ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1445.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1445/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání V. J., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2002, sp.zn. 21 Co 88/2002 (v právní věci žalobce T. A., zast. advokátem, proti žalovanému V. J., zast. advokátem, o vyklizení bytu a určení přechodu nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 20 C 258/99), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 svým ve věci druhým rozsudkem ze dne 22. listopadu 2001 pod č.j. 20 C 258/99-81 uznal žalovaného povinným vyklidit byt specifikovaný v petitu tohoto rozhodnutí a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Protinávrh, aby bylo určeno, že žalovaný je nájemcem předmětného bytu, byl zamítnut. Žalovaný byl rovněž zavázán uhradit žalobci náklady řízení (opravené usnesením č.j. 20 C 258/99-86) ve výši 9.425,- Kč a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Soud vyhověl žalobě na vyklizení bytu, protože žalovanému se nepodařilo prokázat, že v den smrti nájemce sporného bytu (dědeček žalovaného) s ním žil ve společné domácnosti, a že na něj ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku přešlo právo nájmu k bytu. Soud vzal za prokázané, že žalovaný se toliko podílel s ostatními členy rodiny na péči o zemřelého, jehož zdravotní stav vyžadoval celodenní péči. Žalovaný se však neodhlásil z bytu rodičů, ani se nepřihlásil do předmětného bytu a nadále zde byl hlášen bratr žalovaného, z jehož účtu byl placen nájem, a kterého otec žalovaného označil za osobu spolužijící se zemřelým. O zemřelého se velmi intenzivně staral otec žalovaného, který byl svědky v domě vídán častěji než žalovaný.
Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 28. března 2002 pod č.j. 21 Co 88/2002-101 potvrdil. Ve výroku o nákladech byl rozsudek obvodního soudu změněn jen tak, že jejich výše činila 27.025,- Kč, jinak byl potvrzen. Žalovaný byl uznán povinným nahradit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 6.975,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí na účet jeho advokáta.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i právním hodnocením provedeným soudem I. stupně. Městský soud v reakci na odvolání žalovaného připomněl, že důkazní břemeno netíží stranu žalující, ale žalovanou. Proto je na žalovaném, aby prokázal rozhodné skutečnosti. Okolnost, že „nelze vyvrátit jeho tvrzení“ nestačí. Naopak, k tomu, aby bydlení žalovaného v bytě s dědečkem v rozhodné době bylo možné mít za prokázané, je nutno, aby o nich na základě zhodnocení provedeného dokazování nebyly důvodné pochyby. Výpovědi svědků blízkých žalovanému – podporující jeho tvrzení – však zůstaly osamoceny, nikdo další bydlení nepotvrdil, naopak existuje řada důkazů, jež je spíše vyvracejí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Podle dovolatele soud prvního stupně ve svém rozhodnutí zcela formálně a účelově dospěl k opačnému hodnocení provedených důkazů než v případě jeho původního rozhodnutí. Výpovědi svědků přitom hodnotil jednostranně v neprospěch žalovaného a pomíjí např. i lékařské zprávy, které jednoznačně vypovídají o takové závažnosti zdravotních obtíží původního nájemce, která vyžadovala zajištění celodenní péče, a to jak v denní tak noční době. Tuto péči kromě žalovaného samozřejmě vykonávali i další rodinní příslušníci, už s ohledem na skutečnost, že žalovaný má zejména v denní době studijní povinnosti. Žalovaný má za to, že provedené dokazování prokázalo, že od počátku roku 1999 žil trvale se svým dědečkem. Žalovaný se sice k trvalému pobytu v jeho bytě formálně nepřihlásil, ale připomíná, že §706 odst. 1 věta prvá občanského zákoníku neřeší dobu po jakou taxativně vyjmenované osoby musí trvale žít s nájemcem, a lze proto dovodit, že se může jednat i o dobu 24 hodin za podmínky, že se tak stalo v den smrti nájemce.
Vyjádření k dovolání žalovaného podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř. ), a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř.; vychází (podle obsahu) z dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Takové vady řízení dovolatel nenamítá a ani nebyly zjištěny. Vzhledem k důvodům podaného dovolání je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu, že na žalovaného nepřešel nájem sporného bytu podle ustanovení §706 odst. 1 věta první občanského zákoníku, protože neprokázal, že s dědečkem (nájemcem bytu) v den jeho smrti žil ve společné domácnosti. Společnou domácnost podle ustanovení §115 občanského zákoníku tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. U vnuka - a dalších osob uvedených ve větě první ust. §706 odst. 1 občanského zákoníku - sice judikatura neklade takový důraz na spotřební společenství, tedy stav, kdy určité osoby společně a bez rozlišení hospodaří se svými příjmy, důsledně však vyžaduje, aby společné soužití bylo trvalé. O trvalé soužití jde potom tehdy, jestliže objektivně zjistitelné okolnosti svědčí o úmyslu osob založit a vést takové spolužití nikoliv pouze na přechodnou dobu. Přihlášení se podle evidence obyvatelstva má sice jen podpůrný důkazní charakter, ale v projednávané věci založení společné domácnosti ze strany žalovaného nesvědčí ani prohlášení otce žalovaného, který podle protokolu o předběžném šetření ze dne 31.8.1999 uvedl, že osobou spolužijící se zemřelým byl bratr žalovaného.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem a vzhledem k okolnosti, že důkazní břemeno – spočívající v předložení přesvědčivých důkazů o trvalém spolužití s dědečkem – spočívalo na žalovaném, neshledal dovolací soud důvodu přiznat v dovolání vzneseným námitkám oprávněnost.
Pokud pak žalovaný ve svém dovolání napadá posouzení důkazů provedené soudy obou stupňů, nelze než konstatovat, že odvolací (nalézací) soud určitým způsobem zhodnotil výsledky provedeného dokazování a ke svým závěrům dospěl, aniž by se dopustil zjevné logické chyby. To platí i pro způsob posouzení důvěryhodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí, který nemůže být hodnocen jakožto důvod nesprávnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. I zde totiž jde o výsledek hodnocení důkazů, které plně příslušelo odvolacímu soudu, jenž postupoval správně a nedopustil se v tomto směru žádné takové chyby, která by výsledky řízení zpochybňovala.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.); nezbylo proto, než dovolání žalovaného podle citovaného ustanovení zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř. a §151 odst. 1 o.s.ř., s ohledem na to, že dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci v rámci řízení o dovolání náklady řízení nevznikly
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo věcně rozhodnuto v nejkratším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), který podal žalovaný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. listopadu 2002
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu