ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1070.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1070/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání A) A. J., B) K. J., oba zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2000, sp.zn. 22 Co 176/2000 (v právní věci žalobců A) A. J., B) K. J., oba zast. advokátem, proti žalovanému J. K., zast. advokátem, o určení, že žalovanému nenáleží bytová náhrada, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 6 C 279/94), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. září 1999 pod č.j. 6 C 279/94-43 určil, že povinnost žalovaného k vyklizení bytu specifikovaného ve výroku tohoto rozhodnutí není vázána na bytovou náhradu. Žalovaný byl zavázán byt vyklidit a vyklizený předat prvnímu žalobci do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Současně soud uznal jeho povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 6.560,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobců.
Obvodní soud na základě provedeného dokazování, především výpovědi většiny svědků i samotného žalovaného dovodil, že žalovaný se v předmětném bytě nezdržuje, zásadně vyhledává i dlouhodobá zaměstnání mimo P., a nemůže tak obstát jeho námitka, že byt neužíval z vážného důvodu.
Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 8. června 2000 pod č.j. 22 Co 176/2000-55 tak změnil, že žalobu o požadované určení zamítl. Žalobci byli zavázáni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 4.450,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet jeho advokáta.
Odvolací soud se ztotožnil s rozsahem skutkových zjištění, nesouhlasil však s právním posouzením věci provedeným obvodním soudem.
Podle žalobců žalovaný předmětný byt neužíval a pronajímal jej cizím osobám. Žalovaný naopak tvrdil, že z předmětného bytu se nikdy neodstěhoval, a nezdržuje-li se v něm, tak převážně z pracovních důvodů. Vyhovující zaměstnání v P. se mu dlouho nedařilo sehnat, od května roku 2000 však pracuje u firmy v P., se kterou by rád uzavřel pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Kategoricky popíral, že by byt pronajímal jiným osobám.
Žalovaný připustil, že byt užíval sporadicky, a tento jeho údaj koresponduje s výpovědí slyšených svědků. Žádným z provedených důkazů však nebylo prokázáno, že se z předmětného bytu odstěhoval s úmyslem jej trvale opustit, o čemž svědčí mimo jiné i to, že vždy řádně platil a stále platí nájemné, a nebylo prokázáno ani to, že by v mezidobí získal jinou možnost bydlení. Tvrzení žalovaného o tom, že se zdržoval mimo předmětný byt proto, že podnikal a pracoval delší dobu mimo P., nebylo žalující stranou nijak vyvráceno. Výkon práce mimo bydliště navíc lze, i s přihlédnutím k čl. 14 a 26 Listiny základních práv a svobod, považovat za vážný důvod pro občasné užívání bytu. Jiné důvody, které by svědčily o tom, že oproti předchozímu stavu došlo na straně žalovaného k takové změně poměrů, pro které by bylo z hlediska dobrých mravů nepřiměřené vázat vyklizení bytu na zajištění náhradního bytu, nebyly zjištěny. Odvolací soud proto žalobní požadavek žalobců posoudil jako nedůvodný, a z týchž důvodů neshledal důvodným ani jejich návrh na doplnění dokazování výslechem blíže neoznačených svědků.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Podle dovolatelů je z výpovědi žalovaného i z dalších svědeckých výpovědí nutno dovodit, že žalovaný byt – v době, kdy vedl se svou manželkou domácnost na jiné adrese - trvale opustil s úmyslem ho dále neužívat. Samotný fakt řádných plateb nájemného již není pro posouzení a výklad osobního jednání podstatný. Prohlášení žalovaného, že v bytě nikdy nebydlely žádné jiné osoby než jeho neteř je neprokázané a naprosto rozporné s vyjádřeními předvolaných svědků. Bylo prokázáno, že žalovaný byt přenechává bez předchozího souhlasu pronajímatele třetím osobám, přičemž není podstatné, zda bezúplatně nebo za úplatu. Hrubě tak porušuje své povinnosti tím, že byt užívá k jiným účelům než k bydlení. Analogicky např. s ustanoveními §712 odst. 5 a §711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku je nutno dovodit naplnění tam definované skutkové podstaty pro právní závěr o nepřiznání bytové náhrady. Články 14 a 26 Listiny základních práv a svobod nelze aplikovat, neboť žalobci neučinili nic, co by žalobce v tomto smyslu omezilo. Takto extenzivní výklad uvedených ustanovení by s ohledem na práva a svobody znamenal rozpor s dobrými mravy. Žalovaný, který není nájemníkem, brání pronajímateli realizovat jeho právo užívat byt zákonným způsobem. Situací, kdy sice platí nájemné, ale pouze nájemné regulované, požívá ochrany nájemníka a zneužívá tak svá práva vůči oprávněným zájmům vlastníka.
Vyjádření k tomuto dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. a/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovené dovolací důvody (§24l odst. 3, písm. c/ a d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po přezkoumání věci došel dovolací soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Žalobci při podání žalobního návrhu využili možnosti dané ustanovením čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb., kterým byl změněn a doplněn občanský soudní řád a notářský řád, jež nabyl účinnosti dne 1.1.1992, a podle kterého pravomocné rozsudky na vyklizení bytu, vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Oprávněný se však může u soudu, který je příslušný k výkonu rozhodnutí, proti povinnému domáhat určení, že povinnému náleží jen náhradní ubytování, nebo že mu nenáleží bytová náhrada vůbec.
Jak bylo vysloveno již v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1138/99, v řízení podle čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. nejde o to, znovu projednat věc, v níž by bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti vyklidit byt v závislosti na bytové náhradě. Na základě citovaného přechodného ustanovení je pouze možné nárok na bytovou náhradu opětovně posoudit, a to s ohledem na znění ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Podle §3 odst. 1 obč. zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.1997, sp.zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 8, ročník 1997, pod pořadovým číslem 62).
Jako první z dovolacích důvodů žalobci uvádějí, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.). Odvolací soud však pouze nepřiznal průkaznost důkazům směřujícím k prokázání úmyslu žalovaného trvale opustit daný byt, a to s přihlédnutím k nesporné existenci řádných plateb a především ke skutečnosti, že žalovaný si následně našel zaměstnání v P., což nepoukazuje na trvalost jeho úmyslu byt již neužívat. Konstantní judikatura vyšších soudů je přitom jednotná potud, že vážnými důvody neužívání bytu jsou pouze takové okolnosti, které nájemci v užívání bytu brání dočasně. Vždy je tedy třeba, aby okolnosti konkrétního případu nasvědčovaly tomu, že jde o stav neužívání bytu, jež má pouze dočasný charakter. Na takovýto stav lze usuzovat nejen z toho, jak dlouho nájemce byt neužívá; významné mohou být i další okolnosti, svědčící o tom, že jde o dočasné neužívání bytu, tedy že se nájemce po odpadnutí překážky hodlá do bytu vrátit a užívat jej.
I pro dovolací řízení je rozhodný skutkový stav v době rozhodování odvolacího soudu, který ke svým závěrům dospěl, aniž by se dopustil zjevné logické chyby. K takto provedenému hodnocení důkazů je odvolací soud plně příslušný, a nelze než dodat, že řízení o dovolání neumožňuje úspěšné napadení výsledků řádně provedeného hodnocení důkazů. To je nutno vztáhnout i na úvahu odvolacího soudu ohledně tvrzeného porušování povinností nájemce, kdy se městský soud rozhodl nepřisvědčit tvrzení žalující strany, která pro jeho prokázání nepředložila dostatečný důkazní materiál.
Dovolatelé dále napadají právní posouzení provedené odvolacím soudem (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - ač správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V daném případě šlo o posouzení, zda oproti předchozímu stavu došlo ke změně poměrů, pro které by bylo z hlediska dobrých mravů nepřiměřené vázat vyklizení bytu na zajištění náhradního bytu, tedy o posouzení, zda aplikovat ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Podle čl.14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je svoboda pohybu a pobytu zaručena. Podle čl.26 odst. 1 Listiny má každý právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Pokud odvolací soud i na základě těchto ústavně zakotvených práv jednotlivce dovodil, že chování žalovaného nelze vyčíst rozpor s dobrými mravy, nedopustil se tím nepřiměřeně extenzivního výkladu jeho práv, už s ohledem na to, že výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází, je teorií i praxí akceptován jako vážný důvod pro pouze občasné užívání bytu.
Dovolacímu soudu proto ve světle těchto vývodů nezbylo, než dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.) a dovolání žalobců proto bylo podle citovaného ustanovení nutné zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř. a §151 o.s.ř., protože žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. srpna 2002
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu