ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1219.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1219/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání R. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 12. 2. 2002, sp. zn. 1 Co 284/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 149/99 (žalobce R. K., zastoupeného advokátem, proti žalované akciové společnosti B., o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se zamítá
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 25. 10. 1999, aby žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalobci 300.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku jako náhradu nemajetkové újmy, vzniklé neoprávněným zásahem do práva žalobce na ochranu osobnosti. V žalobě bylo uvedeno, že na základě inzerce žalované akciové společnosti bylo vyhlášeno výběrové řízení na provozovatele čerpací stanice v N.; žalobce se přihlásil do konkurzního řízení, kterého se zúčastnilo 7 účastníků a dne 17. 8. 1998 mu bylo písemně sděleno, že jeho nabídka byla akceptována; bylo mu také dne 17. 8. 1998 sděleno, že s ním bude žalovanou B. uzavřena nájemní smlouva. Přesto však žalovaná akciová společnost uveřejnila v časopise N. dne 25. 8. 1998 nový inzerát, ve kterém nabízela pracovní příležitost pro obsluhu čerpací stanice; z 36 zájemců bylo jich vybráno 15. Dne 9. 9. 1998 bylo žalobci doručeno oznámení, že na základě rozhodnutí generálního ředitele akciové společnosti bylo zrušeno původní rozhodnutí komise a bylo určeno, že pro čerpací stanici v N. bude vybrán jiný provozovatel. Podle názoru žalobce se žalovaná akciová společnost dopustila tímto svým postupem neoprávněného zásahu do chráněných zájmů žalobce jako podnikatele i do osobních zájmů žalobce. Postupem žalobce došlo ve značné míře ke snížení jeho důstojnosti a vážnosti, které požíval ve svém okolí a u svých klientů. Za odpovídající náhradu této nemajetkové újmy žalobce pokládal částku 300.000,- Kč.
Žalovaná akciová společnost navrhla zamítnutí žaloby s tím, že z její strany nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníka řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze 4. 7. 2000, č. j. 37 C 149/99-29, byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti na náhradu nákladů řízení 3.150,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že v tomto případě nedošlo ze strany žalované akciové společnosti k neoprávněnému zásahu do osobnostních prav žalobce. Žalobci bylo sice oznámeno, že jeho nabídka na provozování čerpací stanice N. byla akciovou společností B. akceptována, avšak uzavření nájemní smlouvy k 1. 10. 1998 bylo vázáno na předložení potřebných dokladů – živnostenského listu i koncesní listiny a žalobce měl být žalovanou akciovou společností kontaktován. Žalobce se snažil pomocí inzerátu získat pro čerpací stanici pracovníky. Soud prvního stupně měl však za to, že konání žalobce bylo předčasné, když nájemní smlouva nebyla uzavřena a dne 7. 9. 1998 byl výběr žalobce jako provozovatele této čerpací stanice zrušen. Dospěl proto soud prvního stupně k závěru, že ze strany žalované akciové společnosti nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, takže tu nedošlo ani k neoprávněné majetkové újmě na straně žalobce. Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
K odvolání žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně usnesením Městského soudu v Praze z 28. 11. 2000, sp. zn. 1 Co 257/2000, zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovoval názor, že sdělení žalované akciové společnosti ze 17. 8. 1998 vůči žalobci o tom, že dojde k uzavření nájemní smlouvy ohledně čerpací stanice v N. k 1. 10. 1998, je závazným příslibem daným žalobci, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně byl toho názoru, že odvoláním uvedeného příslibu ze 7. 9. 1998 je třeba považovat za neoprávněný zásah, který byl objektivně způsobilý narušit práva žalobce na ochranu osobnosti. Odvolací soud proto ukládal soudu prvního stupně, aby doplnil řízení podrobnějším výslechem žalobce, zaměřeným k následkům tohoto zásahu vůči osobnosti žalobce, případně aby bylo provedeno další dokazování, když dosavadní skutkové zjištění soudu prvního stupně není dostačující pro závěr, zda v daném případě by bylo postačující zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku anebo zda tu jsou splněny předpoklady pro přiznání zadostiučinění v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně po doplnění dokazování vynesl rozsudek z 22. 8. 2001, č. j. 37 C 149/99-68, jímž zamítl žalobu žalobce o zaplacení 300.000,- Kč a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované akciové společnosti na náhradu nákladů řízení 8.700,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že byl-li konstatován neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce „bylo na žalobci, aby prokázal, jaká újma mu vznikla“, avšak žalobce v řízení žádný závažný zásah, který je předpokladem přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, ani netvrdil, natož aby jej prokázal. Z doplňujícího výslechu žalobce, ani z výslechu svědků nebylo prokázáno, že zásah ze strany žalované akciové společnosti vůči žalobci byl takového rozsahu a intenzity, aby bylo možné přistoupit k užití ustanovení §13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku. Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl a rozhodl o nákladech řízení s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně z 22. 8. 2001 rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 12. 2. 2002, sp. zn. 1 Co 284/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalobci 50.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 21.146,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalované bylo také uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 18.825,- Kč tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud vycházel ze svého předchozího zrušovacího usnesení z 28. 11. 2000, sp. zn. 1 Co 257/2000, že totiž tu došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, který spočíval v odvolání závazného příslibu uzavření nájemní smlouvy, k čemuž došlo dne 17. 8. 1998, když došlo ze strany žalobce k tomu, že začal plnit podmínky tohoto příslibu, ale bylo nutno se ještě zabývat tím, zda jsou tu splněny předpoklady pro přiznání zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku. Pokud šlo o objasnění a posouzení těchto předpokladů dospěl odvolací soud k odlišnému závěru než soud prvního stupně. Odvolací soud vycházel z toho, že žalobce kromě posměšků ve svém okolí byl vystaven nepříjemnému jednání s 15 osobami, jímž přislíbil zaměstnání na čerpací stanici a které v důsledku toho ukončily svůj dosavadní pracovní poměr. Tyto osoby se kromě finančních požadavků vůči žalobci vyslovovaly na adresu žalobce tak, že si z nich dělal legraci, že nestojí za tím, co slíbil a že jeho slova nemají žádnou váhu. Podle názoru odvolacího soudu šlo ze strany žalované společnosti o neoprávněný zásah, způsobilý ve značné míře snížit důstojnost fyzické osoby, a jeho důsledkem bylo vážné zpochybnění důstojnosti žalobce a jeho zesměšnění před veřejností. Tímto jednáním žalované společnosti byla důstojnost žalobce ve značné míře snížena a „morální zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku, které žalobce ani nepožadoval, by bylo nedostačující“. Vzhledem k intenzitě byť krátkodobého působení neoprávněného zásahu na vztah mezi žalobce a osobami, kterým žalobce přislíbil zaměstnání, pokládal odvolací soud náhradu nemajetkové újmy žalobce částkou 50.000,- Kč za odpovídající uvedeným okolnostem, za nichž došlo k porušení práva žalobce na ochranu jeho osobnosti. V tomto smyslu změnil odvolací soud zčásti rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a zčásti jej potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 3 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátovi, který žalobce v řízení zastupoval, dne 21. 3. 2002 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště k doručení Nejvyššímu soudu dne 19. 4. 2002, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím nebyla náhrada nemajetkové újmy přiznána žalobcem požadovanou částkou 300.000,- Kč, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu; dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval nesprávné právní posouzení věci v souvislosti s aplikací §13 odst. 2 občanského zákoníku.
Dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval, že začal jednat s uchazeči o pracovní příležitost pro obsluhu čerpací stanice v souladu s rozhodnutím výběrové komise žalované akciové společnosti, získal koncesní listinu a začal jednat v dobré víře a své jednání zaměřil k řádnému uzavření smlouvy se žalovanou akciovou společností i dalšími osobami k zajištění provozu čerpací stanice. Po změně rozhodnutí akciové společnosti B. došlo k poškození dobrého jména žalobce, jehož důsledkem bylo závažné ohrožení jeho osobnostního práva a vážné narušení důstojnosti a vážnosti jeho osoby; vzhledem k prostředí malého města se o žalobci začalo hovořit jako o neschopném podnikateli a jako o člověku, který nedrží své slovo; dovolatel musel snášet posměšné poznámky ze svého okolí a nezaslouženě získal nálepku nespolehlivého podnikatele, když se musel vrátit do předchozího zaměstnání a když kvůli němu jiní lidé přišli o práci. Provedeným dokazováním v řízení (zejména výpovědí svědků G. a I.) bylo, podle názoru dovolatele, prokázáno, že v souvislosti se zaměřením se žalobce na provozování čerpací stanice došlo po bezvýsledném dosažení tohoto cíle k váženému narušení důstojnosti a vážnosti žalobce ve společnosti, a to jak v pracovním kolektivu, tak v občanském životě. Proto měl dovolatel za to, že tu přiznané zadostiučinění jen částkou 50.000,- Kč není postačující nápravou.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího osudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že vytýká rozhodnutí odvolacího soudu, že spočívá ne nesprávném právním posouzení věci, jak to má na zřeteli ustanovení §241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu.
Nesprávné právní posouzení věci soudem může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věci nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku, které se této právní věci týkalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se zabývat ještě tím, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 21/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku musí mít soud prokázáno, že jsou tu okolnosti, dokládající, že v konkrétním případě nestačí zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku, a to z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci vzhledem na jeho postavení v rodině a ve společnosti.
Z citovaných právních závěrů z rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, které je třeba použít i na projednávanou právní věc, vycházel také odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Pokud dovolatel ve svém dovolání vytýkal odvolacímu soudu, že „přiznané finanční zadostiučinění není postačující nápravou“, směřuje tato výtka proti hodnocení provedených důkazů soudem, které soudu nepochybně náleží podle ustanovení §132 občanského soudního řádu. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů. Je totiž třeba brát zřetel na to, že vady v hodnocení důkazů nejsou v občanském soudním řádu zakotveny jako dovolací důvod.
Nemohl proto dovolací soud posoudit rozhodnutí odvolacího soudu jako nesprávné.
Přikročil tedy dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 2 a 6 občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované akciové společnosti v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. prosince 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v. r.
předseda senátu