ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1216.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1216/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání Městské části P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 26.9.2001, sp. zn. 54 Co 257/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 55/97 (žalobců: 1. Obce H. m. P., zastoupené advokátem, a 2. Městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: A. B. p. v P., státnímu podniku, a B. M. H., zastoupené JUDr. M. H., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalující obec a žalující městská část se domáhaly žalobou, podanou u soudu 12.3.1997, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že Obec H. m. P. je vlastníkem domu čp. 2058 a pozemků parc. č. 4131 a parc. č. 4132 v katastrálním území P., s tím, že tyto nemovitosti jsou svěřeny Městské části P. V žalobě bylo uvedeno, že rozhodnutím bývalého Státního notářství pro P. z 12.8.1993, sp. zn. 5 REH 298/91, byla registrována dohoda o vydání věcí podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., jež byla uzavřena 1.7.1991 mezi Bytovým podnikem v P., státním podnikem, a Ing. M. H., a to o vydání domu čp. 2058 a stavební parcely č. 4131 a zahrady parc. č. 4132 v katastrálním území P. Podle názoru žalobců je však tato dohoda neplatná ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku pro rozpor s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. Žalující obec a žalující městská část vyslovovaly své přesvědčení, že žalovaná Ing. M. H. není oprávněnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. K přechodu výše uvedených nemovitostí (které patřily původně G. K., jež za okupace získala říšskoněmecké státní občanství) na stát došlo platnou konfiskací podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.;žádná vadnost nebo nesprávnost řízení podle tohoto dekretu nebyla shledána. V žalobě uvedené nemovitosti přešly na žalující obec podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých nemovitostí z majetku České republiky do vlastnictví obcí; žalující obec a žalující městská část mají proto naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Žalovaná Ing. M. H. navrhla zamítnutí žaloby. Podle jejího názoru nebyla dohoda o vydání nemovitostí z 1.7.1991, uzavřená mezi ní a žalovaným Bytovým podnikem v P., neplatná. Žalovaná má za to, že dekret č. 108/1945 Sb. byl ohledně majetku původní vlastnice nemovitostí J. K. použit v rozporu s tehdy platným právem; ke konfiskaci došlo až v roce 1959 (v pozemkových knihách byla poznamenána až v roce 1964), když tu šlo o osobu, která byla české národnosti a byla československou státní občankou; stát tu tedy převzal tento majetek bez právního důvodu. Žalovaná Ing. M. H. byla také toho názoru, že na straně žalujících není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu a že žalující nejsou v této právní věci aktivně legitimovány.
Žalovaný bytový podnik uvedl pouze, že nemovitosti vydal, podle jeho názoru, v souladu s ustanovením zákona č. 87/1991 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem z 31.3.1999, čj. 16 C 55/97-60, žalobu žalobkyň zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením z 19.9.1999, sp. zn. 54 Co 350/99, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud vyslovil právní názor, že zákonnost dohody o vydání věci, uzavřené podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., lze přezkoumávat z pohledu splnění hmotněprávních podmínek ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, nikoli však z hlediska svobody projevu vůle smluvních stran, neboť ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ukládá povinnost uzavřít dohodu o vydání věci při splnění výzvy ze strany oprávněné osoby a při splnění dalších zákonných podmínek, aniž by ponechával na vůli povinné osoby vydání věci. Protože soud prvního stupně věc takto neposuzoval, odvolací soud mu věc vrátil k dalšímu řízení.
V průběhu tohoto dalšího řízení soud prvního stupně si vyžádal zprávu od Státního ústředního archivu v Praze a od Ministerstva vnitra ČR a vyslechl svědkyně E. N., M. F., E. V. a E. S. i svědka L. S. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 8.11.2000, čj. 16 C 55/97-186, byla žaloba žalobkyně znovu zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není po právu. Uvedený soud byl toho názoru, že žalující obec i žalující městská část měly v tomto případě naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení, protože v případě v žalobě uvedených nemovitostí se obec při nevydání nemovitostí mohla stát vlastníkem těchto nemovitostí. Na základě provedeného dokazování však soud prvního stupně dospěl k dalšímu právnímu závěru, že totiž ohledně majetku J. K., právní předchůdkyně žalované Ing. M. H., nebyla tu uplatněna ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb. po právu, když u této původní vlastnice nemovitostí nešlo o osobu německé národnosti. Tento nemovitý majetek přešel na stát způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj. že stát převzal nemovitosti bez právního důvodu. Žalovanou Ing. M. H. proto soud prvního stupně posuzoval jako oprávněnou osobu podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., s níž byla důvodně uzavřena dohoda o vydání nemovitostí. Soud prvního stupně proto zamítl žalobu žalobkyň a dohodu z 1.7.1991, uzavřenou mezi Bytovým podnikem v P. a žalovanou Ing. M. H. neshledal neplatně uzavřenou. Žalovanou Ing. M. H. pokládal soud prvního stupně v tomto sporu za pasívně legitimovanou, zatím co Bytový podnik v P., státní podnik (v likvidaci), který již není vlastníkem žalobkyněmi uváděných nemovitostí, v tomto sporu pasívně legitimován není (podle názoru soudu prvního stupně).
O odvolání žalující obce a žalující městské části proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 8.11.2000 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 26.9.2001, sp. zn. 54 Co 257/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání obou žalujících nejsou opodstatněna, když soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav a dospěl také ke správnému závěru právnímu. Na straně žalujících je sice dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k jimi uváděným nemovitostem a svědčí jim věcná aktivní legitimace ve sporu, ale nelze, podle názoru odvolacího soudu, přisvědčit důvodnosti požadavku, uplatněnému žalujícími, z důvodu tvrzené neplatnosti dohody o vydání nemovitostí z 1.7.1991. Shodně se soudem prvního stupně měl odvolací soud za to, že původní vlastnice nemovitostí, sporných mezi účastníky tohoto řízení, byla česká národnosti a nepozbyla československého státního občanství, takže tu nebyl dán zákonný předpoklad podle ustanovení §1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb. pro konfiskaci jejích nemovitostí ve prospěch státu. Proto soud prvního stupně správně neshledal zmíněnou dohodu z 1.7.1991 neplatnou a nevyhověl žalobě žalobkyň ve vztahu k žalované Ing. M. H.; ohledně žalovaného Bytového podniku v P. byl odvolací soud rovněž toho názoru, že v tomto sporu není věcně pasívně legitimován.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §214 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátům, kteří v řízení zastupovali žalující obec i žalující městskou část, dne 16.11.2001 a dovolání ze strany žalující Městské části P. bylo u Obvodního soudu pro Prahu 5 podáno 13.12.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se městská část navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byly vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v dovolání poukazováno na to, že odvolací soud opomněl rozhodnout o návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl obsažen v odvolání Městské části P. proti rozsudku soudu prvního stupně, takže dovolací soud musí dovolání posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a), b), c) a d) občanského soudního řádu.
Dovolatelka zdůrazňovala, že v daném případě již před začátkem rozhodného období ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb. (25.2.1948-1.1.1990) bylo původní vlastnici nemovitostí G. K. konfiskováno bytové zařízení a podle výpovědi svědkyně E. N. jí byl po válce zabaven celý majetek. Dovolatelka také zdůrazňovala, že o konfiskaci majetku uvedené osoby proběhlo správní řízení podle dekretu č. 108/1945 Sb., přičemž nesprávnost nebo vadnost tohoto řízení nebyla doložena.
Dovolatelka byla toho názoru, že nebyla-li splněna podmínka přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., nemůže být splněna ani podmínka určení povinné osoby podle ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelka ještě připomínala, že původní vlastnice nemovitostí G. K. byla za války říšskoněmeckou státní občankou a že je známo, že tito občané byla v tehdejších poměrech značně zvýhodňování např. v oblasti pracovního práva, sociálního zabezpečení, při přídělu potravin atd.
Dovolatelka upozorňovala, že otázka národnosti původní majitelky nemovitostí, k níž se za války hlásila, nebyla v řízení bezpečně doložena; např. v žádosti o vrácení československého státního občanství, která došla bývalému Okresnímu národnímu výboru v T. n. V. dne 8. 12. 1950, je uvedena německá národnost J. K. Dovolatelka také upozorňovala na to, že se původní majitelka nemovitostí dopustila provinění proti národní cti podle §1 dekretu presidenta republiky č. 138/11945 Sb. a byla odsouzena k peněžité pokutě 100.000 Kč; tento trestní nález nebyl u ní vykonán jen pro amnestii.
Podle názoru dovolatelky šlo tu ohledně rozhodnutí odvolacího soudu o rozhodnutí zásadního právního významu; dovolatelka měla za to, že odvolací soud posuzoval právní otázku (tj. splnění podmínek pro konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb.) jinak, než je tato otázka řešena v judikatuře soudů.
Dovolatelka vytýkala rozhodnutí odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zejména pokud jde o výklad ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb., a také že odvolací soud se při hodnocení důkazů nevypořádal s rozporem mezi provedenými důkazy.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také odvolacím soudům je v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů. Na to také odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně poukazoval.
Přípustnost dovolání bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku (v daném případě podáním z 21.12.2000 na č.l. 196-197 spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 16 C 55/97), je odvolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudu v obdobných případech.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, bylo vyloženo, že splnění zákonných předpoklady přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. může v případech konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. soud posuzovat jen tehdy, jestliže správní orgán o této konfiskaci rozhodoval po 25.2.1948, tedy o tom, jsou-li splněny podmínky podle dekretu č. 108/1945 Sb., za nichž pak došlo ze zákona ke konfiskaci majetku stanovené tímto dekretem.
Zákon č. 87/1991 Sb. se nevztahuje na majetek, který byl konfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb., když rozhodnutí bývalého okresního národního výboru, jež bylo vydáno podle ustanovení §1 odst. 4 citovaného dekretu, nabylo právní moci a vykonatelnosti už před 25.2.1948 (srov. §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem bylo vyloženo, že dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu).
Zejména tato rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek měl dovolací soud na zřeteli při úvaze o tom, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolávající se městské části, je rozhodnutím, které by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo by přinášelo judikaturu novou. V daném případě šlo o posouzení důvodnosti rozhodnutí o konfiskaci majetku původní vlastnice nemovitostí, uváděných v žalobě žalobkyně, k čemuž došlo vyhláškou finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v P. z 3.5.1959, zn. Fin MO-F 193/58, tedy v rozhodném období ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb. (tj. po 25.2.1948), přičemž při hodnocení v řízení provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že se původní vlastnice J. K. nehlásila k německé národnosti, nýbrž k národnosti české a k češtině jako své mateřské řeči (s poukazem zejména na archy o sčítání lidí z let 1930, 1939 a 1950, na přihlášku k trvalému pobytu z 23.2.1946 a na dotazník o zjišťování národnosti z 29.3.1950); vzhledem k uvedenému tedy odvolací soud pokládal za „nepochybné, že dohoda o vydání věcí, uzavřená dne 1.7.1991 (mezi žalovanou Ing. M. H. a Bytovým podnikem v P.) je platná“.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolávající se městské části podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a také žalující Obec Hlavní město Praha se svým vyjádřením k dovolání Městské části P. nebyla proto rovněž v dovolacím řízení úspěšná. Ohledně nákladů vynaložených žalovanou Ing. M. H. na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznat náhradu nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud přihlížel k povaze projednávané právní věci a k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, obsahující stručnou rekapitulaci procesních stanovisek žalobkyně, učiněných již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. prosince 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu