ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1303.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1303/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Blanky Moudré, v právní věci žalobce Města Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému 1) M. D., a 2) I. D., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 289/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2002, č.j. 17 Co 627/2000-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 10. 2000, č.j. 5 C 289/2000-42, uložil žalovaným povinnost vyklidit byt blíže specifikovaný ve výroku rozsudku, a to do 15 dní od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání. Vzhledem k datu vydání prvostupňového rozsudku rozhodl ve věci podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením.
Po skutkové stránce tak vycházel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt. K němu příslušelo nájemní právo V. D., matce prvního žalovaného, která však dne 10. 1. 1999 zemřela. Žalovaný je však podle sdělení Městského úřadu v K. ze dne 30. 3. 2000 nájemcem bytu v K., jde o byt služební a byl přidělen prvnímu žalovanému na dobu neurčitou. V tomto bytě v K. vede první žalovaný s manželkou, to je druhou žalovanou, společnou domácnost, sdružují finanční prostředky, vychovávají společně nezletilé dítě, hradí ze společných prostředků úhrady za užívání tohoto bytu. Evidenčně jsou přitom hlášeni na adrese bytu po V. D. ve Z. Odvolací soud se ztotožnil i s další části skutkových zjištění, podle nichž žalovaní nežili se zemřelou nájemkyní bytu V. D. v den její smrti ve společné domácnosti. Oba byli totiž služebně vázáni v K., tedy obci značně vzdálené od Z., zde navštěvovala školu i jejich dcera, oba vedli i s dcerou společnou domácnost v K. Okolnost, že V. D. přispívali na živobytí a že ji navštěvovali, neodůvodňuje ještě závěr, že s ní vedli společnou domácnost. Ostatně první žalovaný zdržuje se v K. a žije zde s druhou žalovanou minimálně od roku 1985, kdy s ní uzavřel sňatek a začal s ní zde vést společnou domácnost. Jeho manželka (druhá žalovaná) před sňatkem žila v K. ve vlastním bytě, v níž s prvním žalovaným po sňatku začala bydlet. Poté, co žalovaný získal služební byt, byl byt druhé žalované vrácen obci.
Při těchto zjištěních dospěl odvolací soud k závěru, že v době úmrtí původní nájemkyně předmětného bytu V. D. nesplňovali žalovaní podmínky ustanovení §706 odst. 1 o.z. Předně pouhé evidenční přihlášení se k pobytu do určitého bytu nenese s sebou vzápětí důsledek, že by tím byla založena domněnka o existenci společné domácnosti s nájemkyní bytu. Z ustanovení zákona přímo neplyne, že nelze vést dvě společné domácnosti. Z povahy věci je však vyloučeno, aby občan vedl několik společných domácností s různými osobami na různých místech republiky, dokonce od sebe třeba i značně vzdálených. Konečně scházela podmínka uvedená v ustanovení §706 odst. 1 o.z., totiž okolnost, že taková osoba „nemá vlastní byt“. Vzhledem k povaze služebního bytu užívaného prvním žalovaným nemohlo sice vzniknout druhé žalované právo společného nájmu. Nicméně jí přísluší právo v bytě bydlet na základě práva odvozeného od práva prvního žalovaného (jako výlučného nájemce) a pronajímatel tohoto služebního bytu nemůže proti ní postupovat s nárokem na vyklizení. Uvedené závěry nepovažoval odvolací soud za otázky, které by jeho rozsudek činily rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 17. května 2002.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání dne 12. června 2002, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Poukazovali na závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12. března 2002 sp. zn. II. US 544/2000. Podle něj čistě pozitivistická aplikace ustanovení §706 odst. 1 o.z. může vést i k porušení ústavnosti, neboť nelze přehlédnout, že současný vývoj na úseku bytové politiky se již značně vzdálil účelovým výkladům socialistické zákonnosti. Z toho plyne nutnost posuzování specifické situace z hlediska obsahu ustanovení §3 odst. 1 o.z Dobré mravy jsou pak charakterizovány jako souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajištováno i právními normami ak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a v čase, musí být posuzován z hlediska tohoto konkrétního případu. Namítali dále, že rozhodnutí odvolacího soudu alespoň zčásti vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zejména pak tvrdili, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V tomto směru odkazovali na argumenty uplatněné v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Podle dovolatelů měli tito v úmyslu se do Znojma odstěhovat, byli zde hlášeni k trvalému pobytu, druhá žalovaná měla v úmyslu se starat o svou nemocnou matku a činila konkrétní kroky směřující k nástupu na interní oddělení místní nemocnice. Její matka však zemřela dříve, než skončil služební závazek prvního žalovaného vůči Armádě ČR. Tím je doložena existence společné domácnosti s V. D. v den její smrti. Odvolací soud dále podle dovolatelů nedostatečně zhodnotil skutečnost, první žalovaný má nájemní právo k služebnímu bytu Armády ČR, který bude muset opustit po případném skončení svého služebního poměru. Vůči druhé žalované pak platí, že této k předmětnému bytu žádné nájemní právo nemohlo vzniknout. Proto v každém případě druhá žalovaná splňuje podmínku osoby, která nemá vlastní byt ve smyslu §706 odst. o.z. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle citovaného ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 1990), jež je třeba v této věci aplikovat s ohledem na datum vydání prvostupňového rozsudku, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru,že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu. Z gramatického výkladu citovaného ustanovení a z povahy věci jinak vyplývá, že z pojmu „otázky zásadního právního významu“ se vymyká možnost, aby dovolatel v rámci takto uplatněné přípustnosti a na něj navazujícího možného dovolacího důvodu nesprávného právního posuzení uplatňoval tvrzení, která by bylo možno podřadit pod ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., totiž okolnosti vztahující se k nesprávnosti či neúplnosti skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci.
V této věci žalovaní již v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně učinili návrh, aby pro případ potvrzení napadeného prvostupňového rozhodnutí vyslovil odvolací soud přípustnost dovolánípodle §239 odst. 1. Dovolání v této věci bylo pak podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací však dospěl k závěru, že dovolání v této věci přípustné není.
Vzhledem k tomu, co bylo shora uvedeno, nemohl předně dovolací soud přihlížet k tvrzením dovolání nesoucím se k nesouhlasu žalovaných se správností skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem. Pro posouzení přípustnosti dovolání v této věci podle citovaného ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. bylo rozhodující, zda právní závěry, na nichž založil odvolací soud své rozhodnutí, byly otázkami zásadního právního významu ve shora vymezeném významu.
O takový případ v této věci nejde.
Okolnost, že osoba, která tvrdí splnění podmínek uvedených v ustanovení §706 odst. 1 o.z., je trvale hlášena v evidenci osob v bytě, v němž se zdržuje nájemce bytu, po jehož úmrtí uplatňuje taková osoba nárok spočívající v přechodu práva nájmu, je sama o sobě právně bezvýznamná. Zmíněný evidenční údaj opírá se o ustanovení předpisů veřejného práva a nevypovídá nic o naplnění dalšího předpokladu uvedeného v §706 odst. 1 o.z., totiž o existenci společného hospodaření takové osoby s původním nájemcem bytu. Z hlediska procesních předpisů jde o jeden z přípustných, zpravidla podpůrných, skutkových údajů, k nimž soud přihlíží v rámci volného hodnocení důkazů ve smyslu 132 o.s.ř. Nezakládá však hmotněprávní důsledky ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 o.z.
Odvolacímu soudu lze rovněž přisvědčit v přiléhavém výkladu otázky, zda jeden a tatáž osoba může být účastníkem více spotřebních společenství (být příslušníkem více domácností, notabene v bytech nacházejících v lokalitách výrazně místně od sebe vzdálených). Z obsahu pojmu vedení společné domácnosti, resp. společného hospodaření plyne, že tato podmínka může být naplněna jen ve vztahu k jedné domácnosti, charakterizované objektivním kritériem společným uhrazováním společných potřeb a subjektivním hlediskem vůle takové osoby sdílet společnou domácnost (společné hospodaření) s dalšími konkrétnimi osobami. Uvedený výklad souvisí s důsledky, které zákon (tak typicky v ustanovení §706 odst. 1 o.z., o jehož interpretaci v této věci jde) spojuje s naplněním tohoto pojmu. Odhlédne-li se od výjimečných časově omezených případů transformace někdejšího práva osobního (resp. společného) užívání bytu na právo nájmu (resp. právo společného nájmu) podle ustanovení §871 o.z. ve znění účinném od 1. 1. 1992, je založeno na smluvním principu. Ustanovení §706 odst. 1 o.z. zakládá právo nájmu ve prospěch zvláště kvalifikovaných subjektů v něm vyjmenovaných, u nichž převažuje příbuzenský vztah, za současné existence dalších dvou předpokladů, to je, že takové osoby (nebo osoba) vedly s původním nájemcem společnou domácnost a neměly vlastní byt. Svou povahou jde tedy o ustanovení, které vybočuje z pravidelného způsobu vzniku nájemního vztahu (totiž uzavřením smlouvy nájemní) a ze zákona zakládá jiný - náhradní - způsob vzniku takového nájemního vztahu, který je zřejmě odůvodněn jak respektováním příbuzenského vztahu, tak dalšími shora zmíněnými podmínkami. Je tedy zřejmé, že výklad tohoto ustanovení musí být spíše restriktivní, neboť v opačném případě by mohlo docházel k nežádoucímu omezení práv pronajímatele bytu. Z toho dále plyne, že ke vzniku práva nájmu podle tohoto ustanovení může dojít jen při prokázání vedení společné domácnosti s původním nájemcem (který zemřel), jež musí existovat v době jeho úmrtí. Jde tedy o výklad pojmu, zda fyzická osoba může být současně v postavení příslušníka více domácností. Tento závěr je zřejmě pojmově vyloučen. Ustanovení §115 o.z., jež je použitelné i v jiných právních odvětvích (tak typicky v oblasti trestního práva hmotného a procesního) definuje pojem fyzické osoby jako příslušníka pouze jediného spotřebního společenství. Shodně k věci přistupují i předpisy práva finančního (srov. např. ust. §12, §15 zákona ČNR o daních z příjmů č. 586/1992 Sb., v platném znění). Ten, kdo tvrdí, že se shora uvedeným postupem stal nájemcem bytu, musí prokázat, že prvky charakterizující trvalé spotřební společenství mezi osobou uvedenou v §706 odst. 1 o.z. a původním (později zemřelým) nájemcem bytu, byly na straně žalobce dány ku dni úmrtí nájemce. Absence byť i jednoho z předpokladů (totiž existence společné domácnosti s nájemcem a okolnost, že osoba uvedená v ustanovení §706 odst. 1 o.z. neměla vlastní byt vylučuje možnost aplikace §706 odst. 1 o.z. s důsledky vzniku nájemního vztahu vůči takové osobě. Abstraktně uvažováno, vedl by opačný výklad k nepřiměřenému omezení práv pronajímatele (zpravidla vlastníka nemovitosti, v níž se byt nachází, případně bytu ve vlastnictví pronajímatele), což by hraničilo s nepřípustným omezením jeho vlastnických práv z hlediska ústavněprávních předpisů. K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury, která vyžaduje průkaz společného bydlení trvalého, tedy takového, při němž jak nájemce bytu, tak i spolužijící osoba považují soužití za trvalou základnu pro uskutečňování potřeby bydlení a kdy spolužijící osoba považuje prostředí bytu nájemce za svůj domov a také nájemce toto jejich soužití takto chápe.
Konečně i závěr odvolacího soudu týkajícího se postavení manžela (manželky) nájemce, jemuž přísluší výlučné právo nájmu k bytu služebnímu, není v rozporu s dosavadními závěry rozhodovací praxe. Podle nich je-li subjektem práva nájmu (práva bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady) jen jeden z manželů, je oprávnění druhého z manželů v bytě bydlet založeno rodinně právním vztahem mezi nimi. Tomu odpovídají další závěry ustálené judikatury, podle nichž za trvání vztahu práva výlučného nájmu k bytu svědčícího jen jednomu z manželů, není pronajímatel oprávněn k podání žaloby na vyklizení proti této osobě (beneficientovi z titulu odvozeného užívacího titulu). Z toho vyplývá, že právní postavení takové osoby není obsahově srovnatelné s postavením osoby uvedené v §706 odst. 1 o.z., u níž se vyžaduje, aby šlo o osobu, která „nemá vlastní byt“.
Z uvedeného tak vyplývá, že žádná z otázek, jejíž řešení bylo základem potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu v této věci, nemohla mít za následek, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo „rozhodnutím řešící základní právní otázku“ ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř.
Z obsahu spisu se nenabízí závěr - a ostatně to dovolatelé ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo některou z vad řízení (důvody zmatečnosti) uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž prokázání by zakládalo přípustnost dovolání a současně existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.
Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití ustanovení §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšná a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu