ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1574.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1574/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobkyně Městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalované L. Z., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 100/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2001, č.j. 12 Co 191/2001-79, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2001, č.j. 12 Co 191/2001 -79, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 12. 2000, č.j. 11 C 100/98-96, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 20. 3. 1998 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být žalované uložena povinnost vyklidit byt blíže popsaný v petitu žaloby a vyklizený žalobkyni předat, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Tvrdila, že má právní subjektivitu, hospodaří se svěřeným majetkem h. m. P., mimo jiné s nemovitostí, kde se předmětný byt nachází. Nájemcem předmětného bytu byl S. Z., který 12. 10. 1996 zemřel. Tomu byl předmětný byt přidělen jako byt služební a žalovaná zde byla pouze evidenčně hlášena. V době smrti žalovaná se S. Z. ve společné domácnosti nebydlela.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že byt nemohla užívat z důvodu
agresivity zemřelého nájemce.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně vyhověl žalobě rozsudkem ze dne 26.5. 1999, č.j. 11 C 100/98-21, uložil žalované povinnost vyklidit byt blíže uvedený v enunciátu, a vyklizený žalobci předat do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Dospěl k závěru, že žalovaná předmětný byt opustila s úmyslem začít nový život, založit si novou rodinu a nikoliv ze strachu o svou osobu a svého syna. Věc posoudil podle §126 a §713 o.z.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2000, č.j. 12 Co 692/99-40, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve vztahu k okolnostem, za nichž žalovaná opustila předmětný byt s úmyslem začít nový život. Uložil soudu prvního stupně zjistit, kde žalovaná po opuštění předmětného bytu skutečně bydlela, jakého charakteru byl její vztah ke Z. S., případně z jakého důvodu byl ukončen. Dále přikázal provést výslech svědka Z. S. a učinit další zjištění z rozvodového spisu manželů Z. Uložil rovněž posoudit charakter onemocnění S. Z., zda byl svému okolí nebezpečný a četnost jeho pobytů v léčebně od roku 1993 do roku 1996.
V řízení provedeném po vydání výše uvedeného zrušovacího usnesení odvolacího soudu provedl soud prvního stupně mimo jiné nařízený důkaz rozvodovým spisem sp. zn. 11 C 272/92 Obvodního soudu pro Prahu týkající se rozvodu manželů L. a S. Z., jakož i výslech žalované k důkazu podle 131 o.s.ř. Žalovaná ve své výpovědi, kterou učinila při jednání soudu prvního stupně dne 10. 5. 2000, vypověděla o okolnostech vzdálení se z předmětného bytu, že tak učinila pro chování svého bývalého manžela. Mínila se uchýlit ke svým rodičům, ti ji však odmítli přijmout proto, že krátce předtím vystoupil bývalý manžel v televizním pořadu pod svým celým jménem jako osoba, která trpí chorobou AIDS. Rodiče žalované se obávali, že by se od ní mohli nakazit. Proto se nastěhovala do bytu po matce pana S., to byl jediný člověk, který se jí neštítil, nežila však s ním, byt užívala z titulu vztahu z nájemní smlouvy. Svou tehdejší osobní situaci řešila rovněž se sociální úřednicí v N. J., která přislíbila zaslat doklady o dočasném podnájmu žalované sdělit pronajimateli bytu. V této souvislosti měla být připojena zpráva sociální sestry z léčebny v B. ohledně S. Z., vyjádření třídního učitele syna. Syn žalované musel dvakrát změnit školu, protože spolužáci se mu pro vystoupení jeho otce v televizi smáli a šikanovali jej. Před jejím odchodem z bytu ji a jejího syna ohrožoval S. Z. nožem o vánocích roku 1992 nebo 1993. S. Z. byl pak nalezen mrtev v bytě, a to na podkladě žádosti žalované ze dne 12. 10. 1996, které nedošlo výživné pro jejich syna. Ohledně dluhu na nájemném vysvětlila žalovaná, že tento mínila uhradit ve splátkách, k tomu nedošlo pro její onemocnění, které dosud trvá. Po smrti svého bývalého manžela musela nechat byt opravit, protože bývalý manžel při záchvatech vytrhal i zásuvky ze stěn, v dětském pokoji rozbíjel hračky, rozbíjel i nádobí apod. V bytě po bývalém manželovi žalovaná stále bydlí, ale onemocněla a ochrnula na nohy, musela se proto uchýlit ke svým rodičům do N. J. Soud prvního stupně provedl dále důkaz zprávou Psychiatrické léčebny B., podle níž S. Z. byl v této léčebně opakovaně hospitalizován od června 1994, kdy byl léčen pro duševní chorobu v pravém slova smyslu. Při přijetí uváděl blíže neurčená období agresivity, v průběhu hospitalizace napadl spolupacienty a musel být přeložen na neklidové oddělení. V červenci 1994 chtěl stěhovat byt balkonem, na oddělení projevoval stavy zmatenosti, dezorientace a neklidu. V roce 1995 se opakovaně léčil pro poškození osobnosti a mozku v souvislosti s tělesným poškozením. Subjektivně uváděl stavy neklidu a napětí, dne 30. 5. 1995 uvedl, že byl nervózní a vyhazoval věci z bytu. Od února 1996 byl léčen opět pro dušení chorobu v pravém slova smyslu způsobenou poškozením mozku při tělesném onemocnění. V doporučení k přijetí bylo uvedeno, že ničil zařízení bytu, nespal a trpěl šalebnými vjemy. Před poslední hospitalizací od srpna 1996 uvedl agresivitu vůči věcem a nutkání někoho napadnout, které ovládl.
Soud prvního stupně poté dalším rozsudkem soudu ze dne 20. 12. 2000, č.j. 11 C 100/98-69, vyhověl žalobě na uložení povinnosti vyklidit byt blíže popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a vyklizený žalobci předat do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že předmětný byt byl přidělen S. Z. jako byt služební v roce 1989 a jako spolubydlící byla uvedena žalovaná - manželka uživatele bytu. Dále zjistil, že v roce 1993 bylo manželství žalované a S. Z. rozvedeno. Ze zprávy psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 23.10.2000 rovněž zjistil, že S. Z. byl od června 1994 opakovaně hospitalizován pro duševní poruchu. Při přijetí potvrzoval stavy agresivity, v průběhu hospitalizace napadl spolupacienty , při dalších pobytech v roce 1995 uváděl stavy zmatenosti a neklidu a v roce 1996 uvedl agresivitu vůči věcem a nutkání někoho napadnout. Dále vzal za prokázané, že žalovaná se po rozvodu manželství z bytu odstěhovala a vrátila se do předmětného bytu po smrti bývalého manžela, který zemřel dne 12.10.1996. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná opustila předmětný byt z důvodu agrese bývalého manžela a nikoliv z důvodu známosti s panem Z. S. Uzavřel, že žalovaná předmětný byt neopustila s úmyslem se do něj již nevrátit a s ohledem na §3 o.z. svědčí žalované i nadále právo bydlení s tím, že není povinna se z bytu vystěhovat, dokud jí nebude zajištěna přiměřená náhrada. Soud prvního stupně věc posoudil podle §126 o.z. a §713 o.z.
Městský soud v Praze poté k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. 5. 2001, č.j. 12 Co 191/2001-79, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalovaná je povinna byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně vztahu žalované ke Z. S., a to obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 11 C 272/92, vedeného ve věci rozvodu manželství L. a S. Z. Vyšel z toho, že z obsahu protokolu o jednání ze dne 2.12. 1992 vyplývá zjištění, podle něhož žalovaná předložila lékařské potvrzení o své graviditě a uvedla, že narození dítěte očekává se svým přítelem a od května 1992 žije trvale na Moravě. Dále zjistil, že udržuje známost s mužem, kterého zná 5 roků, žije s ním ve společné domácnosti a hodlají spolu uzavřít manželství. Na základě těchto zjištění odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaná se odstěhovala z předmětného bytu ještě před rozvodem a již v době rozvodového řízení žila ve společné domácnosti s jiným mužem, s nímž také očekávala narození dítěte. Vzal za prokázané, že žalovaná měla úmysl založit novou rodinu s otcem svého očekávaného dítěte a neměla tedy úmysl vrátit se do předmětného bytu. Nebylo však vyloučeno, že k opuštění společně domácnosti vedené se S. Z. ji přimělo jeho duševní onemocnění. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně důvodnosti žaloby na vyklizení bytu podle §126 o.z, avšak nepřiznal žalované právo na přidělení přiměřeného náhradního bytu ve smyslu §713 o.z. Dospěl k závěru, že nelze žalované přiznat právo na bytovou náhradu ani na základě §3 o.z., neboť by došlo ke konstituování dosud neexistujícího práva žalované na straně jedné a dosud neexistující povinnosti žalobce na straně druhé. Odkazoval v tomto směru na nález Ústavního soudu ČR II ÚS 190/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku 4 pod č. 87. Uzavřel, že další skutečností, nesvědčící pro použití §3 odst. 1 o.z. je prokázání dluhu na nájemném ve výší 31.726,-Kč za měsíc leden, únor a duben.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila zřejmě existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a), b), c) a d) o.s.ř. Namítala nesprávnost postupu odvolacího soudu, jež měl za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odkazovala v tomto směru na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Podle dovolatelky odvolací soud jednání provedl v její nepřítomnosti, proto se nemohla vyjádřit k důkazu ze spisu z rozvodového řízení. Dále poukazovala na skutečnost, že neměla v úmyslu opustit společnou domácnost, nýbrž tak učinila z důvodu agresivity ze strany manžela. Nesouhlasila rovněž se skutkovým zjištěním odvolacího soudu ohledně dluhu na nájemném. Namítala nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem a odkazovala v tomto směru na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1968, sp. zn. 3 Cdon 51/96, R 5/1998. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. při měnícím meritorním rozhodnutí odvolacího soudu. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka uplatnila zřejmě dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a) , b) , c) a d) o.s.ř.
Podle platné právní úpravy, po přijetí novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním o věci samé a nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (srov. rozhodnutí č. R 28, ročníku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úprava nároku na bytovou náhradu je obsažena v hmotném právu - v občanském zákoníku, v rámci ustanovení o nájmu bytu (§685 a násl.), především v ustanovení §712, které též stanoví zásadu, že pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není tento nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna (§712 odst.6 věta před středníkem). Jednotlivé případy, kdy má nájemce nárok na bytovou náhradu a jakého druhu, stanoví pak občanský zákoník zejména v ustanovení §712 odst.2, odst.3 a odst.5. Z koncepce uvedené zákonné úpravy nároku na bytovou náhradu stanovící hlediska pro rozhodování soudu při povinnosti vyklidit byt a o bytové náhradě vyplývá, že jde o jeden z případů soudních sporů, kdy soud při rozhodování o bytové náhradě není vázán návrhem účastníků (§153 odst.2 o.s.ř.), neboť jde o spory, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob uspořádání vztahů mezi účastníky. Vzhledem k tomu jsou v těchto případech jednotlivé části rozsudečného výroku neoddělitelné, a podléhají ve smyslu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. přezkumu dovolacího soudu jako celek.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, který účastníku odnímá možnost realizovat ta procesní práva, která mu zákon přiznává. Tím je i právo účastníka, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR jako součást ústavního pořádku České republiky). To ovšem neznamená, že by soud nemohl jednat a rozhodnout ve věci bez jeho přítomnosti; účastníku je však vždy povinen poskytnout možnost, aby věc v jeho přítomnosti projednána byla. Ustanovení §115 o.s.ř. ukládá soudu, aby, nestanoví-li zákon jinak, nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Na účastníku pak je, zda svého práva využije či nikoli. Podle §101 odst.2 o.s.ř. pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci nečiní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti.
Pouze v případě, že účastník z důležitého (a existujícího) důvodu o odročení požádal, a soud přesto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, nesplnil by pak povinnost poskytnout mu možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Takový postup představuje zásah do práv účastníka vyplývajících ze zmíněného článku 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod. s důsledky založení vady uvedené v §237 písm. f) o.s.ř., Uvedený závěr se zřetelem k §211 o.s.ř. platí tento závěr i pro řízení odvolací.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§24 odst.1 o.s.ř.). Oprávnění zvolit si zástupce je právem zaručeno (článek 37 odst.2 Listiny základních práv a svobod) a jeho smyslem je poskytnout procesním právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Zástupce, vybavený plnou mocí pro celé řízení, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28 odst.2 o.s.ř.), ať je jím advokát (§25 o.s.ř.) nebo tzv. obecný zmocněnec (§27 o.s.ř.). Zástupci doručuje soud vždy písemnosti; účastníku jen tehdy, má-li v řízení něco osobně vykonat (§49 odst.1 o.s.ř.), a zástupce je proto také vždy nutné předvolat k jednání (§115 o.s.ř.). Je-li účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím zástupce. O odnětí možnosti jednat před soudem jde v případě zastoupeného účastníka tehdy, jestliže účastník v důsledku postupu soudu nemůže realizovat svá procesní práva prostřednictvím zástupce.
Z této úpravy procesního postavení zástupce účastníka vyplývá, že shora dovozený závěr o podmínkách existence vady řízení podle §237 písm. f/ o.s.ř., jež vycházejí ze situace absentujícího účastníka, je nutné přiměřeně vztáhnout i na situaci, kdy za týchž podmínek soud projedná věc v nepřítomnosti účastníkova zástupce. Přípustná modifikace tohoto závěru je dána hranicemi, jež vyplývají z toho, že ve vzájemném vztahu je účastník oproti zástupci nejen dominantní, ale i nenahraditelný.
Z obsahu spisu se podává, že žalovaná byla v odvolacím řízení zastoupena JUDr. V. D., jakožto advokátem podle §25 o.s.ř. Zástupci žalované bylo dne 16.5.2001 doručeno předvolání k jednání, nařízenému na 30.5.2001. Jemu bylo umožněno činit přednesy a navrhovat důkazy, mohl se vyjádřit k dokazování i k právní stránce věci. Zástupce žalované se však k jednání před odvolacím soudem, k němuž byl řádně předvolán, nedostavil a před soudem nebyl vyslechnut. Ze spisu nevyplývá, že by zástupce žalované z důležitého důvodu požádal o odročení jednání.
Ve vztahu k dovolacímu tvrzení, podle něhož bylo povinností odvolacího soudu provést důkaz výslechem žalované k obsahu spisu týkajícího se rozvodu žalované a jejího (dnes již zemřelého) manžela, nutno poukázat na důsledky plynoucí z ustanovení §213 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. Odvolacímu soudu není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Dokazování může opakovat nebo i je doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného. Meze takového postupu jsou dány tedy rozsahem prováděného dokazování s přihlédnutím k zásadě dvojinstančního řízení, tedy tak, aby provedením dokazování a jejich odlišným hodnocením nezbavil odvolací soud účastníka možnosti odvolacího přezkumu.
Jak je patrno ze srovnání odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a měnícího rozsudku odvolacího soudu, založil odvolací soud své rozhodnutí na zásadně odlišném skutkovém posouzení a následném právním posouzení z toho plynoucím. Odvolací soud totiž z provedených důkazů učinil odlišný závěr, než k jakému dospěl soud prvního stupně. Podle odvolacího soudu žalovaná se z bytu odstěhovala ještě před rozvodem manželství se S. Z., již v době rozvodového řízení žila ve společné domácnosti s jiným mužem, s nímž také očekávala narození dítěte. Odvolací soud na jedné straně připustil, že sice není vyloučeno, že k opuštění společné domácnosti vedené se S. Z. přimělo žalovanou jeho duševní onemocnění, že nepříznivé projevy tohoto onemocnění ji motivovaly k přestěhování na Moravu, nicméně považoval za prokázané, že žalovaná měla úmysl založit novou rodinu s otcem svého očekávaného dítěte a neměla tedy úmysl se vrátit do bytu, který je předmětem tohoto sporu. V důsledku toho dospěl odvolací soud k závěru, že není splněna podmínka uvedená v §713 o.z., když žalovaná nebyla osobou, která dále předmětný byt užívala. Na toto právní posouzení pak navazuje právní hodnocení odvolacího soudu nesoucí se k sekundárním důsledkům z tohoto závěru plynoucím, zejména k otázce případné aplikace ustanovení §3 odst. 1 o.z.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud založil své odlišné posouzení skutkových zjištění (a z toho vyplývající právní posouzení) na závěrech plynoucích nikoliv z účastnického výslechu žalované, nýbrž na základě listinného důkazu, totiž obsahu rozvodového spisu žalované s jejím někdejším manželem S. Z. Vzhledem k právní úpravě procesních předpisů platné v době rozhodování odvolacího soudu nebyl takový postup v zásadě vyloučen, neboť občanský soudní řád nelišil v síle jednotlivých důkazních prostředků. Nebylo proto zásadně vyloučeno, aby odvolací soud přihlédl k výsledkům řízení podávajících se z listinných důkazů (protokolů o jednání obsahujících výpovědi účastníků v jiné věci), pokud obsahově měly vztah k předmětu dokazování v probíhajícím soudním sporu. Pokud však odvolací soud v tomto případě dospěl k odlišnému posouzení skutkových závěrů, aniž využil možnosti vyslechnout žalovanou k rozporům, které se mu z výsledků dosavadního řízení jevily, tedy aniž dal žalované možnost v rámci doplnění dokazování být slyšena jako účastnice řízení k otázkám, které odvolací soud považoval za rozporné (rozporné ve smyslu odlišnosti účastnické výpovědi žalované v tomto sporu a její účastnické výpovědi v někdejším rozvodovém sporu), překročil tak meze dané shora citovaným ustanovením §213 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. Obsahově tak došlo ke zkrácení práva účastníka (žalované), což zakládá přípustnost dovolání v této věci mimo jiné z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a současně existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Už z tohoto důvodu musel proto dovolací soud přikročit ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §243b odst. 1 o.s.ř.
Než rozhodnutí odvolacího soudu trpí rovněž další vadou, k níž dovolací soud musel přihlížet z úřední povinnosti ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. Odvolací soud sám ve svém zrušovacím usnesení ze dne 28. 2. 2000, č.j. 12 Co 692/99-40, přikázal soudu prvního stupně provést řadu důkazů, včetně výslechu žalované k okolnostem, za nichž se trvale přihlásila k jinému muži (Z. S.), jaká byla povaha jejich vztahu a jak byl tento ukončen. V tomto směru přikázal rovněž doplnění dokazování výslechem Z. S., to vše za účelem zjištění, zda právě známost žalované s jiným mužem nebyla jedním z důvodů rozvodu. Současně přikázal doplnění dokazování o době a důvodech hospitalizace bývalého manžela S. Z. v psychiatrické léčebně se zaměřením na otázku, zda jmenovaný byl svému okolí nebezpečný, případně, zda kdyby byl propuštěn do domácího ošetřování, zda by ohrožoval osoby, s nimi sdílel společný byt. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že výslech svědka S. nebyl proveden v řízení před soudem prvního stupně vůbec, zatímco obsah zprávy týkající se zdravotního stavu S. Z. se odvolací soud náležitým způsobem nevyhodnotil. Hodnocení důkazů učiněné odvolacím soudem je přitom právě v tomto ohledu vnitřně rozporné, když na jedné straně připouští, že agresivní chování posledně jmenovaného mohlo spolupřispět k odstěhování se žalované od něj, na druhé straně akcentuje existenci údajné známosti žalované se Z. S., která měl být určující pro rozhodnutí žalované se od svého (bývalého) manžela odstěhovat. Odvolací soud zcela pominul výsledky dokazování patrné z účastnické výpovědi žalované učiněné před soudem prvního stupně dne 10. 5. 2000, z nichž se naznačují neúnosné okolnosti vzniknuvší v důsledku onemocnění S. Z. chorobou AIDS, veřejnou prezentací této okolnosti z jeho strany v televizním vystoupení a zřejmě tíživé důsledky z toho plynoucí jak pro žalovanou, tak pro jejich společné dítě. Už vůbec není z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zřejmé, na základě jakých důkazů se vypořádal se zřejmými odlišnými tvrzeními účastníků řízení (manželů Zitových) v jejich rozvodové věci, zahrnujících i poznatek o údajné důvěrné známosti žalované, resp. jejím těhotenství se Z. S., a se skutečnostmi, které byly zřejmě patrné v době probíhajícího sporu. Uvedená zjištění odůvodňují tak závěr dovolacího soudu, podle něhož rozsudek odvolacího soudu neodpovídá požadavkům ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Tato okolnost tak zakládá existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Vzhledem k tomuto závěru, jakož i prokázané existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. bylo třeba rozhodnutí odvolacího soudu zrušit podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
S přihlédnutím k shora uvedenému tak odpadá nutnost zkoumání důvodnosti namítané existence dalších tvrzených dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Pro úplnost je pouze namístě uvést, že z hlediska rozsahu doplnění skutkových zjištění bude nyní na soudu prvního stupně, aby doplnil řízení ve shora naznačeném směru, tedy kromě opakovaného výslechu žalované rovněž výslechem svědka Seidla, jakož i doplněním dokazování vhodnými důkazními prostředky k okolnostem naznačujícím se z účastnické výpovědi žalované dne 20. 5. 2000, případně povedl další důkazy, jejichž nutnost vyplyne z dalšího průběhu řízení.
Z hlediska právního posouzení se pouze připomíná, že za rozhodující pro posouzení důvodnosti žaloby v této věci bude zjištění okolnosti, zda žalovaná ve smyslu ustanovení §713 odst. 1 věty první o.z. splňovala postavení osoby tam uvedené. V tomto směru lze přisvědčit zčásti závěrům odvolacího soudu vyjádřeným v jeho zrušovacím usnesení ze dne 30. 5. 2001, že musí jít zejména o splnění náležitosti osoby, která v bytě dále bydlí. Z textu shora zmíněného zákonného ustanovení však neplyne nutnost zkoumání, zda došlo k „opuštění společné domácnosti“, když takový zákonný předpoklad z textu zákona nelze dovodit, nýbrž o zjištění, zda okolnost, že žalovaná případně v době úmrtí nájemce S. Z. v předmětném bytě nebydlela, byla vyvolána volním jednáním žalované nebo zda šlo o výsledek faktického jejího chování vynuceného vnějšími okolnostmi, na které žalovaná od počátku sporu poukazuje.
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. ledna 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu