ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1096.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1096/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Blanky Moudré, v právní věci žalobců A) J. D., B) A. D., C) M. D., D) K. L. a E) Z. L., všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. Z., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 15 C 228/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.12.2001, č.j. 16 Co 391/2001-47, 16 Co 392/2001, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 2. 2001, č.j. 15 C 228/2000-19. Tímto rozhodnutím byla žalovanému uložena povinnost vyklidit byt blíže specifikovaný ve výroku rozsudku, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku. Rozhodnutí vycházelo ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází. Žalovaný užívá byt původně na základě souhlasu k dohodě o přenechání bytu k dočasnému užívání ze dne 19. 8. 1985, později pak na základě dohody o přenechání tohoto bytu jako bytu domovnického ze dne 2.9.1985, a to opět na dobu dočasnou, nejdéle tří let, popřípadě do 15 dní po zániku pracovního poměru, jehož obsahem bylo vykonávání domovnických prací žalovaným pro OPBH P. Lhůta tří let uplynula v roce 1988, aniž od té doby došlo k uzavření nového právního titulu k jeho užívání.
Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Odvolací námitky žalovaného nesoucí se k nutnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 o.z. neshledal důvodnými. Odvolací soud vyšel ze závěrů soudní praxe k aplikaci tohoto ustanovení. Zdůraznil, že podle uvedeného ustanovení lze pouze omezit stávající právo (vlastníka nemovitosti), nikoliv založit právo nové (na bytovou náhradu), které z pozitivní právní úpravy nevyplývá. Opačný postup by vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nelze přitom ani zamítnout žalobu o vyklizení bytu, jestliže vyklizovaná osoba užívá takový byt bez právního důvodu a nemá tedy platný titul k bydlení. Okolnost, jež zakládá nárok na ochranu práva vlastníka nemůže být zároveň důvodem jeho odepření. K ustanovení §3 odst. 1 o.z. je možné a nutné přihlédnout při úvaze, zda právo vlastníka neomezit tím, že vyklizení místnosti bude vázáno na delší lhůtu, popř. na zajištění bytové náhrady. Taková možnost přichází do úvahy s přihlédnutím k okolnosti, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí s přesvědčením, že mu slouží platný titul k bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Takové rozhodnutí však musí být učiněno po pečlivé úvaze, v jejím rámci musí být zváženy jak důvody, pro které se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, kdo má povinnost byt vyklidit (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry, délku doby, v níž v bytě bydlí), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá.
Naznačená kritéria v této věci nepovažoval odvolací soud za splněna. Předně k tomuto závěru nepostačuje odkaz na sociální poměry žalovaného, který je poživatelem plného invalidního důchodu a má zdravotní potíže. Proti tomu totiž stojí důsledek, který by vedl ke značnému a neodůvodněnému znevýhodnění žalobců, na nichž nelze spravedlivě požadovat, aby byl výkon jejich práva takto podmíněn či na delší dobu odložen a bylo tak na ně bez právního podkladu a jakékoli náhrady přenášeno břemeno tíživé sociální situace žalovaného. Odvolací soud neshledal ani podmínku dobré víry žalovaného o existenci práva nájmu. Žalovaný sám totiž podepsal dohodu o dočasném užívání předmětného bytu na dobu omezenou, jak to bylo zjištěno. Musel tedy vědět, že po uplynutí této lhůty, nedojde-li k jiné dohodě, jejíž existenci ani žalovaný netvrdil, již užívá předmětný byt bez právního důvodu. Po ukončení dočasného užívání bytu nedošlo ani ke vzniku řádného užívacího práva k bytu ve smyslu §155 o.z. ve znění účinném do 31. 12. 1991. Pojmově tak bylo vyloučeno, aby se toto užívací právo transformovalo do práva nájmu podle ustanovení §875 o.z. Konečně odvolací soud přihlédl k okolnosti, že žalovaný za užívání předmětného bytu žalobcům již po dlouhou dobu nic neplatí a jeho údajný zájem splácet takto vzniklý dluh není v souladu s realitou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnil. Uplatnil důvod uvedený v §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť podle dovolatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazoval na to, že i po ukončení původní tříleté doby práva užívání bytu s ním tehdejší OPBH jednal nadále jako s pravoplatným nájemcem předmětného bytu. I žalobci respektovali právní důvod nájmu k předmětnému bytu z titulu dohody s bývalým OPBH. Odvolací soud proto nesprávně pominul ustanovení §712 odst. 7 a §712 odst. 5 věty druhé o.z. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Bylo-li rozsudkem odvolacího soudu potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně (a nejde-li o některý z případů přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.), je dovolání proti takovému rozsudku odvolacího soudu přípustné pouze tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z povahy věci plyne, že tímto dovolacím důvodem nelze uplatnit neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění odvolacího soudu, nýbrž pouze otázku právního posouzení. Z toho důvodu nemohl dovolací soud přihlížet k těm tvrzením v dovolání žalovaného nesoucích se opakovaně k jeho nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů.
Dovolání v této věci není ovšem vzhledem k citovaným ustanovením přípustné vůbec.
Jak plyne z podrobného odůvodnění odvolacího soudu, aplikoval tento správně v úvahu přicházející ustanovení zákona, jmenovitě §126 o.z., §155 o.z. ve znění účinném do 31. 2. 1991, §857 o.z., jakož i ustanovení §3 odst. 1 o.z. v nyní platném znění, včetně ústavněprávních předpisů týkajících se této problematiky. Učinil tak v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaných ve svém odůvodnění. Není tak dán základní předpoklad, který by činil rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím ve věci samé po právní stránce rozhodnutím zásadního významu.
Dovolací soud proto musel podané dovolání odmítnout ve smyslu §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm.c) o.s.ř., aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §150 o.s.ř. Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný, žalobcům pak v souvislosti s podaným vyjádřením vznikly výdaje právního zastoupení za sepis vyjádření k dovolání. Osobní poměry žalovaného patrné z obsahu spisu však podle názoru dovolacího soudu odůvodňují aplikaci §150 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu