ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1132.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1132/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Blanky Moudré v právní věci žalobkyně Městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované J. H., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 235/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.11.2001, č.j. 19 Co 455/2001-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14.3.2001, č.j. 10 C 235/99-23. Po skutkové stránce převzal zjištění soudu prvního stupně, podle něhož žalobkyně je vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, jehož nájemkyní byla babička žalované. Vyšel ze zjištění, že žalovaná nemá vlastní byt, avšak nepodařilo se jí prokázat, že s původní nájemkyní bytu žila ve společné domácnosti. Vzal za prokázané, že žalovaná původně bydlela za trvání manželství u rodičů manžela, odkud odešla i s dítětem v únoru 1992 bydlet ke své matce do K., kde byla zaměstnána a její dcera zde navštěvovala mateřskou školu. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že podle §706 odst. 1 o.z. nebyly splněny podmínky pro přechod práva nájmu k bytu, tedy vedení společné domácnosti s původním nájemkyní bytu. Uzavřel, že žalovaná nemohla mít úmysl trvale žít se svoji babičkou ve společné domácnosti ve smyslu §115 o.z., jelikož v době hospitalizace a smrti své babičky byla zaměstnána v pracovním poměru na dobu neurčitou na Finančním úřadě v K. a v K. žila i její dcera.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 18.2.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a §237 odst. 3 o.s.ř. Namítala, že odvolací soud porušil hmotné právo v ustanovení §706 odst. 1 o.z. Podle dovolatelky došlo rovněž k porušení procesních předpisů. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl ve výroku o věci samé rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadený rozsudek potvrdil rozsudek soudu prvního, aniž tomu předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti tohoto soudu právním závěrem odvolacího soudu.
Zbývá posoudit, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam s důsledky založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 3 téhož zákona. O takový případ v dané věci nejde.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na vyklizení v této věci bylo závislé na zjištění, zda žalované přísluší právní titul k užívání předmětného bytu. Z nesporných skutkových zjištění, učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož je rozhodující, že žalovaná neprokázala splnění zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu po zemřelé nájemkyni, jak to vyžaduje ustanovení §706 odst. 1 o.z., totiž vedení společné domácnosti s nájemkyní bytu ke dni jejího úmrtí. Právní otázka řešená odvolacím soudem se koncentrovala do výkladu ustanovení §706 odst. 1 o.z., podle něhož jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, se s ním žili v den jeho smrti:
a) ve společné domácnosti a
b) nemají vlastní byt.
Odvolací soud poukázal na závěry ustálené judikatury, která vyžaduje průkaz společného bydlení trvalého, tedy takového, při němž jak nájemce bytu, tak i spolužijící osoba považují soužití za trvalou základnu pro uskutečňování potřeby bydlení a kdy spolužijící osoba považuje prostředí bytu nájemce za svůj domov a také nájemce toto jejich soužití takto chápe.
K výkladu zaujatému odvolacím soudem lze připomenout závěry vyslovené Nejvyšším soudem České republiky v usnesení ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2654/98. Podle něj vzhledem k současné právní úpravě (odhlédne-li se od vzniku práva nájmu v důsledku konverze někdejšího užívacího práva k bytu, případně práva společného užívání bytu podle dřívější předpisů v důsledku ustanovení §871 odst. 1 o.z.), je nájemní vztah mezi pronajimatelem a nájemcem bytu založen na smluvním základu (§685 o.z.). Ustanovení §706 odst. 1 o.z. zakládá právo nájmu ve prospěch zvláště kvalifikovaných subjektů v něm vyjmenovaných, u nichž převažuje příbuzenský vztah, za současné existence dalších dvou předpokladů, to je, že takové osoby (nebo osoba) vedly s původním nájemcem společnou domácnost a neměly vlastní byt. Svou povahou jde tedy o ustanovení, které vybočuje z pravidelného způsobu vzniku nájemního vztahu (totiž uzavřením smlouvy nájemní) a ze zákona zakládá jiný - náhradní - způsob vzniku takového nájemního vztahu, který je zřejmě odůvodněn jak respektováním příbuzenského vztahu, tak dalšími shora zmíněnými podmínkami. Je tedy zřejmé, že výklad tohoto ustanovení musí být spíše restriktivní, neboť v opačném případě by mohlo docházel k nežádoucímu omezení práv pronajímatele bytu. Z toho dále plyne, že ke vzniku práva nájmu podle tohoto ustanovení může dojít jen při prokázání vedení společné domácnosti s původním nájemcem (který zemřel), jež musí existovat v době jeho úmrtí. Jde tedy o výklad pojmu, zda fyzická osoba může být současně v postavení příslušníka více domácností. Tento závěr je zřejmě pojmově vyloučen. Ustanovení §115 o.z., jež je použitelné i v jiných právních odvětvích (tak typicky v oblasti trestního práva hmotného a procesního) definuje pojem fyzické osoby jako příslušníka pouze jediného spotřebního společenství. Shodně k věci přistupují i předpisy práva finančního (srov. např. ust. §12, §15 zákona ČNR o daních z příjmů č. 586/1992 Sb., v platném znění). Ten, kdo tvrdí, že se shora uvedeným postupem stal nájemcem bytu, musí prokázat, že prvky charakterizující trvalé spotřební společenství mezi osobou uvedenou v §706 odst. 1 o.z. a původním (později zemřelým) nájemcem bytu, byly na straně žalobce dány ku dni úmrtí nájemce. Absence byť i jednoho z předpokladů (totiž existence společné domácnosti s nájemcem a okolnost, že osoba uvedená v ustanovení §706 odst. 1 o.z. neměla vlastní byt vylučuje možnost aplikace §706 odst. 1 o.z. s důsledky vzniku nájemního vztahu vůči takové osobě.
Lze proto konstatovat, že v této věci odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou výkladovou praxí. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku, která by z pohledu dovolacího soudu činila jeho rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobkyně k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu