ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1480.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1480/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně L. G., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) I. P., 2) L. P., a 3) E. M., o zrušení části smlouvy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 20 C 47/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 21.2.2001-54, čj. 12 Co 238/2000-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14.12.1999, čj. 20 C 47/97-38, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby smlouva o koupi domu č.p. 55 se stavební plochou č. 135, zahradou č. 133 a lesem č. 499/2 a darování pozemků č. 342 role, č. 414 role, č. 427/1 role, č. 480 role, č. 661/1 role, č. 661/2 role a č. 472/2 louka v katastrálním území D. n. M., uzavřená dne 9.9.1974 mezi F. V. a L. G. jako prodávajícími a dárkyněmi a manžely L. P. a M. P. jako kupujícími a obdarovanými, byla zrušena v části, týkající se darování pozemků č. 414, č. 427/1, a č. 427/2, a dále aby žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit jí částku 10.493 Kč za pozemky dříve prodané.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21.2.2001, čj. 12 Co 238/2000-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně proti svému rozsudku připustil dovolání. Otázku zásadního právnímu významu spatřuje v posouzení možnosti uplatnit restituční nárok podle §8 odst. 4 a 5 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), bez časového ohraničení v důsledku nálezu Ústavního soudu ČR, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 29/1996 Sb., a novelizace zákona o půdě provedené zákonem č. 30/1996 Sb., jak osobami oprávněnými dle znění zákona o půdě účinného do 9.2.1996, tak osobami oprávněnými dle znění zákona o půdě účinného po 9.2.1996.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Nárok žalobkyně na zrušení části kupní smlouvy, týkající se darování zemědělských pozemků, považoval za oprávněný, dospěl však ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, totiž že tento nárok byl uplatněn pozdě a došlo tak k prekluzi práva. Žalobkyni podle jeho výkladu příslušelo uplatnit restituční nárok pouze v časově omezené prekluzivní lhůtě, jejímž marným uplynutím její právo zaniklo; k uplynutí prekluzivní lhůty pak přihlíží soud i bez návrhu. Odvolací soud odmítl názor žalobkyně, která se při posouzení lhůt k uplatnění svého nároku dovolávala nálezu Ústavního soudu č. 29/1996 Sb., jímž byl mj. zrušen článek II. zákona o půdě, upravující původně dvouměsíční propadnou lhůtu k uplatnění nároku. Zdůraznil účel tohoto nálezu, jímž mělo být umožněno uplatnit právo občanům, kteří neměli trvalý pobyt na území bývalé ČSFR. Poukázal na novelu zákona o půdě, provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., která stanovila v článku II. dvouměsíční lhůtu od účinnosti tohoto zákona pro uplatnění nároků oprávněných osob, tj. těch, které splňovaly podmínku trvalého bydliště v ČSFR a mohly svůj nárok uplatnit ještě před přijetím nálezu Ústavního soudu ze dne 13.12.1995 a na něj navazujícího zákona č. 30/1996 Sb. Uzavřel, že v důsledku citovaného ústavního nálezu a novelizace zákona o půdě, provedené zákonem č. 30/1996 Sb., nelze dovodit možnost žalobkyně jako oprávněné osoby uplatnit restituční nárok podle ustanovení §8 odst. 4 a 5 zákona o půdě bez časového ohraničení podle zákona o půdě ve znění účinném do 9.2.1996, ani podle jeho znění účinného po 9.2.1996. Odvolací soud připustil dovolání pro otázku zásadního právního významu jak ji specifikovala žalobkyně, neboť tato otázka nebyla konstantní judikaturou vyšších soudů řešena.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci dne 13.7.2001, včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 OSŘ. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku prekluze jejího nároku v důsledku uplynutí lhůty pro jeho uplatnění u soudu, stanovené v článku II zákona č. 183/1993 Sb., když toto ustanovení bylo s účinností od 1.7.1993 zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13.12.1995, publikovaným ve Sbírce zákon. Z odůvodnění tohoto nálezu vyplývá, že jsou jím zrušovány veškeré lhůty stanovené zákonem o půdě pro uplatnění restitučních nároků. Zákonem č. 30/1996 Sb. byly pak stanoveny nové lhůty pro uplatnění každého restitučního nároku samostatně. Žádná taková lhůta, ani jiná zákonná překážka, nebyla však citovaným zákonem zavedena pro uplatnění restitučního nároku, vyplývajícího z ustanovení §8 odst. 4 a 5 zákona o půdě ve znění účinném po 9.2.1996, po přijetí zákona č. 30/1996 Sb., neboť ten žádným způsobem znění zákona o půdě v předmětné části nemění ani nedoplňuje. Podle dovolatelky stávající znění zákona o půdě tak umožňuje uplatnění předmětného nároku každou oprávněnou osobou, tedy osobou s trvalým bydlištěm na území ČR, i mimo něj, bez časového omezení a bez možnosti prekluze takového nároku. Dovolatelka nepopírá, že splňovala podmínky kladené na oprávněnou osobu již v době účinnosti zákona č. 183/1993 Sb., protože měla trvalé bydliště na území ČR; současně však poukazuje na odůvodnění nálezu Ústavního soudu, z něhož plyne, že pro nedostatek možnosti aktivní derogace zákona je očekávána příslušná oprava novelou zákona. Tam, kde zákonodárce zájem sledoval, vyjádřil jej doslovně v novelizujících ustanoveních, ale proč tak neučinil v případě §8 odst. 4 zákona o půdě, včetně možnosti legislativní chyby, lze jen spekulovat. Dovolatelka odmítla interpretaci odvolacího soudu, podle níž, jakmile jednou subjektivní právo zaniklo, nemůže být obnoveno ani změnou hmotněprávní úpravy. Taková interpretace by byla v rozporu s ústavní zásadou rovného přístupu občanů ke všem právům a povinnostem, neboť by těm osobám, které splňovaly podmínky ustanovení §4 zákona o půdě před účinností zákona č. 30/1996 Sb., umožňovala domáhat se svého nároku pouze v prekluzivní lhůtě dvou měsíců, zatím co osobám, jež se staly oprávněnými na základě novelizace zákona o půdě, by tato možnost byla poskytnuta bez časového omezení. Dovolatelka připouští, že legislativní stav, který umožňuje časově neomezený zásah do majetkoprávních vztahů, je v rozporu se zásadami právního státu, nelze jej však napravovat nezákonnou interpretací právní normy justičními orgány, ale pouze a jedině změnou hmotněprávní úpravy. Také dovolatelka považuje za nutné zodpovědět otázku zásadního právního významu, spočívající v posouzení možnosti uplatnění totožného restitučního nároku různými kategoriemi oprávněných osob za odlišných hmotněprávních podmínek, když první kategorie oprávněných osob je omezena propadnou lhůtou a druhá nikoliv. Navrhla zrušení napadeného rozsudku i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.
Ž alovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (OSŘ), a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 OSŘ nebyly zjištěny, ani namítány. Dovoláním je uplatněn možný dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm.d) OSŘ; dovolání splňuje i formální náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v mezích dovolacího důvodu, uplatněného dovolatelem (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ).
Rozhodnutí soudu není správné, jestliže na daný právní vztah aplikoval právní normu, která tento vztah neupravuje, nebo použil správnou normu, ale nesprávně ji vyložil. V daném případě odvolací soud použil správně ustanovení §8 odst. 4 a 5 ve znění platném v době vzniku práva žalobkyně, tj. dne 1.7.1993, jak bylo založeno zákonem č. 183/1993 Sb., a správně posoudil i prekluzi tohoto nároku, jak vyplynula z článku II tohoto zákona. Nesporně došlo k prekluzi nároku dne 1.9.1993, čímž právo zaniklo. Odvolací soud správně dovodil i to, že v důsledku nálezu Ústavního soudu, o nějž se dovolatelka opírá, jí nevzniklo nové právo. Na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze pro stručnost odkázat – rovněž dovolací soud považuje za správný názor, že prekludované právo nemohlo znovu ožít tím, když dodatečně bylo zrušeno (z důvodů vysvětlených odvolacím soudem) ustanovení, které prekluzi do té doby upravovalo.
Dovolací soud považuje tento výklad za správný i z hlediska historického výkladu vyplývajícího z projednání zákona č. 30/1996 Sb. v poslanecké sněmovně. Již v důvodové zprávě k vládnímu návrhu tohoto zákona se uvádí, že jeho účelem je stanovit novou prekluzivní lhůtu tak, aby se vztahovala pouze na okruh osob vymezený nálezem Ústavního soudu z 13.2.1995 ( tj. osob, které neměly trvalé bydliště na území republiky). Smyslem novely není podle důvodové zprávy obnovovat nároky, které zanikly jejich neuplatněním podle dosavadního znění zákona. Současně je nutno z důvodu právní jistoty zařadit do §13 ustanovení o zániku původních lhůt. Při rozpravě poslanců odůvodnil místopředseda vlády a ministr zemědělství novelu tak, že vláda předkládá návrh novely jako reakci na nález Ústavního soudu z 13.12.1995, kdy Ústavní soud \"zrušil podmínku trvalého pobytu v zákoně 229, podmínku trvale žijící v zákoně 243, a zrušil také lhůty k uplatnění jednotlivých nároků. … Vláda se současně snaží zamezit stavu právní nejistoty především ve vztahu k ukončení, resp. k otevření nových lhůt.\" Stejný záměr novely vyplývá i z rozpravy poslanců, kteří novelu přijali po zavedení stavu legislativní nouze proto, aby nedošlo k časovému rozdílu mezi vydáním nálezu Ústavního soudu a účinnosti novely (Obě normy nabyly účinnosti 9.2.1996).
Dovolatel má pravdu v tom, že tím, že nebyla výslovně zákonem upravena prekluzivní lhůta pro práva podle ustanovení §8 odst. 4 a 5 zákona o půdě, nabytá v důsledku nálezu Ústavního soudu č. 29/1996 Sb., došlo k určitému rozdílu ve lhůtách k uplatnění tohoto nového práva od práv, která zanikla k 1.9.1993. Nejde však o možnost uplatnit právo bez časového omezení, protože podle ustanovení §1 odst. 3 zákona o půdě podléhá takové právo promlčení podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Mimo to by šlo o případy zcela okrajové, protože osoby, které neměly trvalý pobyt na území republiky, zpravidla nevstupovaly do vztahů, předpokládaných ustanovením §8 odst.4 zákona o půdě.
Ze všech shora uvedených důvodů dovolací soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu správným, a podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ proto dovolání zamítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovaným, kteří by podle výsledku dovolacího řízení měli nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. ledna 2002
JUDr. Ema Barešová, v.r.
předsedkyně senátu