ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1404.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1404/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce MUDr. P. K., zastoupeného advokátem, proti žalované I. K., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 577/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2001, č.j. 25 Co 379/2001-34, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 1.12.1999, domáhal se žalobce uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizený odevzdat byt blíže popsaný v žalobě.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8.6.2000, č.j. 5 C 577/99-19, žalobě vyhověl. Vzal za prokázáno, že předmětný byt má charakter bytu trvale určeného jako služební byt ve smyslu ustanovení §7 zákona č. 102/1992 Sb. Dospěl k závěru, že žalované nevzniklo nájemní právo k předmětnému bytu a její právo bydlení zaniklo rozvodem manželství účastníků. Uzavřel, že povinnost žalované vyklidit předmětný byt je nutno vázat na přidělení náhradního bytu, neboť žalovaná nemá jinou možnost bydlení a má ve své péči osmnáctiletou dceru.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že oběma účastníkům vzniklo právo společného užívání bytu manžely podle ustanovení §175 odst. 1 o.z. v tehdy platném znění, tedy před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Uzavřel, že jestliže žalobce ukončil služební poměr vojáka z povolání dne 31.7.1993, podle ustanovení §8 zákona č. 102/1992 Sb. předmětný byt pozbyl své povahy služebního bytu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1.11.2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 12.2.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř a současně podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (ve znění platném před 1.1.2001). Namítal nesprávné poučení o přípustnosti dovolání odvolacím soudem, přičemž odkazoval na ustanovení §240 odst. 3 věta druhá o.s.ř. Z toho dovozoval, že je oprávněn podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v zákonné čtyřměsíční lhůtě dle ustanovení §240 odst. 3, věty druhé o.s.ř. Tvrdil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby dne 1.12.1999, tedy za účinnosti občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (to je do dne 31. 12. 2000). Rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 8.6.2000 tak bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k ustanovení bodu 15. hlavy I. - přechodná ustanovení k části první - zákona č. 30/2000 Sb., proto i pro projednání věci a jejímu rozhodnutí odvolacím soudem přicházelo do úvahy rozhodování podle dosavadních právních předpisů. Rovněž z hlediska dovolacího řízení je nutno vycházet z ustanovení bodu 17. těchže přechodných ustanovení. Podle nich dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání. Uvedený důsledek vychází z povahy ustanovení bodu 15. a 17. zmíněných přechodných ustanovení, neboť jde o předpis kogentní povahy, od nichž se soud nemůže odchýlit. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Z uvedeného tak vyplývá předně závěr, podle něhož z hlediska posuzování včasnosti podání dovolání nemohl dovolací soud aplikovat ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001, konkrétně ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř. Výše citovaná ustanovení totiž neumožňují rozštěpení procesní úpravy tohoto řízení tak, že by pro některé otázky (tak typicky náležitost poučení obsaženého v rozsudku odvolacího soudu, jak na to dovolatel poukazuje), platil režim o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, zatímco pro jiné otázky (zde uplatněný důsledek podání dovolání v delší, než zákonem stanovené, lhůtě) byly použity předpisy účinné po datu 1. 1. 2001.
Je proto třeba vycházet ze znění §236 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12.2000), podle něhož lze dovoláním napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §240 odst. 1 věty první o.s.ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.).
V daném případě vycházel dovolací soud z ustanovení citovaného §240 odst. 1 o.s.ř., vzal však zřetel (ve smyslu ustanovení §243c o.s.ř. i na ustanovení §204 odst. 2 o.s.ř.), a to vzhledem k nesprávnému poučení o nepřípustnosti dovolání, obsaženému v rozsudku odvolacího soudu. To odůvodňuje závěr, že dovolatel byl oprávněn podat odvolání ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku odvolacího soudu, ježto se řídil nesprávným poučením obsaženým v rozsudku odvolacího soudu. Dovolání v této věci však bylo podáno až 12.2.2002, tedy po uplynutí zmíněné lhůty tří měsíců od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Je proto třeba nahlížet na ně, jako na dovolání, které bylo podáno opožděně.
Dovolací soud proto podle §243 odst. 4 o.s.ř. za použití ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. musel opožděně podané dovolání odmítnout, aniž mohl přistoupit k meritornímu přezkoumání důvodů v dovolání uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. srpna 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu