod. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy), a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, a nikoliv také při rozhodování. Dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka.
Dovolatel spatřuje důvod zmatečnosti v tom, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na odročení jednání, při kterém byl vynesen napadený rozsudek, o něž žádal z důvodu, že se k jednání dostavil bez právního zástupce a chtěl si zvolit zástupce nového.
Jak je patrno z obsahu spisu, dovolatel byl v průběhu řízení před soudy obou stupňů zprvu zastoupen advokátkou JUDr. J. Š. (srov. plnou moc na č. l. 3 spisu), poté advokátem JUDr. PhDr. O. Ch. (srov. plnou moc na č. l. 36 spisu), který v zastoupení žalobce podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, potvrzenému dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, v němž byl obsažen návrh na připuštění dovolání a též formulována právní otázka, pro kterou mělo být dovolání připuštěno (srov. č. l. 79 až 81 spisu). Přípisem ze dne 26. 10. 2000 (srov. č. l. 85 spisu) sdělil posléze jmenovaný advokát odvolacímu soudu, že již žalobce nezastupuje. Předvolání k jednání před odvolacím soudem, nařízenému na den 29. 11. 2000, při kterém byl vynesen dovoláním napadený rozsudek, bylo proto doručeno žalobci, a to poprvé dne 3. 11. 2000 (srov. doručenku na č. l. 85 spisu) a podruhé (spolu s vyjádřením žalované k odvolání) dne 20. 11. 2000 (srov. doručenku na č.l. 87 spisu).
Z uvedeného nelze učinit závěr, že by postupem odvolacího soudu byla naplněna vada uvedená v §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Žalobce měl dostatečný časový prostor k tomu, aby si - poté, co jej přestal zastupovat advokát JUDr. PhDr. O. Ch., a poté, co mu bylo doručeno předvolání k jednání odvolacího soudu (při zachování lhůty uvedené v §115 odst. 1 o. s. ř., jež platí dle §211 o. s. ř. i v řízení odvolacím) – zvolil jiného právního zástupce. Odvolací soud proto nepochybil, když návrhu žalobce na odročení jednání, konaného dne 29.11.2000, kterého se žalobce osobně zúčastnil (srov. protokol o jednání na č. l. 90 a 91 spisu), nevyhověl.
Protože řízení není vadou zmíněnou v §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. postiženo, a jiné vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř. namítány nebyly a jejich existence se z obsahu spisu nepodává, nelze dovolání shledat z hlediska ustanovení §237 o. s. ř. přípustným.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, a nikoli měnícím.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém prvním i v druhém rozsudku, které byly zrušeny odvolacím soudem, stejně, jako ve svém třetím rozsudku, potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, tj. žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl.
Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, není dovolání přípustné ani podle §239 odst. 1 o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., neboť v dané věci byl zamítnut žalobcem (dovolatelem) včas učiněný návrh na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají.
Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vymezil právní otázku, pro kterou byl návrh na připuštění dovolání zamítnut, je dovolací soud oprávněn spojovat posouzení přípustnosti dovolání s řešením této právní otázky (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7).
Tato otázka však dle názoru dovolacího soudu neodpovídá kritériím uvedeným v §239 odst. 2 o. s. ř., neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, důvodem, pro který byla žaloba zamítnuta, byl závěr odvolacího soudu, že žalobce neprokázal potřebu předmětného bytu pro svého bratra V. K. I když odvolací soud současně konstatoval, že výpověď žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a v této souvislosti poukázal (na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, jejichž součástí bylo i zjištění o využití dvou uvolněných bytů v předmětném domě) na motivaci jednání žalobce, je tento posléze uvedený závěr odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci nadbytečný, dovodil-li, že výpovědní důvod uplatněný ve výpovědi dané žalobcem žalované, nebyl prokázán. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v názoru, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu musí žalobce (pronajímatel) tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozuje existenci výpovědního důvodu, uplatněného ve výpovědi z nájmu bytu, a nabídnout k tomuto tvrzení důkazy (§120 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Nebude-li jeho tvrzení prokázáno, stíhají jej nepříznivé procesní důsledky s tím spojené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 240/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, C. 171.).
Podmínky stanovené v §239 odst. 2 o. s. ř. nesplňuje ani další - až v dovolání – vymezená právní otázka „práva vlastníka domu, popřípadě člena jeho rodiny, zvolit si, který z bytů v předmětném domě nejlépe vyhovuje jeho požadavku na bydlení“, neboť (jak vyplývá z výše uvedeného), s řešením této otázky není dovolací soud oprávněn spojovat posouzení přípustnosti dovolání; ostatně na jejím posouzení rozhodnutí odvolacího soudu ani nespočívalo.
Nezbývá tak než uzavřít, že přípustnost dovolání podaného žalobcem v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout (pro nepřípustnost).
Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení – dle obsahu spisu – žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu