ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1179.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1179/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání J. A., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18.10.2001, sp. zn. 36 Co 31/2001-109, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 399/99 (žalobců A/ R. M., B/ L. M. a C/ V. V., a zastoupených advokátem, proti žalované J. A., zastoupené advokátem, o nahrazení souhlasu s výměnou bytu), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna na nákladech řízení o dovolání zaplatit žalobcům částku 3.945,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení ve prospěch účtu jejich zástupce.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou, podanou u soudu dne 2.8.1999, domáhali, aby byl za žalovanou udělen souhlas s dohodou o výměně bytů, kterou uzavřeli žalobci R. M. a L. M. na straně jedné a žalobkyně V. V. na straně druhé dne 30. 4. 1999, s tím, že žalovaná jako pronajímatel směňovaných bytů odmítla bez uvedení důvodů souhlas udělit.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem z 25.1.2001, č. j. 9 C 399/99-61 (ve znění opravného usnesení ze 14.3.2001, č. j. 9 C 399/99-72), nahradil souhlas žalované s dohodou o výměně bytů, kterou uzavřeli žalobci R. M. a L. M. se žalobkyní V. V. dne 30.4.1999, podle které a) žalobkyně V. V. žalobcům R. M. a Mgr. L. M. poskytla k nastěhování a k uzavření nájemní smlouvy byt o dvou pokojích, jedné kuchyni, jedné předsíni, WC, koupelně a spíži ve třetím patře domu čp. 1111 v P., přičemž vstupní dveře do tohoto bytu jsou naproti vstupním dveřím bytu, který je pod písmenem b) popsán, a b) žalobci R. M. a L. M. poskytli žalobkyni V. V. k nastěhování a uzavření nájemní smlouvy byt o jedné kuchyni, jednom pokoji, jedné předsíni, WC, koupelně a spíži ve stejném patře téhož domu, přičemž vstupní dveře do tohoto bytu jsou po levé straně schodiště, po kterém se do prostor třetího patra přichází z odpočívadla mezi druhým a třetím patrem domu, tak, že za žalovanou k této výměně udělil souhlas. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že žalovaná je vlastníkem domu čp. 1111 na pozemku parc. č. 1367 o výměře 405 m2 v katastrálním území Ž. obec P. ( zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1227 ). Žalobci R. M. a L. M. jsou společnými nájemci bytu o velikosti 1+1 s předsíní, WC, koupelnou a spíží, který je v třetím patře uvedeného domu. Spolu s nimi v bytě žije jejich nezletilé dítě. Žalobkyně V. V. je výlučnou nájemkyní bytu o velikosti 2+1 s předsíní, WC, koupelnou a spíží, který se nachází v témže patře uvedeného domu. Je v důchodovém věku a v bytě s ní bydlí vnučka. Nájemné je žalobci placeno řádně. Uvedení žalobci dne 30.4.1999 uzavřeli písemnou dohodu o výměně těchto bytů specifikovanou ve výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalovaná jako pronajímatelka obou bytů odmítla dát souhlas s jejich výměnou. Kromě uvedeného domu, v němž jsou volné byty – mimo jiné i byt o velikosti 2+1 s WC ve druhém patře, je žalovaná ještě vlastnicí domu čp. 28 v P., v němž jsou volné byty o velikosti 1+1 s WC a o velikosti 1+1 ve druhém patře. Oba domy nejsou v příliš dobrém stavu. Žádný z bytů v těchto domech nebyl uznán z hygienických důvodů neuživatelným. Dále žalovaná kromě dalších nemovitostí vlastní bungalov v R., jenž pronajala rodinnému příslušníkovi. Žalovaná podala proti V. V. žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o jeho vyklizení, která je vedena u soudu prvního stupně pod spisovou značkou 7C 399/99. Svůj nesouhlas s výměnou bytů odůvodňovala žalovaná tvrzením, že potřebuje byt, jehož nájemcem je žalobkyně V. V., pro sebe, případně pro svou sestru a neteř žijící v N., které se nemohou přestěhovat do P., neboť nemají kde bydlet, že má zdravotní potíže a že její bytová potřeba, případně potřeba jejích příbuzných nemůže být uspokojena nastěhováním se do některého volného bytu, neboť jsou podle ní v dezolátním stavu a ona nemá prostředky na jejich adaptaci. Stejně tak tomu je, pokud jde o potřebnou opravu celé nemovitosti.
Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že ani jeden z žalovanou uplatňovaných důvodů, pro které odepřela dát souhlas s výměnou bytů, nelze pokládat za závažný ve smyslu ustanovení §715, věta třetí, občanského zákoníku ( dále jen o. z. ), a proto svým rozhodnutím nahradil projev vůle žalované jako pronajímatele směňovaných bytů. Pokud žalovaná odůvodňovala svůj nesouhlas tvrzením, že sama potřebuje byt žalobkyně V. V. pro sebe či svou sestru a neteř, soud prvního stupně s přihlédnutím k možnosti uspokojení jejich bytové potřeby v některém z volných bytů větších rozměrů v domě čp. 26 nebo čp. 28 neposoudil žalovanou uváděný důvod jako závažný. Argumentu žalované, že žádný z volných bytů nemůže užívat pro jejich dezolátní stav, nepřisvědčil, neboť žádný z volných bytů nebyl uznán neobyvatelným. Ani tvrzení, že celá nemovitost, v níž směňované byty jsou, vyžaduje opravy s nutností vystěhování všech nájemníků, podle soudu prvního stupně nepředstavuje závažný důvod k odmítnutí souhlasu s výměnou bytů, neboť realizací výměny se situace žalované nezmění – počet nájemníků v domě žijících zůstane stejný. Stav tvrzený žalovanou, že nemá finanční prostředky na potřebné opravy, nemůže podle soudu prvního stupně jít k tíži žalobců s tím, že je v možnostech žalované opatřit si potřebné prostředky dispozicí s některou nemovitostí v jejím vlastnictví.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 18.10.2001, sp. zn. 36 Co 31/2001 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zcela převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z 13.2.2001, č. j 7 C 399/99-73, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 18.5.2001, sp. zn. 15 Co 193/2001 byla pravomocně zamítnuta žaloba žalované, aby soud přivolil k výpovědi nájmu žalobkyně V. V. k bytu č. 16 ve třetím poschodí domu čp. 1111 v P., sestávajícího ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, dané žalovanou podle ustanovení §711 odst. 1 písm. a/ o. z. z tohoto důvodu, že žalovaná potřebuje byt pro sebe či své přímé příbuzné. Podkladem tohoto rozhodnutí bylo zjištění, že žalovaná je vlastnicí tří obytných domů, v nichž jsou volné byty. Dva z uvolněných bytů užívá žalovaná a její sestra. Odvolací soud se proto shodl rovněž s právními závěry soudu prvního stupně, které odpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci (doplněnému v odvolacím řízení ), a na něž v odůvodnění svého rozhodnutí zcela odkázal.
Rozsudek odvolacího soudu byl advokátu, který žalovanou v řízení zastupoval, doručen dne 4.1.2002. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo u soudu prvního stupně podáno dne 25.2.2002.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit. Přípustnost dovolání odvozovala s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písmeno c/ občanského soudního řádu a uplatněný dovolací důvod podřadila pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ( rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ).
Odvolacímu soudu konkrétně vytkla, že se náležitě nezabýval důsledky změny nájemců pro její postavení pronajímatele. Skutečnost, že se na základě odsouhlasené výměny bytů stane nájemcem bytu o kuchyni a dvou pokojích rodina s malým dítětem namísto samotné žalobkyně Vlasty Vávrové, negativně podle ní ovlivní její postavení pronajímatele zejména s ohledem na možnost budoucího uvolnění bytu, které by výrazně pomohlo vyřešit její neudržitelnou bytovou situaci. Znovu poukázala na to, že v domě užívá byt o jedné místnosti. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu není schopna sama zabezpečit své životní potřeby a je odkázána na celodenní péči své sestry a neteře. Přitom potřebnou péči nelze zabezpečit ve stávajících bytových podmínkách. Soudy uvažované řešení jejích bytových problémů dovolatelka pokládá za nerealizovatelné, neboť veškeré volné byty jsou neobyvatelné a na jejich rekonstrukci nemá z důvodu regulovaného nájemného prostředky. Výměna bytu, aniž by žalovaná mohla ovlivnit např. délku nájemního poměru, by podle ní neúměrně omezila její práva vlastníka domu a současně pronajímatele bytů. Je proto toho názoru, že na její straně jsou dány závažné důvody pro odepření souhlasu s výměnou bytů.
Žalobci s obsahem dovolání nesouhlasili. Navrhli je jako nepřípustné odmítnout, neboť podle nich v daném případě nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Otázku posouzení zdravotního stavu dovolatelky nepokládali za otázku zásadního právního významu pro projednávanou věc. Dovolatelka se dovolává posouzení právních otázek, které nejsou podle žalobců určující pro rozhodnutí o věci a současně rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu obecného dopadu na případy obdobné povahy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací s přihlédnutím k ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodům 1, 15 a 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, posoudil věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 ( dále jen o. s. ř. ).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (viz ustanovení §240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), se dovolací soud zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání přípustné, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněného (způsobilého) dovolacího důvodu. Dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, jak je tomu v posuzovaném případě, je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným. Dovolání je podle uvedeného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují. Zároveň musí jít o právní otázku zásadního významu, tj. takovou otázku, která je významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale která má současně zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění ( skutkové podstaty ), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva tak jde o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Jelikož je dovolání podle uvedeného ustanovení přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozsudek odvolacího soudu dovoláním jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm.b/ o. s. ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Proto přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu nepřichází v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v úvahu.
I když dovolatelka výslovně namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy že dovolání je podáváno z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., z obsahu dovolání ( tj. z toho, jak je dovolací důvod vylíčen ) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před tím i soud prvního stupně, vycházel.
Dovolatelka v dovolání zejména polemizuje se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vyšel a s jeho skutkovým závěrem, že dovolatelka má možnost uspokojit svou bytovou potřebu a bytovou potřebu svých příbuzných v některém jiném větším volném bytě v domech, jež dovolatelka vlastní, že žádný z těchto volných bytů nebyl uznán užívání neschopným a že realizací výměny bytů se její postavení pronajímatelky nezmění, neboť počet nájemníků v domě zůstane stejný.
Zpochybněním těchto závěrů není napadeno právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž správnost jeho skutkových zjištění, které se staly podkladem pro právní posouzení věci. Jestliže dovolatelka činí jiný právní závěr než odvolací soud, není to způsobeno mylnou aplikací právních předpisů odvolacím soudem na soudy zjištěný skutkový stav věci, ale odlišným skutkovým závěrem, vybudovaným na základě jiného hodnocení důkazů.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. ), nepředstavuje dovolání dovolatelky uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ale jen dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Správnost napadeného rozsudku z hlediska tohoto dovolacího důvodu však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť jím není založena přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání v dané věci tak směřuje proti rozsudku, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věta první a ustanovení §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a dovolatelce, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost žalobcům nahradit účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Žalobcům vznikly náklady v souvislosti s tím, že byli v řízení zastoupeni advokátem. S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. a k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno dnem 25.2.2002, kdy dovolání bylo podáno u soudu, tedy po 1.1.2001, byla výše odměny za zastupování advokátem určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. Podle ustanovení §2 citované vyhlášky se sazby odměny stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci. V sazbě jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem s výjimkou odměny za úkony, která patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle ustanovení §147 o. s. ř. Podle ustanovení §10 odst. 3 téže vyhlášky se sazba ve věcech odvolání a dovolání posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle ustanovení §7 písm. e/ vyhlášky činí sazba odměny ve věcech nahrazení projevu vůle částku 6.200 Kč, přičemž zastupuje-li advokát v řízení ve stejné věci společně více osob, zvyšuje se podle ustanovení §17 odst. 2 vyhláška sazba odměny o 20 % (tj. v dané věci o částku 1.240 Kč). Učiní-li advokát v řízení pouze jediný úkon právní služby, soud sníží odměnu o 50 % ( viz ustanovení §18 odst. 1 vyhlášky). Vzhledem k právě uvedenému náleží advokátu žalobců, který učinil v dovolacím řízení jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání), jako odměna za dovolací řízení částka 3.720 Kč. Jelikož vyhláška upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoli již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů, přísluší k nákladům řízení na straně žalobců také paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75 Kč za každého ze žalobců ( ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ). Úhrn nákladů dovolacího řízení, jež žalobcům vznikly, a k jejichž náhradě je dovolatelka povinna, činí celkem částku 3.945 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. července 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu