ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1278.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1278/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání A. K., zast. advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. prosince 2001, sp. zn. 40 Co 341/98 (v právní věci žalobce A. K., zast. advokátem proti žalovanému C., spol. s r.o., zast. advokátem o zaplacení 405.000 Kč s přísl., vedené pod sp. zn. 3C 637/96 Okresního soudu v Jeseníku), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 12. listopadu 1997 pod č.j. 3 C 637/96-85 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 405.000 Kč s přísl. Odvolací soud, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. prosince 2001 pod č.j. 40 Co 341/98-121 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobce uznal povinným zaplatit žalovanému na nákladech řízení 12.700 Kč do tří dnů k rukám advokáta.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva obsahující všechny náležitosti platnosti právního úkonu z hlediska požadavku jeho určitosti a srozumitelnosti, že znění smlouvy nevzbuzuje žádné pochybnosti o vůli účastníků smlouvy, a tudíž že smlouva je perfektní. Také souhlas pronajímatele se smlouvou o podnájmu nebytových prostor byl udělen, i když po uzavření smlouvy. Podnájemní smlouva, jež se odvíjí z nájemní smlouvy ze dne 25.7.1991 je však absolutně neplatná proto, že byla uzavřena v době, kdy nájemné za podnájem bylo regulovanou cenou podle vyhl. Č. 595/1990 Sb. a nebylo proto možné v souladu s právej sjednat nájemné vyšší, než stanovil cenový předpis. V předmětné smlouvě byla dohodnuta roční úhrada 76.557,60 Kč včetně topení, teplé vody, vodného a stočného. Odvolací soud ovšem dále uvedl, že na věc se musí vztahovat všechna pravidla, týkající se smluv jak obecně, tak i podle zvláštních předpisů. Zvláštním předpisem je zákon č. 116/1990 Sb., který ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy vyžadoval, aby smlouva o nájmu nebytových prostor měla písemnou formu, obsahovala předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby (§3 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb. ve znění účinném v den uzavření smlouvy). Jestliže však úhrada za podnájem byla sjednána pevnou částkou za jednotku plochy s tím, že v této částce je zahrnuta úhrada za vodné, stočné, teplo a teplou vodu, bez rozlišení (uvedení) částky představující nájemné (úhrady za podnájem), potom je třeba považovat smlouvu o podnájmu, která musí mít obdobné náležitosti jako smlouva o nájmu za absolutně neplatnou (§3 odst. 4 cit. zák.). Tento závěr vedl krajský soud k potvrzení rozsudku okresního soudu, byť i z jiných důvodů.
Proti rozsudku podal dovolání žalobce, který jeho přípustnost spatřuje v ustanovení §237 písm. f) o.s.ř., neboť, jak uvedl, tím, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o právní názor odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, tento během ústního jednání nevyslovil a nedal tak dovolateli žádnou možnost na tento názor reagovat, byla dovolateli odňata možnost jednat před soudem. Jako dovolací důvod žalobce označil, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237, jednak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací při posuzování dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy I. bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, projednají se a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 o.s.ř.).
Bylo však potřebné posoudit, zda je dovolání přípustné.
Dovolatel opíral přípustnost dovolání o tu skutečnost, že odvolací soud, i když rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, založil své rozhodnutí na částečně odlišném právním názoru, k němuž se dovolatel neměl možnost vyjádřit. V souzené věci vycházel totiž nejen z obecných ustanovení občanského zákoníku o náležitostech smluv a předpokladech jejich platnosti, ale i z ustanovení §4 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb., které se týká nájmu nebytových prostor a vyložil jej jako se vztahující i na podnájem nebytových prostor. Jak je patrné, ze zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor, vycházel již soud prvního stupně, nepovažoval však za potřebné tímto zákonem obšírněji argumentovat. Odvolací soud potom právní konstrukci dovodil do konce. Dovolací soud má za to, že v tomto případě, kdy napadené rozhodnutí poukázalo na kogentní ustanovení tohoto citovaného zákona nejde o takovou změnu právní konstrukce, kterou by dovolatel nemohl předvídat. Je ostatně logické, že když zákon v době uzavření smlouvy kladl na smlouvy o nájmu nebytových prostor určité přísné podmínky a patrně v zájmu vyloučení zbytečných sporů stanovil i předpoklady jejich platnosti a když v této souvislosti v čase uzavření smlouvy platila i regulace nájmu jako ceny užívání věci podle vyhl. Č. 585/1990 Sb., vztahovala se tato omezení i na podnájmy nebytových prostor. Nedá se totiž žádným rozumným způsobem zdůvodnit, proč by u podnájmů měl platit volnější právní režim.
Z tohoto důvodu dospěl dovolací soud k závěru, že v souzené věci nedošlo k vadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., namítané dovolatelem.
Žádný jiný důvod přípustnosti dovolání nebyl dán. Podmínky ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. splněny nebyly, žalobce nevznesl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. a ani dovolací soud přípustnost dovolání s poukazem na to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, nevyslovil (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Nezbylo proto, než dovolání jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 4 o.s.ř., §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).
Dovolatel neměl v řízení úspěch, žalovanému však dovolací soud náklady řízení o dovolání nepřiznal s poukazem na ustanovení §150 o.s.ř. a to se zřetelem k okolnostem případu, kdy se žalovaný zatím mohl těšit majetkové výhodě.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. července 2002
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu