ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1427.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1427/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání M. Ch., zastoupené advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2001, sp.zn. 21 Co 601/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 413/93 (žalobkyně M. Ch., zastoupené advokátem, proti žalované Z. K., zastoupené advokátem, o 84.216,- Kč s příslušenstvím), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozhodl rozsudkem ze dne 29.6.1998, č.j. 7 C 414/93-234, o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 84.216,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 7.8.1992 do 14.7.1994 a se 14% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., v intencích právního názoru odvolacího soudu při předchozím zrušení a vrácení věci, když předtím přiznal žalobkyni tutéž částku z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku. Dovodil, že na straně žalobkyně je dán nárok na zaplacení uvedené částky, neboť žalobkyně byla nájemkyní bytu v domě v K. a žalovaná byla v době skončení užívání tohoto bytu žalobkyní (na základě soudního přivolení k výpovědi nájmu) vlastnicí domu; výše nároku spočívá ve zhodnocení bytu v důsledku jeho rekonstrukce, provedené žalobkyní v letech 1980 – 1982. Zhodnocení, zahrnující práce na rekonstruovaném bytě (materiál poskytnut bez úhrady státním podnikem), vyčíslil znalec ustanovený soudem.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání a Krajský soud v Brně svým rozsudkem sp. zn. 21 Co 601/98 ze dne 20.11.2001 změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítl. Žádnému z účastníků ani státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel z odlišného právního názoru. Podle odvolacího soudu bylo nutno vzít v úvahu, že s ohledem na převzetí domu právní předchůdkyní žalované podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. je tu relevantním ustanovením §12 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Pokud však podle tohoto ustanovení vzniká povinnost oprávněné osoby nahradit uživateli bytu zhodnocení jeho vlastním nákladem, pak žalovaná v tomto sporu nemohla být pasívně věcně legitimována. Nebyla totiž osobou oprávněnou; nemovitost byla vydána M. L., tedy osobě oprávněné podle zákona č. 403/1990 Sb., a ta pak převedla darováním dům na žalovanou, která se tedy stala vlastnicí nemovitostí až následně. Povinnost žalované k úhradě žalované částky nebylo podle odvolacího soudu možno dovodit ani z ustanovení §680 odst. 2 občanského zákoníku o změně vlastnictví k pronajaté věci. Věcný rozsah tohoto ustanovení není tak široký, aby na dalšího vlastníka či vlastníky nemovitosti přecházely jiné povinnosti, než které jsou obsahem nájemního vztahu ze zákona.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Vytkla v něm odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Výklad ustanovení občanského zákoníku o nájmu, jak byl proveden odvolacím soudem, je zjednodušující a restriktivní a je také v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně v námitkách interpretovala ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jehož znění považuje za analogické s tím restitučním ustanovením, jež aplikoval odvolací soud. Podle ní se povinnost nahradit náklady zhodnocení bytu jeho uživatelem vztahuje nejen na restituenta, ale přechází i na dalšího vlastníka. Předmět sporu tu neměl být podřazen pod předpis restituční povahy. Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení podle obecných ustanovení občanského zákoníku a tak také byla věc původně soudem prvního stupně ve prospěch žalobkyně posouzena. S přihlédnutím k ustanovení §459 občanského zákoníku o vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že žalovaná v době nabytí vlastnictví k domu prokazatelně věděla o nároku žalobkyně, nebyla v dobré víře a přešla na ni povinnost nárok uspokojit.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posouzení dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud dále zjistil, že dovolání podala osoba k němu oprávněná a řádně zastoupená advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud jde o dodržení dovolací lhůty, pak rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moc 8.1.2002. Účastníci nebyli o přípustnosti dovolání poučeni, ač byla založena změnou rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu. I když bylo dovolání podáno žalobkyní až 6.3.2002, tedy po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci rozsudku odvolacího soudu, posoudil dovolací soud dovolání jako včas podané. Je totiž třeba – při nedostatku poučení o dovolání – aplikovat ustanovení §243c a §204 odst. 2 o.s.ř. o tříměsíční lhůtě k podání opravného prostředku, počínající běžet od doručení rozhodnutí (žalobkyni byl rozsudek odvolacího soudu doručen 7.1.2002).
Dovolací důvod byl uplatněn podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. s tím, že podle tvrzení dovolatelky spočívá napadený rozsudek na nesprávném právním posouzení věci.
Po přezkoumání věci dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné.
Odvolací soud správně aplikoval na projednávanou věc ustanovení §12 odst. 4, věty první, zákona č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd; nikoli tedy obdobné ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. K odnětí vlastnictví k domu, v němž je byt uváděný žalobkyní, došlo totiž dne 24.4.1961 rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v K. podle §5 vládního nařízení č. 45/1959 Sb. (viz §1 zákona č. 403/1990 Sb.).
Podle ustanovení §12 odst. 4, věty první, zákona č. 403/1990 Sb. má uživatel bytu nebo nebytových prostor, který v souladu se stavebními předpisy provedl vlastním nákladem úpravy, jimiž se byt nebo nebytové prostory zhodnotily, nárok na náhradu za zhodnocení, stanovenou podle platných cenových předpisů, od oprávněné osoby, skončí-li mu právo jejich užívání z důvodu výpovědi ze strany vlastníka nemovitosti.
Účelem citované normy je stanovit kritéria pro uspokojení nároku uživatele bytu (nebytového prostoru) vůči oprávněné osobě – restituentovi, přičemž nárok vznikl zhodnocením bytu investicí uživatele. Muselo jít o zhodnocení bytu existující k rozhodnému dni převzetí domu, v němž byt je, oprávněnou osobou. Tímto dnem vstoupila oprávněná osoba do právního postavení povinného k vydání nemovitosti (§12 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.).
Zákon č. 403/1990 Sb. je speciálním právním předpisem; rozlišuje-li v §12 odst. 4, větě první, mezi oprávněnou osobou a vlastníkem nemovitosti; to je třeba mít při aplikaci tohoto ustanovení na zřeteli. Pojem oprávněné osoby, jak je definován v ustanoveních §1 a §3 zákona č. 403/1990 Sb., se vztahuje i na oprávněnou osobu podle ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.
Zmíněné rozlišení ovšem nabývá smyslu jen tehdy, jestliže užívání bytu skončilo, popřípadě byla dána výpověď z nájmu bytu nikoli právním úkonem oprávněné osoby (pak by oprávněná osoba a vlastník nemovitosti splývaly v jedné osobě), ale právním úkonem odlišné osoby – vlastníka nemovitosti, na kterou oprávněná osoba po převzetí nemovitost převedla. To se v posuzované právní věci stalo darovací smlouvou ze dne 18.10.1991 (NZ 1291/91), registrovanou bývalým Státním notářstvím v K. Smlouvu sjednaly M. L. jako dárkyně a žalovaná jako obdarovaná, když právě M. L. byla osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.
„Skončení práva užívat byt“ (nyní zánik práva nájmu bytu), jako právní skutečnost opravňující k uplatnění nároku na náhradu za zhodnocení bytu, není v ustanovení §12 odst. 4, větě první, zákona č. 403/1990 Sb. vázáno na žádnou lhůtu počínající převzetím nemovitosti Může tedy k této právní skutečnosti dojít kdykoli po převzetí bytu oprávněnou osobou, a to i v budoucnu. Požadavek právní jistoty oprávněné osoby však vede k výkladu, že počínaje rozhodným okamžikem převzetí nemovitosti touto osobou běží uživateli bytu, při nedostatku speciální úpravy v tomto směru, obecná tříletá promlčecí doba (§101 občanského zákoníku) k uplatnění nároku na náhradu za zhodnocení bytu. V případě, že zákonem předvídané skončení práva užívat byt nenastalo, nezbývá než dovodit, že i zde platí pro uplatnění nároku uživatelem bytu tříletá promlčecí doba od převzetí nemovitosti oprávněnou osobou.
Eventuální zákonný přechod povinnosti nahradit zhodnocení bytu v souvislosti s převodem nemovitosti oprávněnou osobou na žalovanou (ke smluvnímu převzetí povinnosti nedošlo) nelze dovodit. Vyplývá to z již zmíněného účelu ustanovení §12 odst. 4, věty první, zákona č. 403/1990 Sb. a především ze samotného textu zákona, jenž takovou sukcesi nepředpokládá a váže povinnost nahradit zhodnocení bytu výlučně na osobu oprávněnou. Vzhledem k zásadě lex specialis derogat generali nepřichází v úvahu ani obecná sukcese do této povinnosti při změně v osobě vlastníka nemovitosti podle ustanovení §680 odst. 2 občanského zákoníku. V tomto ohledu jsou závěry odvolacího soudu, vylučující vstup žalované do předmětného závazku s poukazem na povahu a obsah ustanovení §680 odst. 2 občanského zákoníku, nadbytečné.
Lze tedy uzavřít, že žalovaná jako vlastnice nemovitosti, nikoli však oprávněná osoba, nebyla pasívně věcně legitimována podle ustanovení §12 odst. 4, věty první, zákona č. 403/1990 Sb.
Dovolatelka však také namítla, že odvolací soud měl věc posoudit podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení.
Je zapotřebí připomenout, že stavební úprava, byla-li provedena vlastním nákladem uživatele bytu se souhlasem vlastníka domu a stavebního úřadu, byla ve vztahu mezi uživatelem bytu a organizací hospodařící s byty zohledněna ustanovením §17 odst. 1 vyhlášky č. 60/1964 Sb. o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu. Investice uživatele zakládala nárok na slevu z úhrady za užívání bytu, neboť výše úhrady po stavební úpravě měla být vypočtena podle stavu před jejím provedením.
Z evidenčního listu k bytu (který je předmětem sporu v této právní věci), vystavenému žalobkyni Okresním podnikem bytového hospodářství v K. dne 6.6.1983, tedy již po provedené rekonstrukci bytu, však přiznání slevy z úhrady za užívání bytu nevyplývá.
Při dokazování před soudy obou nižších instancí nebylo zjištěno, že by stavební úprava v bytě byla předmětem stavebního řízení zakončeným kolaudací. Žalobkyně také nedoložila, že by uplatnila nárok na náhradu za zhodnocení bytu vůči Okresnímu podniku bytového hospodářství, s.p., v K. či jinému právnímu subjektu. Mezi žalobkyní a uvedenou organizací hospodařící s byty tedy prokazatelně nebyla sjednána žádná dohoda, jejímž obsahem by se stala povinnost státní organizace nahradit žalobkyni zhodnocení bytu, popřípadě vynaložené náklady stavebních úprav. Ani dohoda o vydání nemovitosti, uzavřená mezi OPBH v K. a M. L. dne 20.5.1991, neobsahuje žádné ujednání o uspokojeném či existujícím nároku žalobkyně.
Za tohoto právního stavu, kdy nárok žalobkyně nebyl uspokojen tehdejším vlastníkem (správcem) domu a žalobkyně v mezidobí po rekonstrukci nepostupovala podle ustanovení o neoprávněném majetkovém prospěchu (§107, §451 a násl. občanského zákoníku ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.), může následovat již jen kvalifikace jejího nároku podle zmiňovaného ustanovení §12 odst. 4, věty první, zákona č. 403/1990 Sb., v návaznosti na změnu vlastnického vztahu k domu převzetím nemovitosti. Právní závěr o nedostatku pasívní legitimace žalované však již byl v souvislosti s tímto ustanovením vysloven.
Aplikace ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení tedy v posuzované věci nebyla na místě.
Dovolací soud přezkoumal řízení před soudy obou nižších instancí také z hlediska případných procesních vad ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a z pohledu jiných vad řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Žádné takové pochybení však nebylo shledáno. Odvolací soud se sice zabýval otázkou odlišného právního posouzení věci podle ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. až ve svém konečném rozhodnutí; nelze ovšem dovodit, že by tu byla žalobkyni odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Kromě toho, že právní závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované činí odlišnou hmotněprávní argumentaci žalobkyně irelevantní, měla žalobkyně možnost uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy ke všem skutkovým okolnostem věci v průběhu celého řízení. Odvolací soud svým právním názorem zaujatým v předchozím zrušovacím usnesení (19.12.1996) vnesl do řízení hledisko obsahově shodný s tím zněním právní normy, které považoval oprávněně za rozhodné odvolací soud v nyní dovoláním napadeném rozsudku (srov. text §12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. s ustanovením §12 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.). Také k eventualitě bezdůvodného obohacení na straně žalované podle obecných ustanovení občanského zákoníku měla žalobkyně možnost vznesení důkazních návrhů, a to již od samého počátku řízení.
Ze všech uvedených důvodů považuje dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Žalovaná sice byla v dovolacím řízení úspěšná (§243b odst. 4, §224 odst. 1a, §142 odst. 1 o.s.ř.), avšak nevznikly jí žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. září 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu