ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1524.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1524/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání Z. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 22. 1. 1999, sp. zn. 8 Co 1754/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 6/92 (žalobce Z. M. proti žalovaným 1/ a. s. D., zastoupené advokátem, 2/ J. D., a 3/ S. n. ČR, zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 30. 12. 1991 ( v průběhu řízení upravovanou), aby 1) žalovanému J. D. a S. n. ČR bylo uloženo odvolat dále uvedené tvrzení, obsažené v článku „Otevřený dopis p. Z. M.“, který byl zveřejněn 31. 5. 1990 v deníku M. d.: „ Z. M. vyvolal normalizační postihy blíže nejmenovaných, předních známých a fundovaných pracovníků o. k. f., kteří se zúčastnili jednání tzv. K. v. u. s. a k. i. v roce 1968 a proto nebyl jako tajemník uvedeného výboru postižen stejně, když mohl nadále působit jako podnikový právník“, 2) aby žalovanému J. D. a žalovanému S. n. ČR bylo uloženo se žalovanému omluvit, 3) aby žalovanému S. n. ČR bylo uloženo omluvit se za to, že nebyla zveřejněna odpověď žalobce na uváděný článek z 31. 5. 1990, 4) aby bylo uloženo žalovanému J. D. a žalovanému S. n. ČR zadat žalované akciové společnosti D. v O. ke zveřejnění omluvu s nadpisem „Omluva za otevřený dopis Z. M. z 31. 5. 1990 a za to, že mu nebyla dána možnost odpovědět na otevřený dopis“ a 5) aby žalované akciové společnosti Den bylo uloženo zajistit ve svém časopise M. d. otištění odvolání a veřejné omluvy žalovaného J. D. a žalovaného S. n. ČR do jednoho týdne od předání textu, a to na stejné stránce, jako byl otištěn původní článek z 31. 5. 1990. Žalobce se také domáhal, aby bylo uloženo žalovanému J. D. zaplatit žalobci 10.000,- Kč a žalované akciové společnosti D. i S. n. ČR zaplatit společně a nerozdílně žalobci 80.000,- Kč.
Všichni žalovaní navrhli zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
Soud prvního stupně vyslechl žalobce jako účastníka řízení, vyslechl svědky R. Z., Ing. arch. J. S. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 30. 4. 1998, č. j. 35 C 6/92-145, byla žaloba žalobce zamítnuta a žalobci bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti Den na náhradu nákladů řízení 5.255,- Kč a žalovanému S. n. ČR na náhradu nákladů řízení 6.700,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že žalovaný J. D. nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobce není důvodná.
Soud prvního stupně poukazoval na to, že žalovaná akciová společnost D. v době, kdy vyšel v M. d. článek, který má na zřeteli žalobce, ještě neexistovala, protože byla založena až později, tj. 18. 10. 1990; nebylo také prokázáno, že by tato žalovaná společnost převzala práva a závazky vydavatelství a nakladatelství N.
Pokud žalobce uplatňoval svůj žalobní návrh na uveřejnění omluvy ze strany žalovaného J. D. a žalovaného S. n. ČR za to, že „vyvolal normalizační postihy blíže nejmenovaných, předních známých a fundovaných pracovníků ostravské kulturní fronty, kteří se zúčastnili jednání tzv. K. v. u. s. a kulturních institucí v roce 1968“, pak soud prvního stupně konstatoval, že takové údaje žalobcem zmíněný článek neobsahoval. Pokud se v článku poukazovalo na to, že „lidé, jejichž příjmení figurovalo v materiálu žalobce pracovali v 70. letech jako strojníci v elektrárně nebo ve vodárně, stěhováci nábytku, buldozeristé apod.“, potom soud prvního stupně poukazoval na to, že ohledně žalovaného J. D. a dalších čtyř konkrétních osob ani žalobce takové údaje nezpochybnil a že tomu tak skutečně bylo; žalobce naproti tomu v uvedené době pracoval jako podnikový právník, i když uváděl jako důvod tohoto zaměstnání svou změněnou pracovní schopnost, takže byl jiné práce neschopen. Pokud žalobce ve svém původním žalobním návrhu z 30. 12. 1991 uváděl ještě další tvrzení, měl soud prvního stupně za to, že žádné z těchto tvrzení nebylo objektivně způsobilé vyvolat porušení či ohrožení osobnosti žalobce.
Proto soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl a ohledně nákladů řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 22. 1. 1999, sp. zn. 8 Co 1754/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výrocích ve věci samé a ve výroku a o nepřiznání práva žalovanému J. D. na náhradu nákladů řízení. Ve výroku o nákladech řízení mezi žalobce a žalovanou akciovou společností D. a mezi žalobce a žalovaným S. n. ČR byl tento výrok změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit těmto dvěma žalovaným částky 4.955,- Kč a 6.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ohledně nákladů řízení o odvolání bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalované akciové společnosti D. 1.575,- Kč a žalovanému S. n. ČR 1.575,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se zamítá žalobcův návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že skutková zjištění, učiněná soudem prvního stupně, považuje odvolací soud za úplná, dostatečná a odpovídající obsahu provedených důkazů. Odvolací soud uváděl, že „ohledně jejich správnosti nevznesl pochybnosti v odvolacím řízení ani žalobce a také z obsahu spisu nevyplývají žádné okolnosti, které by jakýmkoli způsobem zpochybňovaly správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně“.
Odvolací soud poukazoval na to, že se soud prvního stupně správně vypořádal s otázkou právního nástupnictví po bývalém vydavateli novin M. d., totiž po vydavatelství a nakladatelství N., P. Toto vydavatelství a nakladatelství patřilo původně Č. s. n. a převzato bylo ke dni 1. 4. 1990 S. n. ČR. Vydavatelství a nakladatelství N., které vydávalo v květnu 1990 noviny M. d., patřilo již v té době S. n. ČR; akciová společnost M. d. pak k 13. 11. 1997 změnila obchodní jméno na D., akciová společnost. Proto soud prvního stupně jednal v řízení v této právní věci se žalovanou akciovou společností D. U žalovaného J. D. neměl odvolací soud pochybnosti o tom, že byl autorem článku, který uváděl žalobce ve své žalobě.
V důsledku těchto zjištění byl odvolací soud toho názoru, že žalovaná akciová společnost D. nemohla v roce 1990 způsobit zásah do osobnostních práv žalobce, když tato společnost byla zapsána do obchodního rejstříku až ke dne 18. 10. 1990. Akciová společnost D. nepřevzala práva a povinnosti původního vydavatelství a nakladatelství N. v P.
Pokud šlo o článek z 31. 5. 1990 v deníku Moravskoslezský den, z něhož žalobce vyvozuje svůj nárok na ochranu osobnosti, byl odvolací soud toho názoru, že článek neobsahuje tvrzení, že „žalobce vyvolal normalizační postihy blíže nejmenovaných předních, známých a fundovaných pracovníků ostravské kulturní fronty, kteří se zúčastnili jednání tzv. K. v. u. s. a k. i. v roce 1968 a že proto nebyl žalobce jako tajemník uvedeného výboru postižen stejně jako ostatní členové výboru, když mohl nadále působit jako podnikový právník“. Měl proto odvolací soud za to, že tak, jak žalobce formuloval svůj žalobní návrh, vlastně požadoval, aby žalovaný J. D. a žalovaný S. n. ČR odvolali nikoli tvrzení uvedená v tomto článku, ale jen dojem, který u něho tvrzení z článku vyvolala; odvolací soud byl však toho názoru, že „vyvolaný dojem nelze odvolávat a stejně tak nelze, podle názoru odvolacího soudu, požadovat, aby se uvedení žalovaní omluvili za dojem vyvolaný u žalobce uveřejněným článkem“. Žalobce ostatně netvrdil, dodával odvolací soud, že by všechna tvrzení v článku z 31. 5. 1990 byla nepravdivá a že by způsobila zásah do jeho osobnostních práv. Nebylo rovněž možné za uvedených okolností uložit žalovanému J. D. a žalovanému S. n. ČR povinnost žalobcem požadovanou omluvu dodat ke zveřejnění. Nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný S. n. ČR svým jednáním (neuveřejněním vysvětlujícího „otevřeného dopisu“ žalobce) porušil svou zákonnou povinnost či jinou povinnost.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalobce nemohl být úspěšný se svým žalobním návrhem. Rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé byl proto odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Rozhodnutí o nákladech řízení bylo odvolacím soudem odůvodněno ustanoveními §142 odst. 1, §149, §150, §211 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Návrh žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání nebylo odvolacím soudem vyhověno, protože odvolací soud neměl za to, že by jeho rozhodnutí řešilo otázku zásadního právního významu po právní stránce.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 2. 3. 1999 a dovolání žalobce bylo předáno na poště k doručení Krajskému soudu v Ostravě dne 3. 4. 1999, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácen k dalšímu řízení. Co do přípustnosti a důvodnosti svého dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení §239 odst. 2 i §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel zdůrazňoval nejprve, že nebyl řádně obeslán k jednání u odvolacího osudu, takže možnost jednání před soudem mu byla znemožněna a nemohla uplatnit zamýšlenou dispozici s návrhem (omezení nároku na nepeněžité plnění částečným zpětvzetím žaloby).
Dovolatel měl dále za to, že nebyla správně posouzena otázka právního nástupnictví ohledně vydavatele M. d., aniž by byl správně určen jeho právní nástupce a aniž by byla vyřešena otázka přechodu práv a povinností na další subjekt.
Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu i to, že mu nebylo postupem podle ustanovení §43 občanského soudního řádu umožněno opravit jím omylem uváděný údaj o měsíce, ve kterém byl v M. d. uveřejněn článek „Otevřený dopis p. Z. M.“.
Dovolatel nesdílel názor odvolacího soudu, že tu v jeho rozhodnutí nebyla řešena žádná právní otázka zásadního významu. Dovolatel měl např. za to, že mělo být zastaveno řízení vůči žalované akciové společnosti D., neboť žalobce rozšířil na tuto žalovanou nárok na finanční náhradu (ve smyslu společné a nerozdílné odpovědnosti) jen pro případ, že by se zbavil pasívní legitimace v tomto sporu žalovaný S. n. ČR. Kromě toho zde byla k řešení závažná otázka, lze-li zahrnout do žaloby na ochranu osobnosti i uložení povinnosti zveřejnění omluvy, jež vyplývá pouze z právního vztahu a nikoli z porušení osobnostních práv žalobce. Také byl žalobce toho názoru, že žalovaná akciová společnost D., byla-li určena pasívní legitimace žalované S. n. ČR nemohla být žalovaná z důvodu ochrany osobnosti, ale mohla být žalována pouze o splnění povinnosti provést zveřejnění omluvy žalovaného S. n. ČR a žalovaného J. D.
Zejména, podle názoru dovolatele, nelze dát za pravdu právnímu závěru odvolacího soudu, že žalobou o ochranu osobnosti lze zasanovat pouze „tvrzení“, obsažené v uveřejněném článku, nikoli však „dojem“, který tvrzení vyvolává; podle názoru dovolatele nelze oddělit „dojem“ od samotného sdělení, zejména když je tento dojem závěrně vyvolaný, jak to ostatně v daném případě připustil i žalovaný J. D.; řada sdělení v tisku je právě vybudována na tzv. podtextu.
Dovolatel také namítal, že nesprávně byla v tomto případě aplikována ustanovení občanského soudního řádu o nákladech řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tedy zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Podle tohoto ustanovení nevyhověl-li odvolací osud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího osudu má po právní stránce zásadní význam.
Bylo však třeba se ještě před tím zabývat otázkou, zda je tu dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), na které ve svém dovolání poukazoval dovolatel s tím, že mu totiž byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. V tomto smyslu dovolatel poukazoval zejména na to, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k jednání před odvolacím soudem, konané 22. 1. 1999, když toto předvolání sám nepřevzal. Ohledně této písemnosti, jež byla doručována podle ustanovení §46 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), tedy nikoli do vlastních rukou, byl proveden posléze soudem prvního stupně znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Podle závěru tohoto znaleckého posudku je podpis na doručence z 10. 12. 1998 od přípisu adresátu Z. M., obsahujícího předvolání k jednání před odvolacím soudem, konanému 22. 1. 1999, pravděpodobně pravým podpisem manželky Z. M. – L. M. Nebylo tedy bezpečně prokázáno, že by doručení uvedené písemnosti (předvolání k jednání před odvolacím soudem) nebylo provedeno způsobem stanoveným v §46 občanského soudního řádu (v již uvedeném znění); toto ustanovení totiž umožňovalo doručení písemnosti jiné dospělé osobě, bydlící v tomtéž bytě nebo v tomtéž domě, nebyl-li adresát zastižen při doručování písemnosti. Jen při bezpečném doložení okolnosti o doručení písemnosti způsobem odporujícím tomuto ustanovení byl bylo možné dospět k přesvědčivému závěru, tvrzenému dovolatelem, že mu totiž byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, jak to mělo na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Jen za tohoto předpokladu by bylo možné vytknout odvolacímu soudu, že při odvolacím jednání dne 22. 1. 1991 jednal v nepřítomnosti odvolatele Z. M. Neshledal tedy dovolací soude dovolání dovolatele přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Pokud bylo nutno posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení již citovaného §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), vycházel dovolací soud z právního závěru obsaženého v usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95 (uveřejněném ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 19 /usnesení/), že totiž za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v ostatních případech.
Rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, nepovažoval ani odvolací soud, a tím méně dovolatel, za nový judikát, jenž by obsahoval řešení otázek, jež by nebyly obsaženy v dosud uveřejněné judikatuře, zejména v rozhodnutích ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Zabýval se tedy dovolací soud ještě i úvahou o tom, zda rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, lze označit za rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury soudů.
Předpokladem úspěšného uplatnění práva na ochranu osobnosti, je jednak to, že došlo k neoprávněnému zásahu, a jednak to, že tento zásah byl objektivně způsobilý přivodit újmu na právech chráněných ustanoveními §11 a násl. občanského zákoníku. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 občanského zákoníku a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem (viz Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 172).
Občanský zákoník poskytuje ustanovením §13 ochranu osobnosti jen v případě takového porušení občanské cti, kdy toto porušení představuje zásah do osobnosti občana, snižující jeho důstojnost a vážnost, a kdy tedy jde o jednání, které z hlediska vztahu fyzické osoby k ostatním spoluobčanům ohrožuje jeho postavení ve společnosti. Je třeba činit rozdíl mezi neoprávněným zásahem a kritikou, přičemž rozdíl mezi nimi je nutno spatřovat v pravdivosti, objektivnosti projevu a v cíli, který se jím sleduje (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 103/1967 Sbírky rozhodnutí a dělení soudů, vydávané dříve Nejvyššímu soudem).
K úspěšnému uplatnění práva na ochranu osobnosti je potřebné zjištění, že zásah byl objektivně způsobilý nerušit nebo ohrozit práva chráněná ustanovením §11 občanského zákoníku; k takovému zjištění dojde soud po posouzení všech okolností konkrétního případu (viz Sborník III Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 176).
Uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení §13 občanského zákoníku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem).
Je-li neoprávněným zásahem uvedení tvrzení nebo obvinění, potom ovšem zásah nebyl neoprávněným, odpovídal-li jeho obsah pravdě; ve věcech ochrany osobnosti je třeba zásadně připustit možnost důkazu pravdy (Sborník III Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 195).
Kritiku počínání fyzické osoby, opírající se o okolnosti, o nichž je sdělován pravdivý údaj, nelze zpravidla pokládat za odporující ustanovení §11 občanského zákoníku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud při srovnání citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury a rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, nemohl dospět k přesvědčivému závěru, že se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje od ustálené judikatury (srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95) a že tedy toto rozhodnutí by bylo nutno považovat za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Neshledal tedy dovolací soud dovolání dovolatele přípustným ani podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (v tomtéž znění).
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. prosince 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu