ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.995.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 995/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně L. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému R. P., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 19/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2000, č. j. 19 Co 441/99-194, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1. 975. - Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 5. 12. 1995, č. j. 6 C 19/93-131 (poté, co jeho rozsudek ze dne 19. 2. 1992, č. j. 6 C 102/91-57, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 7. 1992, č. j. 19 C 170/92-72, byly k dovolání žalobkyně zrušeny rozsudkem tehdejšího Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 11. 1992, sp. zn. 2 Cdo 40/92), zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu v P., F. 3, sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícímu se v přízemí domu napravo od vchodu (dále \"předmětný byt\"), určil, že výlučným nájemcem bytu a členem SBD R. se stává žalovaný, a žalobkyni uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu; dále zamítl návrh žalobkyně, aby se stala výlučnou nájemkyní předmětného bytu a členkou družstva, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 12. 2000, č.j. 19 Co 441/99-194 (poté, co jeho rozsudek ze dne 22. 1. 1997, č. j. 19 Co 69/96-158, byl k dovolání žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1242/97), rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se zrušuje právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu s tím, že jeho výlučnou nájemkyní a členkou družstva bude nadále žalobkyně; žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud doplnil dokazování konstatováním závěrů znaleckých posudků MUDr. J. B. a PhDr. J. B. a lékařskou zprávou MUDr. J. Z., z nichž učinil zjištění o zdravotním stavu žalovaného, jakož i zprávami SBD R. P., z nichž čerpal zjištění o stanovisku pronajímatele k určení výlučného nájemce bytu a o plnění členských práv a povinností v družstvu. Shodně se soudem prvního stupně shledal důvody pro zrušení práva společného nájmu bytu; pokud jde o otázku, kdo z účastníků bude předmětný byt dále jako člen družstva užívat, zdůraznil, že prioritní je - v souladu s ustanovením §705 odst. 3 obč. zák. - zájem nezletilých dětí. Toto hledisko svědčí v dané věci ve prospěch žalobkyně, jíž byly nezletilé děti účastníků svěřeny do výchovy, a která má tak povinnost zajistit jim (mimo jiné) stabilní bydlení. Je v zájmu nezletilých dětí účastníků - uvedl odvolací soud - aby žily se svojí matkou v samostatném bytě, který by splňoval tuto podmínku, neboť dosud jsou stále odkázány na prozatímní bydlení v domě rodičů žalobkyně. Pokud jde o další zákonné hledisko - stanovisko pronajímatele, toto nesvědčí ve prospěch žádného z účastníků, když SBD R. P. nezaujalo věcné stanovisko s poukazem na to, že rozhodnutím představenstva družstva byli účastníci vyloučeni z družstva pro neplnění členských povinností (pro neplacení nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu). Vzhledem k tomu, že žalovaný znemožňuje žalobkyni již řadu let užívání předmětného bytu a obývá jej sám, je především na něm, aby plnil řádně členské povinnosti; pokud tak nečinil, nelze mu přičíst k dobru hledisko řádného plnění povinností spojených s užíváním bytu, stejně tak jako okolnost, že brání žalobkyni v užívání bytu. Z dalších hledisek, významných pro určení dalšího nájemce bytu, zhodnotil odvolací soud ve prospěch žalobkyně (která by byt užívala spolu se dvěma nezletilými dětmi účastníků, zatímco žalovaný by tak činil - vedle další osoby, k jejímž zájmům nelze v této souvislosti přihlížet - sám) hledisko účelného využití předmětného bytu, jakož i hledisko definitivního vyřešení bytových poměrů účastníků (když žalobkyně má - na rozdíl od žalovaného - snahu zajistit žalobci náhradní byt). Odvolací soud se dále zabýval i otázkou zdravotního stavu žalovaného; konstatoval, že byť by - dle závěrů znaleckých posudků - mohla změna bydliště (nucené přestěhování do náhradního bytu) způsobit další zhoršení jeho zdravotního stavu, došlo k tomuto zhoršení (jak vyplývá z lékařské zprávy MUDr. J. Z. z roku 1999) i bez této zátěžové situace, z objektivních důvodů, které nelze ovlivnit. Po zhodnocení uvedených hledisek odvolací soud uzavřel, že hlediska svědčící pro žalobkyni převažují, a je proto na místě, aby byla určena výlučnou nájemkyní bytu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou potvrzujícího výroku o nákladech řízení) napadl žalovaný (zastoupen advokátem) včasným dovoláním, jež (s poukazem na ustanovení „§241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.“) odůvodnil tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poté, co obsáhle reprodukuje obsah rozhodnutí ve věci dosud vydaných, uvádí, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zabýval i zdravotním stavem žalovaného. V této souvislosti poukazuje na ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř., podle kterého závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud znalce. Dovolatel má za to, že závěry znaleckého posudku \"nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba je ověřovat i jinými důkazy\". Namítá, že odvolací soud \"fakticky odmítl závěry ve věci vypracovaných znaleckých posudků, avšak bez ověření dalšími důkazy\". Odvolací soud (uvádí se dále v dovolání) zcela \"formálně zopakoval důkazy přečtením závěrů znaleckých posudků a protokoly o výslechu znalců, jejich výslechy neopakoval, ač pro to byly - vzhledem k době, která uplynula od jejich vypracování - podmínky, a zaujal stanovisko „opačné než znalci\"; odvolací soud tak nepostupoval v souladu s platným právním řádem. Dovolatel dále poukazuje na ustanovení §220 odst. 2 o. s. ř., podle kterého může odvolací soud změnit rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout. „V těchto směrech (uvádí se dále v dovolání) spatřuji vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci\". Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odložení vykonatelnosti tohoto rozhodnutí.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření vyvracela argumenty dovolatele a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. 12. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen \"o. s. ř.\".
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 28. 6. 2001, č. j. 26 Cdo 995/2001-218, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 7. 2001, č. j. 26 Cdo 995/2001-220, odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2000, č. j. 19 Cdo 441/99-194, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 12. 1995, č. j. 6 C 19/93-131.
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Obligatorně přihlíží k vadám taxativně vyjmenovaným v §237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř. nebyly dovoláním namítány, a ani se z obsahu spisu nepodávají, zabýval se dovolací soud otázkou, zda je řízení postiženo tzv. jinou vadou řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., jak namítá dovolatel (byť nesprávně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001).
Mezi vady řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. - za podmínky, že mohly být příčinou nesprávného rozhodnutí ve věci - patří zejména procesní vady při zjišťování skutkového stavu věci. Dovolacím důvodem podle uvedeného ustanovení nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., které jsou výsledkem úsudků a závěrů soudu; nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci se jedná zejména tehdy, jestliže při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (např. osoba, která měla být slyšena jako svědek, byla slyšena jako účastník řízení, důkaz listinou byl proveden v rozporu s §129 odst. o. s. ř. apod.), nebo jestliže nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o. s. ř. (např. nebyl proveden navržený důkaz), anebo jestliže v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy).
Jak vyplývá z obsahu spisu - z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 13. 12. 2000 (č. l. 191, 192) - odvolací soud doplnil dokazování opakováním důkazů provedených soudem prvního stupně - závěry znaleckých posudků MUDr. J. B. a PhDr. J. B., a čtením protokolu o jejich výpovědích, přičemž účastníci (jejich zástupci) neměli k těmto důkazům připomínky. Rovněž tak bez připomínek byl proveden důkaz lékařskou zprávou MUDr. J. Z. (která byla v souladu s ustanovením §129 odst. 1 o. s. ř. přečtena). Pokud jde o další listinné důkazy (rozhodnutí SBD R. P. o vyloučení účastníků z družstva, odvolání proti tomuto rozhodnutí a doklad o doplacení dlužných částek), způsob jejich provedení též odpovídal §129 odst. 1 o. s. ř.; právní zástupce žalovaného se v této souvislosti vyjádřil k důvodům vzniku dluhu na nájemném a k postupu družstva. Zástupci účastníků před vyhlášením napadeného rozsudku k dotazu soudu sdělili, že \"další návrhy na doplnění dokazování nemají\".
Z uvedeného nelze učinit závěr, že by postup odvolacího soudu při provádění dokazování, který odpovídal příslušným ustanovením občanského soudního řádu (srov. zejména §127 odst. 1 a §129 odst. 1), zakládal naplnění vady dle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Postup odvolacího soudu není možno označit za nesprávný ani proto, že neprovedl další důkazy (dovoláním zmiňované opakované výslechy znalců) z vlastní iniciativy; řízení sporné (jímž je i řízení v dané věci) je ovládáno zásadou projednací, která je tradičně chápána tak, že tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat o nich důkazy je zásadně věcí účastníků řízení (§120 odst. 1 o. s. ř.). S přihlédnutím k tomu nelze ani shledat důvodnou dovolací námitku, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §220 odst. 2 o. s. ř.
Dovolatel dále označil jako jeden z dovolacích důvodů výtku, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., v dovolání nesprávně označen ustanovením §241a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001), konkretizaci tohoto dovolacího důvodu však dovolání neobsahuje (dovolatel neuvádí, která skutková zjištění má v rámci této kritiky napadeného rozhodnutí na mysli). Jeho námitky směřující proti hodnocení znaleckých posudků jsou z hlediska naplnění uvedeného dovolacího důvodu nedostatečné. Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, tyto důkazy vzal v úvahu, a zhodnotil je v souvislosti s dalším důkazem - lékařskou zprávou MUDr. J. Z. z 15. 12. 1999, z něhož učinil zjištění o zdravotním stavu žalovaného v období následujícím po tom, v němž byly znalecké posudky vypracovány. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku se přitom nepodává, že by v hodnocení uvedených důkazů byl logický rozpor, nebo že by skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, byla podložena důkazy, které nebyly v řízení provedeny.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř. (obsahově konkretizovaných v dovolání) správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která byla v tomto řízení úspěšná, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. V intencích §82 odst. 1 a §243c o. s. ř. je dovolací řízení zahájeno dnem, kdy soudu dojde návrh na jeho zahájení, tedy dnem, kdy soudu dojde dovolání. Jelikož dovolání v této věci bylo podáno 28. března 2001 a dovolací řízení tak bylo zahájeno po 1. 1. 2001, určuje se výše odměny za zastupování advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se stanoví sazby odměny pro řízení v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle odstavce 1 jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem s výjimkou odměny za úkony, která patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 občanského soudního řádu (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak.
Z ustanovení §18 odst. 1 věty první vyhlášky se pak podává, že učinil-li advokát v řízení pouze jediný úkon právní služby, soud sníží sazbu odměny o 50 %, nejméně na částku 250.- Kč.
Podle §7 odst. 1 písm. d) vyhlášky činí sazba odměny ve věci nájmu 3. 800.- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobkyně učinila v dovolacím řízení toliko jediný úkon (vyjádření k dovolání), snižuje se sazba odměny určená částkou 3. 800.- Kč na polovinu, tj. na 1. 900.- Kč.
Jelikož vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje - jak je zřejmé z jejího §1 odst. 1 - pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoli však již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“), přísluší zástupkyni žalobkyně též náhrada hotových výloh advokátky v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.); úhrn nákladů dovolacího řízení, jež žalobkyni vznikly, a k jejichž náhradě je žalovaný povinen, tak činí celkem 1. 975.- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. ledna 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu