ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1131.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1131/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Blanky Moudré, v právní věci žalobců A) F. P., B) J. P., C) MUDr. J. K. a D) Ing. P. K., zastoupených advokátkou, proti žalovanému M. Š., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 202/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2001, č.j. 35 Co 350/2001-148, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 2. 8. 1997 u Obvodního soudu pro Prahu 8, domáhali se žalobci vyklizení bytu blíže popsaného v petitu žaloby. Tvrdili, že jsou podílovými spoluvlastníky domu, v němž se předmětný byt nachází. Žalovaný užívá byt bez právního důvodu, neboť nesplnil podmínky přechodu práva nájmu z dřívějšího nájemce.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 9. listopadu 1998, č.j. 23 C 202/97-62, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky nemovitosti, v níž se nachází byt (na adrese P., S. 1853/153). Dále vzal za prokázané – z výsledků řízení ve věci 23 C 337/96 Obvodního soudu pro Prahu 8, že v této věci žalobce Městská část v P. se domáhal proti žalovanému vyklizení jiného bytu, totiž v P., K. 13 s tím, že mu k tomuto bytu nesvědčí nájemní právo. Obvodní soud pro Prahu 8 pak rozsudkem ze dne 15.1.1998, č.j. 23 C 337/96-60, žalobě vyhověl, když zjistil, že v době, kdy na žalovaného mělo přejít právo nájmu k tomuto bytu po jeho zemřelém otci, svědčilo mu již právo osobního užívání bytu v P., S. ul. č. 153. Tuto skutečnost vzal za prokázanou i z obsahu dopisu žalovanému ze dne 16. 7. 1986, v němž odbor bytového hospodářství ONV v P. vzal na vědomí k žádosti žalovaného, že se tento stal podle §181 zákona č. 40/1964 Sb. uživatelem sporného bytu po svém otci M. Š. a konečně z dokladu Ministerstva vnitra ČR, podle něhož žalovaný je od 9. 8. 1985 hlášen k trvalému pobytu.
Soud prvního stupně poté dospěl k závěru, že vzhledem k důsledkům plynoucím z ustanovení tehdy platného §181 o.z. a vzhledem k znění dopisu odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 16. 7. 1986 je zřejmé, že na žalovaného ještě za života jeho otce došlo k přechodu práva osobního užívání sporného bytu po jeho otci, a to v důsledku opuštění společné domácnosti otcem žalovaného, který se následně přestěhoval dobytu v P., K. 13. I když dopis ONV P. není rozhodnutím, které by konstituovalo či alespoň deklarovalo určitý právní vztah, je třeba jej hodnotit jako důkaz ku prospěchu žalovaného. Žalobci v řízení neprokázali, že by k tomuto uznání přechodu práva došlo nedůvodně či dokonce protiprávně a ani neprokázali, že v roce 1986, případně před tímto datem právo osobního užívání bytu na žalovaného nepřešlo.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 3. 2000, č.j. 35 Co 599/99-87, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Připomněl, že podle ustanovení §179 odst. 1 a §181 tehdy platného občanského zákoníku jestliže uživatel opustí společnou domácnost a nejde-li o byt ve společném užívání manželů, stávají se uživateli jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Šlo tudíž o přechod přímo ze zákona za splnění podmínek tam uvedených. Obě podmínky zde uvedené, tedy soužití ve společné domácnosti a neexistence vlastního bytu, musel být splněny současně. Proto je zcela bez významu obsah dopisu bývalého ONV pro P., z něhož jako z jediného důkazu nelze uzavřít, že žalovaný se stal nájemcem předmětného bytu. Za nesprávný označil závěr soudu prvního stupně, že bylo na žalobcích, aby prokázali, že na žalovaného užívací (nájemní) právo k bytu nepřešlo, neboť nelze prokazovat negativní skutečnosti. Bylo naopak na žalovaném, aby prokázal, že je nájemcem předmětného bytu na základě zákonného přechodu užívacího (nájemního) práva.
Dalším rozsudkem ze dne 12. 12. 2001, č.j. 23 C 202/97-125, soud prvního stupně uložil žalovanému předmětný byt vyklidit, a to do 15 dní od právní moci rozsudku. Rozhodl dále o nákladech řízení mezi účastníky, jakož i o vyloučení vzájemného návrhu žalovaného, dosud neurčitého, který byl podán k soudu dne 13. 12.2000, k samostatnému projednání. Po skutkové stránce vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že otec žalovaného předmětný byt opustil ještě před svou smrtí, neboť v době svého manželství a i p o jeho rozvodu žil v bytě na adrese K. č. 13, jak plyne z rozhodnutí o přidělení náhradního bytu. K bytu, který je předmětem tohoto sporu, by tedy na žalovaného mohlo přejít právo nájmu v souladu s ustanovením §706 odst. 1 o.z. tehdy, pokud by bylo prokázáno, že žil s otcem ve společné domácnosti v době, kdy jeho otec předmětný byt opustil. V řízení však taková skutečnost tvrzena ani prokázána nebyla.
Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný včas odvolání. V něm tvrdil vady řízení spočívající v tom, že soud jej nevyslechl jako účastníka řízení. Namítal dále, že ve skutečnosti se svým otcem ve společné domácnosti bydlel, a to rovněž s družkou Ing. I. H., dříve G. i s jejich dcerou. Kromě toho odkazoval na důsledky plynoucí z pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 1. 1998, č.j. 23 C 337/96-6, a zjištění tímto soudem v uvedené věci učiněná.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 20. listopadu 2001, č.j. 35 Co 350/2001-148, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil. Po skutkové stránce převzal zjištění soudu prvního stupně, k nově uvedeným tvrzením žalovaného uplatněným v odvolání nepřihlédl, neboť by to bylo v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 o.s.ř. Soud prvního stupně při posledním jednání dne 12. 2. 2001 řádně poučil účastníky podle §119a odst. 1 o.s.ř. o povinnosti uvést rozhodné skutečnosti a nabídnout k jejich prokázání důkazy před vyhlášením rozsudku. Nepřítomnost žalovaného u tohoto jednání (až dodatečně omluvená) nemohla mít důsledky na vznik účinků neúplné apelace pro odvolací řízení.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že důvodem pro podání žaloby nebyla okolnost užívání dvou bytů žalovaným, ale tvrzení žalobců, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu, tedy že na něj nepřešlo právo osobního užívání bytu poté, co jeho otec tento byt opustil. Podmínky pro přechod nájmu žalovaný netvrdil a neprokázal. Proto se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaný předmětný byt užívá bez právního důvodu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11. ledna 2002.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 19. února 2002 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §238 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Podle dovolatele měl soud vycházet z obsahu písemného osvědčení Odboru bytového hospodářství ONV v P. – Libni ze dne 16. 7. 1986, které potvrzovalo žalovanému přechod práva osobního užívání k předmětnému bytu ve smyslu ustanovení §181 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1991. Po dlouhou dobu nevznikly o správnosti tohoto potvrzení žádné pochybnosti a žalovaný byt užíval nejdříve se svou družkou Ing. I. G. a jejich dcerou J. G., a později tento byt až do současné doby užíval sám. Právo přechodu užívacího práva po dobu více jak deseti let nikdo nezpochybnil, učinili tak účelově až noví majitelé domu. Podle dovolatele lze mít za to, že k přechodu nájmu na žalovaného k předmětnému bytu došlo konkludentně. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k účinkům novely občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb., pokračovalo řízení před soudem prvního stupně již podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001. Důsledně proto jak odvolací, tak dovolací soud postupovaly v této věci podle občanského soudního řádu ve znění účinném po tomto datu.
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když směřuje proti potvrzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, jenž rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolatel uplatnil výslovně dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když vytýkal soudu nesprávné právní posouzení věci. Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o.s.ř.), přičemž byl vázán uplatněným dovolacím důvodem. Existenci tohoto dovolacího důvodu však neshledal.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. míří na případy omylu práva soudu na zjištěný skutkový stav. Jde tedy o případ, kdy soud použil nesprávně jiný právní předpis, než který měl být aplikován, nebo sice použil správný právní předpis, avšak nesprávně si jej vyložil.
O takový případ v této věci nejde.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v této věci vcelku přehledně a srozumitelně vyplývá, že tento při žalobě na vyklizení předmětného bytu (opírající se o ustanovení §126 o.z.) zkoumal aktivní legitimaci žalobců, kterou měl za splněnu, když z výsledků dokazování (které ostatně nejsou ani dovoláním zpochybňovány) vyplývá spoluvlastnické právo žalobců k domu, v němž se předmětný byt nachází. Odvolací soud rovněž správně zkoumal, zda proti nároku spoluvlastníků na ochranu jejich (spolu)vlastnického práva obstojí platný právní titul žalovaného opírající se o právo vzniklé ze zákona či smlouvy opravňující žalovaného k užívání předmětu vyklizení. S ohledem na povahu tohoto řízení správně odvolací soud dovodil, že povinnost tvrzení a důkazní břemeno o existenci takového právního titulu zatěžovalo žalovaného. Ten v podmínkách řízení pokračujícího od 1. 1. 2001 byl povinen označit rozhodné skutečnosti a nabídnout k jejich prokázání důkazy před vyhlášením rozsudku. Tuto svou povinnost žalovaný splnil jen opakovaným odkazem na existenci osvědčení někdejšího ONV pro P. – L. ze dne 16. 7. 1986 o přechodu jeho užívacího práva z osoby jeho otce na žalovaného. Odvolací soud však již v předchozím zrušovacím usnesení ze dne 21. 3. 2000, č.j. 35 Co 599/99-87, přiléhavě vyložil, že samotné toto osvědčení není právně významné. Rozhodujícím je prokázání skutečností uvedených v ustanoveních §179 odst. 1 a §181 tehdy platného občanského zákoníku. Povinnost prokázat tyto skutečnosti ve sporu zatěžovala žalovaného. Pokud žalovaný zůstal v průběhu dalšího řízení po uvedeném zrušovacím usnesení nečinný a se svými tvrzeními o údajném vedení společné domácnosti se svým otcem vystoupil až v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2001, č.j. 23 C 202/97-125, postupoval odvolací soud rovněž správně, když v souladu s ustanovením §205a odst. 1 o.s.ř. k těmto tvrzením nepřihlédl.
Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. Rozsudek odvolacího soudu je proto správný, takže dovolací soud ve smyslu §243b odst. 2 o.s.ř. musel přikročit k zamítnutí podaného dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2002
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu