ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1476.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1476/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně M. F., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. Š., zastoupenému advokátem, o zaplacení 117.950 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře sp. zn. 11 C 121/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 15.5.2001, čj. 15 Co 240/2001-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 1.2.2001, čj. 11 C 121/99-94, zamítl návrh žalobkyně v části, kterou se na žalovaném domáhala zaplacení 117.950 Kč s 20% úroky od 30.11.1998 do zaplacení a 20% úroku z prodlení z částky 172.176 Kč za den 30.11.1998 z titulu postoupení pohledávky vůči Zemědělskému družstvu R. Šlo již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, který původně rozsudkem ze dne 25.6.1999, čj. 11 C 121/99-25, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 172.176 Kč s příslušenstvím a ve zbytku, tj. ohledně částky 117.176 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl; tento jeho rozsudek byl v zamítavé části zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 4.4.2000, čj. 15 Co 687/99-48 a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 15.5.2001, čj. 240/2001-108, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1.2.2001 a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že v dané věci zůstala sporná pouze otázka charakteru pohledávky žalobkyně vůči bývalému Zemědělskému družstvu R., kterou postoupila žalovanému. V tomto směru došlo ke střetu dvou právních názorů; podle prvního z nich, ke kterému se opakovaně přiklonil soud prvního stupně, šlo o pohledávku vyplývající ze zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a podle druhého z nich, který zastávala žalobkyně, o pohledávku vyplývající ze zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi účastníky vycházela ze skutečnosti, že žalobkyně má pohledávku vyčíslenou v „protokolu o majetkovém vypořádání s vlastníkem půdy“, uzavřeném se Zemědělským družstvem R., v němž je jednoznačný odkaz na zákon o půdě. Rovněž doplněným dokazováním, zejména výslechy svědků J. P. a K. bylo potvrzeno, že šlo skutečně o vyrovnání restitučního nároku žalobkyně podle zákona o půdě, a to náhradu za živý a mrtvý inventář. V daném případě odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že obsahem dohody nemohly být nároky žalobkyně podle zákona č. 162/1990 Sb., neboť tomu neodpovídá znění této dohody, a nadto ustanovení §34 citovaného zákona, které o vypořádání vzájemných práv a závazků hovoří, odkazuje na stanovy toho kterého družstva. V daném případě však stanovy tyto nároky neupravovaly. Proto odvolací soud posoudil skutkové závěry soudu prvního stupně jako správné; soudy nemohou v dané věci posuzovat eventuelní nároky žalobkyně vyplývající z ukončení jejího členství v družstvu, ale nárok, který byl předmětem smluvního ujednání ať již mezi účastníky sporu na základě smlouvy z 1.11.1994, nebo mezi žalobkyní a družstvem podle shora uvedeného protokolu. Tím pak byl nárok vycházející z ustanovení §20 zákona o půdě. Je nepochybné a mezi účastníky nesporné, že žalobkyně vnesla při svém vstupu do družstva živý a mrtvý inventář. Později z družstva vystoupila, převzala zemědělskou půdu, jejíž vlastnicí zůstala, a tu následně pronajala žalovanému; tak splnila zákonnou podmínku zajištění provozu zemědělské výroby, spojenou se vznikem náhrady podle ustanovení §20 odst. 1 zákona o půdě. Odvolací soud ovšem potvrdil jako správný závěr soudu prvního stupně, podle něhož uvedená náhrada byla v žalované výši sjednána v rozporu s ustanovením §28a zákona o půdě, a proto je dohoda v části, týkající se náhrad za budovy a stavby, ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, neplatná.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Žádá, aby dovolací soud připustil dovolání v otázce, podle kterého právního předpisu má být řešena otázka nároků vystoupivšího člena ze zemědělského družstva, pokud k zániku členství vystoupením došlo do doby účinnosti obchodního zákona, tj. do 1.1.1992. Dovolací důvod žalobkyně založila na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, protože se domnívá, že posuzování uvedené právní otázky soudy obou stupňů řešily v rozporu s právem hmotným, a tedy ji nesprávně právně posoudily. Žalobkyně odmítla závěry soudů obou stupňů, pokud dovodily, že její nároky je nutno posuzovat podle zákona o půdě. Zdůraznila účel zákona o půdě a poukázala na to, že tento zákon zásadně neřeší otázky členství v družstvech, nároky členů, kteří z družstva vystoupili a pod. Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona o půdě se původnímu vlastníkovi dostává pouze náhrady za uvedené věci, kdežto při vypořádacím podílu se dostává náhrady nikoliv za vnesené věci, ale je vypořádáván jeho podíl vnosu ve vztahu k celkovému majetku družstva, podílí se na výsledcích jeho hospodaření ke dni zániku členství, na aktivech, ale i jeho pasivech. Takzvaný protokol, byť označený jako majetkové vypořádání s vlastníkem půdy, je podle žalobkyně ve skutečnosti vyčíslením vypořádacího podílu; tato skutečnost vyplývá přímo z jeho obsahu, protože není ohodnocován pouze živý a mrtvý inventář a zásoby, ale i podíl na dalším majetku družstva, nemovitostech, nedokončené výrobě. Pro ocenění majetku družstva za účelem stanovení výše vypořádacího podílu žádný závazný právní předpis nestanovuje, že ocenění musí být provedeno podle určitého cenového předpisu. Dovolatelka odmítla rovněž závěr soudu, podle něhož vystoupivší člen neměl nárok na vypořádací podíl proto, že stanovy zemědělského družstva v rozhodné době nestanovovaly postup a zásady pro vypořádací podíl, neboť podle ní pro stanovení tohoto podílu bylo možno v době pořízení protokolu dne 3.4.1993 použít analogicky vymezení čistého jmění družstva tak, jak bylo definováno ustanovením §7 zákona č. 42/1992 Sb. Žalobkyně rovněž nesouhlasila se závěry soudů obou stupňů, které v rozporu se zjištěným skutkovým stavem interpretovaly skutečnost, že pro vyčíslení nároků bylo použito vládního nařízení č. 20/1992 Sb. To bylo použito z rozhodnutí členské schůze po zjištění, že u všech členů se nedochovaly vnosové listy, a to proto, aby všem členům družstva byly vyčísleny jejich nároky podle stejných zásad. Pokud žalobkyně svoji pohledávku za družstvem postoupila, postoupila pohledávku existující. Proto nelze dovozovat, že se jedná o dohodu mezi družstvem a žalobkyní, která co do zažalované částky byla neplatná z důvodu ustanovení §28 a) zákona o půdě. Napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který ovšem nemůže mít za následek odstranění křivdy, ale musí jít o vypořádání se s členem, který se svým majetkem podílel na výsledcích hospodaření družstva. Protože soudy obou stupňů vzniklý právní vztah řešily v rozporu s hmotným právem, dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241a odst. 1 OSŘ a zabýval se proto jeho přípustností (§237 OSŘ). Vyšel z toho, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvolacím soudem změněn, a že soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé (tj. o návrhu na zaplacení částky 117.950 Kč s příslušenstvím) jinak než v dřívějším rozhodnutí. Nepřichází tedy v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) OSŘ. Zbývá tedy posoudit, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) OSŘ), z čehož vychází dovolatelka.Tak by tomu bylo případě, kdyby právní závěry odvolacího soudu byly v rozporu s hmotným právem, nebo řešily otázku, která byly odvolacími soudy či dovolacím soudem řešena rozdílně, případně nebyla řešena.
Takové právní otázky odvolací soud neřešil. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího totiž je založeno v prvé řadě na skutkovém zjištění, že pohledávka, kterou žalobkyně postoupila žalovaném z titulu písemně uznaného nároku vůči Zemědělskému družstvem R., je pohledávkou z dohody o výši nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře a zásob podle §20 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Skutková zjištění odvolacího soudu dovolací soud nepřezkoumává, je-li přípustnost dovolání založena na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Právní závěry, založené na obsahu písemného dokladu i svědeckých výpovědích, pak odpovídají běžné judikatuře. Za této situace se nelze zabývat otázkou, jaké eventuelní další nároky (zejména nároky na vypořádací podíl) měl člen zemědělského družstva, který z něj vystoupil před účinností obchodního zákoníku, protože případné nároky žalobkyně z tohoto titulu vůči Zemědělskému družstvu R. nebyly předmětem tohoto řízení.
Dovolací soud proto neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl zásadní právní význam a dovolání jako nepřípustné odmítl ( §243c odst. 2 OSŘ).
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z toho, že žalovanému, který by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měl nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §246 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3.července 2002
JUDr. Ema Barešová, v.r.
předsedkyně senátu