ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1177.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1177/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání B. A., a.s., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2001, sp.zn. 26 Co 642/2000 (v právní věci žalobkyně B. A., a.s., zast. advokátem, proti žalovaným 1) PhDr. H. J., 2) RNDr. J. J., oba zast. advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 5 C 707/98), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě dovolacího řízení částku 2.355,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 25. ledna 2000 pod č.j. 5 C 707/98-86 zamítl žalobní návrhy žalobkyně, jimiž se domáhala uznání jednak žalované první a jednak žalované společně s druhým žalovaným jako povinných k vyklizení a odevzdání nemovitostí specifikovaných ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Ve výroku II. byla žalobkyně zavázána uhradit žalovaným náklady řízení v částce 2.300,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právní zástupkyně.
Soud I. stupně jako předběžnou otázku řešil platnost tří právních úkonů, jenž byly žalobkyní napadány, a to dohody o vydání věci ze dne 3. 7. 1991 uzavřené mezi žalovanou ad 1) a A. s.p. N., kupní smlouvy ze dne 14. 4. 1994 uzavřené mezi A. s.p. N. a žalovanými, a jednostranného prohlášení žalované ad 1) pořízeného formou notářského zápisu ze dne 25. 4. 1996. Nalézací soud všechny napadené úkony uznal za platné. U dohody o vydání ze dne 3. 7. 1991 soud dovodil, že žalobkyně nemůže napadat platnost této dohody s odkazem na §39 občanského zákoníku, pokud je rozpor s právním předpisem shledáván v nesplnění kritérií daných zákonem č. 403/1990 Sb. Soud I. stupně – v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 8 Co 1991/95 vydaným v obdobné věci – uvedl, že dohody o vydání věci podle zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. lze přezkoumávat pouze pro rozpor s obecnými důvody neplatnosti právních úkonů. Ohledně jednostranného prohlášení žalované ad 1) ze dne 25. 4. 1996 soud prvního stupně připoměl, že obsah notářského zápisu odkazuje na dohody o vydání věci ze dne 3. 7. 1991 a 20. 2. 1992 a na protokol o předání areálu Draho žalované ad 1) ze dne 30. 9. 1991. Notářským zápisem došlo pouze k upřesnění a doplnění věcí, které již byly žalované vydány. Šlo přitom o stavby, které neměly číslo popisné, a které tehdejší praxe nezahrnovala do evidence nemovitostí. Okresní soud odmítl – s odkazem na příslušné právní předpisy – možnost soudního přezkumu pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl povolen zápis do katastru nemovitostí podle notářského zápisu o platném právním úkonu. S poukazem na princip smluvní volnosti stran soud prvního stupně posoudil jako platnou i kupní smlouvu ze dne 14. 4. 1994 uzavřenou mezi A., s.p. N. a oběma žalovanými o prodeji skladu hořlavin a pozemku parc. Č. 212, v k.ú. Ch. Žalobkyně sice napadá výši a způsob úhrady dojednané kupní ceny, nedokáže však prokázat neplatnost dané kupní smlouvy, když, jak sama připouští, o okolnostech jejího sjednání příliš neví.
Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 7. února 2001 pod č.j. 26 Co 642/2000-116 potvrdil. Žalobce byl zároveň uznán povinným nahradit žalovaným na nákladech řízení částku ve výši 1.150,- Kč k rukám jejich advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Krajský soud se ztotožnil s právním názorem vycházejícím ze soudní nepřezkoumatelnosti dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. (a obdobně i dohody podle zákona č. 87/1991 Sb.) z hledisek daných těmito zákony. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud akcentoval princip smluvní volnosti. Revize projevu vůle povinné osoby, učiněné v minulosti, by byla nepřípustným zásahem do smluvní autonomie, kterou povinná osoba v jednotlivých uzavřených dohodách vyjádřila. Proto není možné podrobit soudnímu přezkumu dohodu o vydání věci ze dne 3. 7. 1991, ani dohodu o vydání věci ze dne 20. 2. 1992. Jednostranné prohlášení žalované ad 1) ze dne 25. 4. 1996 navazuje na výše uvedené dohody o vydání nemovitostí i na protokol o fyzickém předání areálu Draho. Z těchto listin jednoznačně vyplývá úmysl vydávající organizace vydat žalobkyni ad 1) i stavbu montované haly a stavbu kotelny. Notářský zápis byl poté pořízen v souladu s ustanovením §80 zákona č. 358/1992 Sb. a jako takový byl listinou způsobilou k provedení záznamu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí. S odkazem na princip smluvní volnosti nepřisvědčil odvolací soud ani tvrzeným důvodům neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi A., s.p. N. a žalovanými. Výše sjednaná kupní cena nebyla omezena ani usměrněna žádným právním předpisem. Nalézací soud také správně poukázal na neschopnost splnit povinnost tvrzení ze strany žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání. Otázku zásadního právního významu žalobkyně spotřuje v nutnosti připuštění možnosti neplatnosti dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. a z tohoto důvodu i nutnost soudního přezkoumání těchto dohod, včetně přezkoumání ve smyslu neplatnosti pro rozpor se zákonem. V projednávané věci došlo v rozporu s ustanovením §10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. k vydání pozemků, na kterých stojí stavby, které nebyly odňaty, a které byly vystavěny až po odnětí pozemků. Jedná se zejména o pozemek parcelní č. 189, na kterém vybudoval právní předchůdce žalobkyně montovanou halu. K této hale byla na pozemku parcelní č. 213 přistavěna opět po odnětí tohoto pozemku kotelna na tuhá paliva. Tyto pozemky pak byly vydány dohodami ze dne 7. 3. 1991 a ze dne 20. 2. 1992. Osoby jednající za právního předchůdce žalobkyně tak jednaly v rozporu s vnitřními předpisy a i v rozporu se zákonem č. 403/1990 Sb. Dohody o vydání se o montované hale a kotelně vůbec nezmiňují. Pokud se žalovaná ad 1) prohlášením před notářem z 25. 4. 1996 údajně snažila napravit neurčitost a nesrozumitelnost citovaných dohod o vydání, pak je také třeba se zabývat posouzením platnosti či neplatnosti těchto dohod ve směru jejich určitosti a srozumitelnosti.
K tomuto dovolání podali žalovaní vyjádření. Žalovaní jsou toho názoru, že podané dovolání je nedůvodné a nepřípustné. Spor byl odvolacím soudem posouzen v souladu se soudní praxí a v dovolání nejsou uvedeny důvody, které by svědčily pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Zákon č. 403/1990 Sb. je zákon speciální, který deroguje zákon obecný. Jeho ustanovení tedy musí být aplikována a není možné použít občanský zákoník. Žalobkyně neprokázala, že je právním nástupcem vydávající organizace, neboť výpisy z obchodního rejstříku založené ve spisu nejsou listinami způsobilými přinést důkaz o tvrzeném právním nástupnictví. Kromě toho byl žalované ad 1) majetek její matky vrácen z podnětu A. S.P. N. a dohoda o vrácení ze dne 3. 7. 1991 byla sepsána a formulována pracovníky této vydávající organizace podle výpisu z evidence nemovitostí, jak v té době byla tato evidence vedena. Účast žalované ad 1) spočívala pouze v podepsání této dohody. Na to, dne 30. 9. 1991, došlo k předání objektu Draho, kdy byla žalované ad 1) vydána i opravárenská hala, o níž nyní žalobkyně tvrdí, že předmětem dohody nebyla, přestože v dohodě bylo výslovně uvedeno, že nemovitosti se vydávají s veškerými součástmi a příslušenstvím.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.). Dovolací soud se však především musel zabývat otázkou přípustnosti podaného dovolání, když tento opravný prostředek žalobkyně směřoval proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. V takovém případě je totiž dovolání obecně nepřípustné (arg. opaku ustanovením §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání i proti výše uvedenému rozsudku přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. platí, že za situace kdy odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V souzené věci byl návrh na přípustnost dovolání učiněn, a to v rámci závěrečného návrhu právního zástupce žalobkyně předneseného na jednání před odvolacím soudem dne 7. 2. 2001. Tento řádně učiněný návrh se však nestal předmětem rozhodování krajského soudu. Tuto situaci je nutno posoudit jako nevyhovění návrhu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. Dovolací soud tedy musel jako předběžnou otázku posoudit, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven názor, že za rozhodnutí “po právní stránce zásadního významu“ je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Otázka, jejíž posouzení považuje žalobkyně za právně zásadní, tedy otázka přezkoumatelnosti dohod uzavřených podle zákona č. 403/1990 Sb. i z důvodů, které jsou uvedeny jako kritéria pro vydání podle tohoto zákona, byla v předmětné věci Krajským soudem v Praze posouzena negativně, zcela v intencích rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 8 Co 1991/95. Pozornosti dovolacího soudu ovšem nemohlo uniknout, že právě uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo v následném dovolacím řízení zrušeno, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. října 1999, pod sp. zn. 23 Cdo 100/99. V tomto kasačním rozhodnutí se dovolací soud ohledně posouzení uvedené právní otázky postavil na opačné stanovisko.
Vzhledem k výše uvedenému tedy dovolací soud dospěl k názoru, že v daném případě jde o otázku, jejímž řešením napadené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo po právní stránce zásadního významu. Podané dovolání tedy bylo shledáno přípustným ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., a to v rozsahu, ve kterém byl výrok odvolacího soudu napaden (§242 odst. 1 o.s.ř.).
Po meritorním přezkoumání věci došel dovolací soud k názoru, že dovolání není důvodné.
V souzené věci byl soudy prvého i druhého stupně zaujat právní názor, podle kterého jsou mimosoudně uzavřené dohody podle restitučních zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. vyloučeny ze soudního přezkumu z pohledu kritérií, které jsou těmito zákony stanoveny jako důvody pro vydání, resp. nevydání věci. Tento závěr byl přijat i v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. prosince 1995, sp. zn. 8 Co 1991/95, na které se soudy rozhodující projednávanou věc odvolávaly. Podle tohoto rozhodnutí zákonodárce svěřil pravomoc přezkoumávat splnění podmínek na straně oprávněných osob pouze osobám povinným, a daný restituční předpis nezakládá žádnou možnost přezkumu jejich postupu. Tomuto rozhodnutí však nelze přiznat přesvědčivost správného výkladu restituční legislativy, a to především vzhledem k té skutečnosti, že bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. října 1999, sp. zn. 23 Cdo 100/99 zrušeno. Nejvyšší soud ČR v tomto rozhodnutí dovodil, že absence vytýčení vad dohod o vydání věci a jejich následků v restitučním předpise otevírá možnost aplikace obecných ustanovení občanského zákoníku, včetně jeho §39, a to především z toho důvodu, že soud v podobných případech nepřezkoumává nějaké „rozhodnutí“ povinné osoby vydat věc osobě oprávněné, ale v případě porušení ustanovení takovéhoto zákona jen dovozuje případné právní následky takové vady dohody o vydání věci.
Dopad tohoto právního názoru na projednávanou věc je zřejmý. Přezkoumání projevu vůle učiněného na základě speciálního restitučního předpisu, je možné nejenom pro rozpor s obecnými důvody neplatnosti právních úkonů, ale i pro rozpor s kritérii daného zákona, vztahujícími se k učiněnému právnímu úkonu. Přitom – jak bylo správně připomenuto v citovaném rozsudku NS ČR sp. zn. 23 Cdo 100/99 – je v rámci restituční legislativy třeba rozlišovat mezi zákony č. 87/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb. a zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, neboť vlastnictví oprávněné osoby v režimu tohoto zákona je založeno nikoliv dohodou uzavřenou s povinnou osobou podle §9 odst. 1 zákona o půdě, nýbrž pravomocným rozhodnutím vydaným ve správním řízení (nabytí vlastnického práva se spojuje se dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody /§9 odst. 2 zákona o půdě/).
Pro posouzení otázky, zda ta či ona vada dohody o vydání věci, spočívající v nesplnění podmínek stanovených pro sjednání smlouvy mezi povinnou a oprávněnou osobou, způsobuje její neplatnost, je určující povaha porušeného ustanovení předmětného restitučního předpisu, tj. zda jde o právní normu kogentní nebo dispozitivní. V již citovaném rozsudku NS ČR sp. zn. 23 Cdo 100/99 byl pojednán případ rozporu s ustanoveními §3 a §5 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Tato ustanovení byla shledána jako ius cogens, se všemi důsledky z toho plynoucími. V souzené věci je situace odlišná.
Právní předpis svou povahou kogentní vylučuje jakoukoli autonomní tvorbu práva na danou skutkovou podstatu, takže použití takové imperativní právní normy na poměry, které ve své podmiňující části upravuje, nemůže být vyloučeno ani omezeno projevem odchylné vůle subjektů právního vztahu. Zatímco právní normy kogentní zavazují své adresáty bezvýhradně a musí být na danou skutkovou podstatu aplikovány vždy, právní normy dispozitivní samy o sobě nezavazují nikoho k ničemu, nýbrž ponechávají subjektům práva volnost, aby si danou skutkovou podstatu upravily autonomně.
V předmětné věci je žalobkyní napadána platnost dohod o vydání věcí, a to pro jejich tvrzenou rozpornost s ustanovením §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Účelem zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd a stejně tak zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích je „zmírnit, popřípadě, jestliže to je ještě možné, odstranit vzniklé křivdy a učinit to po právní stránce přístupným, důstojným a nepochybným způsobem“ (kapitola I. stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. července 1993 Cpjn 50/93, uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zmírnění, resp. odstranění křivd spočívá především ve vydání odňatých věcí (§2 zákona č. 403/1990 Sb., §2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) a za splnění zákonných podmínek v poskytnutí peněžní (finanční) náhrady (§2 zákona č. 403/1990 Sb., §2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Oba citované restituční předpisy řeší rovněž otázku vydání tzv. zastavěných pozemků. Zákon č. 403/1990 Sb. ve svém §10 odst. 4 stanovil, že pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává; oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada (§14). Zákon č. 87/1991 Sb. v této souvislosti zakotvil - dokonce s použitím téhož slovního spojení - naprosto shodnou zásadu, totiž zásadu, že pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. V tomto případě náleží oprávněné osobě finanční náhrada podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., pokud jí nebyla věc vydána (§8 odst. 3 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.).
Je - li ve své podstatě totožný účel uvedených zákonů a stejně tak způsob zmírnění, resp. odstranění vzniklých křivd a je - li ve všech citovaných předpisech zakotvena zásada, podle níž se nevydává pozemek, na němž je umístěna stavba zřízená až po jeho převzetí státem (či jinou právnickou osobou), neexistuje žádný rozumný důvod, aby ustanovení §10 odst. 4 restitučního zákona bylo vykládáno jinak, než např. ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.; naopak je namístě, aby citovaná ustanovení, obsahově i formálně, tj. co do slovního vyjádření, shodná, byla vykládána jednotně.
Ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je - na rozdíl např. od ustanovení §3 a §6 tohoto zákona, která mají povahu kogentních ustanovení - ustanovením dispozitivním; nemá totiž natolik kategorický charakter, který by vedl k závěru, že jde o ustanovení kogentní povahy. Ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. proto neznamená bezvýjimečnou nemožnost vydání zastavěných pozemků; uvedený závěr lze opřít i o ustanovení §8 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Zbývá dodat, že nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 4. listopadu 1998, sp. zn. II. ÚS 236/97, uveřejněným ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 133, byla zamítnuta ústavní stížnost proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu České republiky. Ve zmíněném nálezu Ústavní soud dovodil, že „obecné soudy systematickým výkladem §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ... nevybočily extrémně z mezí ústavnosti, když došly k závěru, že celé ustanovení v komplexu je možno chápat tak, že nejen vydání takového pozemku nezakazuje, nýbrž ani nevylučuje, s ohledem na smysl §8 odst. 5 téhož zákona ... Jinak řečeno, pokud jí (oprávněné osobě) zastavěný pozemek podle odstavce 3 vydán byl, nepřísluší jí finanční náhrada podle odstavce 5. Podle názoru Ústavního soudu tak platí, že pokud není v takovém ustanovení zákaz vyjádřen výslovně ve spojení se sankcí neplatnosti (lex perfekta) nebo přímo v právním předpise není obsažen výčet kogentních ustanovení, je třeba na povahu ustanovení (kogentnost - dispozitivnost) usuzovat právě s ohledem na související ustanovení právního předpisu, popř. právního řádu.“ Při řešení otázek předložených k dovolacímu přezkumu lze vyjít z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu (a na něj navazujícího nálezu Ústavního soudu), s jehož závěry se i v této věci dovolací soud ztotožňuje. Přitom z důvodu uvedeného v předchozím odstavci je nerozhodné, že citovaný rozsudek se týká výkladu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Srovnáním věty za středníkem ustanovení §10 odst. 4 restitučního zákona a ustanovení §8 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. lze dovodit, že peněžní náhrada (§14 zákona č. 403/1990 Sb.) oprávněné osobě nepřísluší, pokud jí byl zastavěný pozemek vydán.
Pokud jde o námitky dovolatelky vůči prohlášení žalované ad 1) před notářem ze dne 25. 4. 1996, neshledal dovolací soud postup odvolacího soudu při jeho posuzování chybným. Z dohod o vydání věci uzavřených dne 3. 7. 1991 a 20. 2. 1992 i Zápisu o předání objektu Draho, který navazuje na první dohodu, vyplývá vůle povinné osoby vydat restituentce skutečně i sporné stavby montované haly a kotelny. V článku IV. dohody uzavřené mezi právním předchůdcem dovolatelky a žalovanou ad 1) dne 20. 2. 1992 se uvádí: „A. SP N. touto dohodou vydává poz. parc. č. 213 – stav. plocha o výměře 29 m2 (s kotelnou) zaps. na LV č. 38 pro kat. úz. Ch. u SG N. příjemkyni PhDr. H. J. a ta tyto nemovitosti do svého vlastnictví přijímá.“ V článku III. téže dohody se ohledně právě uvedené stavební plochy o výměře 29 m2 (kotelna) uvádí, že: „nebyla omylem v dohodě uzavřené dne 8. 7. 1991 (správně 3. 7. 1991) uvedena ačkoliv se jedná o součást stavby postavené na poz. parc. č. 189. (tedy montované haly). Montovaná (opravárenská) hala včetně přístavby je jako předávaná stavba výslovně uvedena i v Zápisu o předání objektu Draho, který dokladuje fyzické předání nemovitostí dne 30. 9. 1991, a který je za právního předchůdce žalobkyně podepsán ing. H., tehdejším ekonomickým náměstkem podniku. Na základě těchto skutečností nenaznal dovolací soud, že by závěr odvolacího soudu o provázanosti jednostranného prohlášení žalované ad 1) ze dne 25. 4. 1996 s dohodami o vydání sporných nemovitostí byl zatížen jakoukoliv pochybností.
Dovolacímu soudu proto ve světle těchto vývodů nezbylo, než dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.) a dovolání žalobkyně proto bylo podle citovaného ustanovení nutné zamítnout.
Ke zpochybnění aktivní legitimace společnosti B. A., a.s., dovolací soud poznamenává, že výpis z obchodního rejstříku lze – za nepřítomnosti jiných důkazů, které by nasvědčovaly opaku – uznat za listinu způsobilou potvrdit právní nástupnictví žalobkyně.
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto v nejkratším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na vydání předběžného opatření podaného žalobkyní.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243 b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a bod 10, hlavy I., část dvanáctou zák. č. 30/2000 Sb. s ohledem na úspěch v dovolacím řízení tak, že žalobkyni, která neměla v řízení úspěch, bylo uloženo zaplatit žalovaným 2.355,- Kč [§2 odst. 1, §7 písm. d/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.].
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. května 2002
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu