ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1512.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1512/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání R., společnosti s ručením omezeným, zastoupené advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 13.6.1996, sp.zn. 1 Co 262/95, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 249/94 (žalobců: 1. Ing. K. K., 2. A. L. a 3. M. K., zastoupených Ing. K. K., proti žalované společnosti s ručením omezeným R. O., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 1.6.1994 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalované společnosti s ručením omezeným bylo uloženo odvolat prostřednictvím Týdeníku občanů V. R. V. své tvrzení, že J. K., velkostatkář, jeho komplic K. K. a J. B. za okupace spolupracovali s gestapem a že díky jim mnoho občanů H. skončilo v koncentračních táborech, a kteří po roce 1948 rychle otočili a vstoupili do služeb StB (včetně nepravdivých údajů o J. K.), a dále aby bylo žalovanému Regionu uloženo omluvit se žalobcům do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci se rovněž domáhali, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům po 100.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V žalobě bylo uvedeno, že dne 13.4.1996 byl uveřejněn v Týdeníku občanů V. R. V. článek „Šli sedět za jiné“, v němž byli hrubě napadeni předchůdci žalobců s tím, že k vykonstruovanému procesu s bratry P., jenž proběhl za okupace, dali podnět J. K., K. K. a J. B., kteří za nacistické okupace spolupracovali s německým gestapem, a jejich přičiněním údajně mnoho občanů H. skončilo v koncentračním táboře; v článku bylo také uvedeno, že všichni tři jmenovaní po roce 1948 rychle otočili a vstoupili do služeb Státní bezpečnosti. V žalobě žalobců bylo také uvedeno, že tyto údaje v uveřejněném článku jsou nepravdivé, jsou pomlouvačné a ohrozily čest a právo otců žalobců Ing. K. K., A. L. a manžela žalobkyně M. K.
Žalovaná společnost s ručením omezeným k žalobě žalobců uvedla, že je ochotna v jí vydávaném časopise uveřejnit omluvný článek, avšak protože žalobci na to při jednání nepřistoupili, navrhovala zamítnutí žaloby.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce a obě žalobkyně jako účastníky řízení, vyslechl svědky F. B., J. B., PhDr. D. D. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 4.4.1995, čj. 23 C 249/94-59, bylo žalované společnosti R. uloženo „odvolat tvrzení, že J. K. -velkostatkář, jeho komplic K. K. a J. B. za okupace spolupracovali s gestapem a díky jim mnoho občanů H. skončilo v koncentračních táborech, po roce 1948 rychle otočili a vstoupili do služeb StB“ a současně bylo žalované společnosti uloženo se žalobcům omluvit, a to na čelní stránce Týdeníku občanů V. R. V. do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalované společnosti bylo uloženo zaplatit žalobcům Ing. K. K., A. L. a M. K. každému 50.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; v další žalobci požadované částce 50.000,- Kč vůči každému z nich byla žaloba zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované společnosti bylo rovněž uloženo zaplatit Krajskému soudu v Ostravě na náhradu nákladů řízení 340,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobců byla soudem posouzena podle ustanovení §15 občanského zákoníku jako ochrana osobnosti zemřelých fyzických osob, uplatněná manželkou a dětmi zemřelých. Článek uveřejněný 13.4.1994 v Týdeníku občanů V. pod názvem „Šli sedět za jiné“ posoudil soud prvního stupně jako neoprávněný zásah do osobnostních práv zemřelých otců a manžela žalujících. Tento článek byl otištěn pouze na základě jednostranného vyprávění K. P., které nebylo před uveřejněním článku nikterak ověřováno; v průběhu řízení se žalované nepodařilo prokázat pravdivost tvrzení, vztahujících se vůči zemřelým příbuzným žalobcům; naopak z důkazů, provedených v tomto řízení, „se naznačuje“, že zejména K. K. a J. B. se účastnili národního boje za osvobození v době druhé světové války. Neoprávněný zásah, obsažený ve zmíněném článku, posuzoval soud prvního stupně jako velmi závažný a usuzoval, zda je tu na místě jen poskytnutí morálního zadostiučinění anebo také uložení náhrady nemajetkové újmy v penězích. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tu je třeba vzhledem k razantnosti neoprávněného zásahu, obsaženého v uveřejněném článku, pokládat morální zadostiučinění za nepostačující a že tu je na místě přiznat ve smyslu ustanovení §13 i §15 občanského zákoníku náhradu nemajetkové újmy v penězích. Za odpovídající závažnosti vzniklé újmy na jedné straně a na druhé straně tomu, že článek byl uveřejněn ve sdělovacím prostředku regionálního charakteru a že v článku jsou popisovány události, jež jsou od dnešní doby časově vzdáleny, takže článek oslovil omezený okruh občanů, pokládal soud prvního stupně částky po 50.000,- Kč na každého ze žalobců.
O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 2 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalované společnosti s ručením omezeným proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 13.6.1996, sp.zn. 1 Co 262/95. Tímto rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadených výrocích, vyhovujících žalobě, i ve výroku o nákladech řízení. Odvolací soud také rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že se odvolací soud ztotožňuje se skutkovým zjištěním, učiněným soudem prvního stupně. V řízení nebyla prokázána pravdivost tvrzení o K. K. a J. B., ani o J. K., a naopak osvědčením Ministerstva národní obrany, vydaného podle ustanovení §8 zákona č. 255/1946 Sb., byla doložena jejich účast na národním boji za osvobození.
Odvolací soud byl také toho názoru, že je tu na místě poskytnutí morálního zadostiučinění podle ustanovení §11 a §13 odst. 1 občanského zákoníku, aby tak došlo k očištění osobností otců žalobců Ing. K. K. a A. L. i manžela žalobkyně M. K. od následků článku, který byl napsán podle pochybných a neověřených informací. Stejně jako soud prvního stupně dovodil i odvolací soud z ustanovení §15 občanského zákoníku předpoklady pro poskytnutí zadostiučinění žalobcům ze strany žalované společnosti, jakož i zadostiučinění v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku, a to i proto, že i žalobci samotní byli dotčení uvedeným neoprávněným zásahem ze strany žalované společnosti R.. Žalobci totiž od počátku řízení uplatňovali požadavek zadostiučinění jak za zemřelé blízké osoby, tak i za sebe s tím, že k neoprávněnému zásahu došlo i co do jejich osobnostních práv; tvrzení, která byla učiněna ve vztahu vůči otcům žalobců a vůči manželovi žalobkyně M. K. jsou závažná a značnou měrou ostouzející, takže jejich dopad na osobnosti žalobců byl z objektivního pohledu značný.
Odvolací soud proto potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou společnost s ručením omezeným v řízení zastupoval, dne 9.8.1996 a dovolání bylo odevzdáno na poště k doručení Krajskému soudu v Ostravě dne 9.9.1996, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se společnost R., s.r.o., navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu s tím, že v odvolacím řízení nebylo umožněno žalované společnosti s ručením omezeným shrnout na závěr jednání své návrhy a vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci, přičemž bylo povinností soudu upozornit účastníky řízení a umožnit jim uplatnění jejich práv. Jako dovolací důvody uplatňovala dovolatelka s poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. a/, b/ občanského soudního řádu, že tedy v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 občanského soudního řádu a že řízení je postiženo i jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka ve svém dovolání zdůrazňovala, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uplatnila návrh na provedení důkazu výslechem dalších čtyř svědků, čímž bylo možné vyvrátit závěr soudu prvního stupně o tom, že „žalovaný neunesl důkazní břemeno a neprokázal pravdivost výroků obsažených v žalobním návrhu žalobců“. Odvolací soud však tomuto návrhu na doplnění dokazování nevyhověl a pokládal bez dalšího za rozhodující jen potvrzení Ministerstva národní obrany o účasti J. K., K. K. a J. B. v boji za národní osvobození. Navržení svědkové byli dosud žijícími pamětníky, kteří velmi dobře znali tyto jmenované osoby, takže mohli podat přímé svědectví o jednání těchto osob a o jejich konkrétních skutcích v době, jíž se spor týká. Dovolatelka měla za to, že bez provedení těchto důkazů bylo důkazní řízení neúplné a neposkytovalo podklad pro vydání meritorního rozhodnutí.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo možné dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouštěl.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, bylo nutno posuzovat podle ustanovení §237, §238 a §239 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Nešlo tu o potvrzující rozsudek ohledně rozsudku soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (§238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu), ani o rozsudek, jímž by odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku (§239 odst. 1 občanského soudního řádu), a ani o případ, kdy odvolací soud nevyhověl návrhu na vyslovení této přípustnosti (anebo o takovém návrhu nerozhodl), třebaže takový návrh byl učiněn před vyhlášením potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 2 občanského soudního řádu).
Dovolatelka měla za to, že je třeba přípustnost jejího dovolání posoudit ještě ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu, protože měla za to, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, a to ohledně uplatnění §118 odst. 3 občanského soudního řádu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že odnětím možnosti jednat před soudem (ve smyslu ustanovení §237 oodst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) se rozumí takový postup soudu, jímž znemožní účastníku řízení realizaci těch procesních práv, které občanský soudní řád dává.
O odnětí možnosti jednat před soudem jde tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování) a byl-li tento postup nesprávný (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §118 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) na závěr jednání před soudem mohli účastníci shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci.
V daném případě bylo v protokole o jednání před odvolacím soudem ohledně vyjádření žalované společnosti R., s.r.o., kromě přednesení dovolání uvedeno: „Zástupce žalovaného trvá na provedení navržených důkazů na čl. 72 spisu a k dotazu soudu uvádí, že jmenované osoby znaly důvěrně osoby uváděné v článku z 13.4.1996 a jejich výpovědi by zpochybnily potvrzení o účasti příbuzných žalobců v národním odboji za války, které bylo žalobci předloženo; konkrétně manželé R., navržení jako svědci, byli odbojáři v příslušném regionu a mají informace o tom, kdo byl účastníkem odboje a mohli by podat informace k osobě pana K., který vystavil podklad, na základě něhož pak byla uvedená potvrzení vystavena. Zástupce žalovaného v závěrečném návrhu trvá na obsahu podaného odvolání a na náhradě nákladů odvolacího řízení účtuje odměnu za dva úkony právní pomoci, dvě paušální odměny a na náhradě za ztrátu času za 20 půlhodin“.
K povaze osvědčení podle ustanovení §8 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících Čs. armády v zahraničí a o některých jiných účastnících boje za osvobození, bylo např. pod č. 68/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 217-218) vyloženo, že „podmínky, které jsou zákonem stanoveny pro přiznání vlastnosti účastníků odboje, nemůže soud nahradit svým zjištěním místo osvědčení podle ustanovení §8 zákona č. 255/1946 Sb.; proto soud neprovádí a nehodnotí důkazy o rozsahu odbojové činnosti“.
Dovolací soud vycházel z citovaných ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury i v daném případě a nemohl proto přesvědčivě dospět k závěru, že dovolatelce nebylo umožněno shrnout na závěr jednání před odvolacím soudem své návrhy a vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci (ve smyslu ustanovení §118 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a že dovolatelce nebylo umožněno přednést své návrhy (ve smyslu ustanovení §215 občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Neshledal proto dovolací soud doloženým, že by tu účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, jak to mělo na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než dovolání dovolatelky odmítnout podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustné.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. prosince 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu