ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1697.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1697/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání D., zast. advokátem podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 4. 1999, sp.zn. 20 Co 617/98 (v právní věci žalobců A) H. Ř., zast. advokátem, B) J. Z., zast. advokátkou, proti žalovanému D., zast. advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 C 400/91), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. dubna 1998 pod č.j. 22 C 400/91-142 byl žalovaný uznán povinným uzavřít s žalobci dohodu o vydání věci ve znění obsaženém v petitu tohoto rozhodnutí. Zároveň byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni H. Ř. náklady řízení ve výši 3.105,- Kč a J. Z. v téže výši k rukám jejich právních zástupců, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo dále uloženo uhradit státu na účet nalézacího soudu soudní poplatek ve výši 300,- Kč a náklady znalečného ve výši 3.430,- Kč, rovněž do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Soud I. stupně takto svým v pořadí druhým rozsudkem v dané věci rozhodl o návrhu, kterým se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání sporné pozemkové parcely, s tím, že jsou osobami oprávněnými podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Návrhu bylo vyhověno, protože soud prvního stupně na základě provedených důkazů (především znaleckého posudku ing. I. G.) dovodil, že všechny stavby na předmětném pozemku se nacházející jsou stavbami pouze dočasnými, a vydání pozemku tak není v rozporu s ustanovením §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., podle kterého nelze vydat pozemky, které jsou „zastavěné“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. dubna 1999 pod č.j. 20 Co 617/98-168 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení bylo žalovanému uloženo uhradit každé ze žalobkyň k rukám jejího právního zástupce částku 575,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Návrh žalovaného na připuštění dovolání byl zamítnut.
Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí a předchozího řízení dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. V souzené věci nebylo sporu o tom, že veškeré stavby na pozemku umístěné, byly zřízeny po převzetí pozemku státem. Otázkou zůstalo, zda některá z těchto šesti staveb je stavbou trvalou ve smyslu §82 stavebního zákona a vyhlášky č. 85/76 Sb. K objasnění charakteru staveb z hlediska stavebně technického posloužil posudek ing. G., jehož závěry městský soud potvrdil. Již dle stavebního povolení příslušného odboru výstavby byly stavby označené č. 1) a 2) stavbami dočasnými do roku 1990, stavba 6) byla provizoriem do odvolání a stavba č. 3) je přístřeškem bez stavebního povolení. Stejně tak u staveb č. 4) a 5), které byly postaveny bez stavebního povolení nelze předpokládat jejich trvalý charakter s ohledem na to, že se jedná o zastřešení nádrží a jednoduchou stavbu skladu. Stavby, které jsou lokalizovány na sporném pozemku jsou tedy bez obtíží odstranitelné - případně přemístitelné - na jiné místo, a nezadávají tak podnět k užití ustanovení §10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. Návrh žalovaného na připuštění dovolání byl odvolacím soudem zamítnut s tím, že posouzení charakteru staveb na pozemku je otázkou skutkovou, nikoliv právní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ a §239 odst. 2 občanského soudního řádu. Podle dovolatele znalec G. vycházel z nesprávného právního předpisu při určování charakteru staveb, neboť použil současnou právní úpravu, místo předpisů platných v době vzniku staveb, resp. jejich kolaudace. Soud převzal chybný závěr znalce o tom, že stavební povolení na objekty 1) a 2) je časově omezeno do r. 1990. Ve výrokové části tohoto povolení však žádná taková doba uvedena není. Rovněž kolaudační rozhodnutí ze dne 21. 7. 1988 ve své výrokové části nehovoří o dočasnosti stavby, a je tedy nutno dovodit změnu charakteru stavby na trvalý. Stavba 6) není provizoriem. Podle §5 zák. č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu je uvedení stavby do trvalého užívání obdobou současného termínu „kolaudační rozhodnutí“. I z gramatického výkladu je zřejmé, že stavba u níž bylo rozhodnuto o uvedení do trvalého užívání nemůže být provizoriem. U staveb 4) a 5) nelze absenci stavebního povolení přičítat k tíži žalovaného. Sdělení ONV v Praze 10 ze dne 9. 6. 1983, kterým bylo ohledně těchto staveb sděleno, že proti jejich provedení není námitek, je ekvivalentem kolaudačního rozhodnutí u staveb vyžadujících stavební povolení. Dovolatel následně k těmto stavbám požádal dne 9. 4. 1991 – 10 dní před tím, než se dozvěděl o uplatnění restitučního nároku – o vydání stavebního povolení, a toto řízení bylo dne 2. 3. 1993 přerušeno do doby rozhodnutí o uplatněném restitučním návrhu. Z hlediska zákona 403/1990 Sb. není rozhodné, zda stavba vykazuje znaky nemovitosti podle ustanovení §119 občanského zákoníku či věci movité; podstata věci tkví v úvaze, zda tato stavba vykazuje známky trvalosti či nikoliv. Přemístění bez poškození či znehodnocení pak nelze předpokládat u staveb, které jsou pevným základem spojeny se zemí. Odvolací soud ignoroval námitky k provedenému znaleckému posudku, včetně návrhu na slyšení znalce eventuelně zpracování doplňujícího či revizního znaleckého posudku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.). Především však bylo nutno řešit otázku přípustnosti podaného dovolání, když tento opravný prostředek žalovaného směřoval proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. V takovém případě je totiž dovolání obecně nepřípustné (arg. opaku ustanovením §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Podle žalovaného je podané dovolání přípustné v prvé řadě pro naplnění podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je rozhodnutí odvolacího soudu možno napadnout přípustným dovoláním, jestliže byla účastníku řízení v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Tato situace podle dovolatele nastala, když odvolací soud nevyhověl jeho požadavku na doplnění dokazování ohledně znaleckého posudku - jemuž vyčítal řadu nesrovnalostí a chyb -, a to ať už formou znalcova doplňujícího vyjádření při jeho ústním výslechu, anebo formou nového, revizního znaleckého posudku.
Při úvaze o aplikaci výše citovaného procesního ustanovení však dovolací soud nemohl pominout skutečnost, která byla – oprávněně – namítána již soudem odvolacím. Znalecký posudek ing. I. G. ze dne 20. 1. 1995 byl podle doručenky právnímu zástupci žalovaného doručen dne 23. 3. 1995. Při následném jednání před Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 12. 10. 1995 byl tento znalec vyslechnut, a to za přítomnosti zástupce žalovaného, kterému poté byla v souladu s příslušnými procesními předpisy dána příležitost učinit na předvolaného znalce dotaz. Tato možnost však zůstala nevyužita. Za těchto okolností tedy nebylo možné posoudit neprovedení navrhovaného důkazu ze strany odvolacího soudu za vadu řízení zakotvenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., protože dovolateli bylo v průběhu řízení umožněno uplatnění procesních práv, která mu občanský soudní řád dává.
Dovolací soud naopak zjistil, že podané dovolání splňuje podmínky přípustnosti podle ustanovení §238 odst. 1, písm. b/ o.s.ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Městský soud svým prvním rozhodnutím v projednávané věci – usnesením ze dne 7. 9. 1994, č.j. 13 Co 327/94-72 – zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 2. 1994, č.j. 22 C 400/91-55, kterým byla žaloba původně zamítnuta. Odvolací soud zároveň ve svém zrušujícím usnesení vyjádřil právní názor (nutnost posouzení charakteru staveb), který měl určující vliv na pozdější rozhodnutí nalézacího soudu. Přípustnost dovolání tak byla podle citovaného ustanovení založena těmito skutečnostmi, a nebylo tak třeba zkoumat dovolatelem tvrzené naplnění podmínek ustanovení §239 o.s.ř.
Napadené rozhodnutí proto bylo přezkoumáno v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když dovolací soud nezjistil ani žádné další vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Jak již bylo Nejvyšším soudem ČR judikováno (v rozsudku publikovaném pod č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) stavbou, kterou má na zřeteli §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. lze rozumět pouze takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru. Odvolací soud svůj závěr o charakteru staveb stojících na předmětném pozemku opřel o přesvědčivě zdůvodněné hodnocení provedených důkazů. Na tom nic nemění ani námitky vznesené dovolatelem. Je nerozhodné, že kolaudační rozhodnutí se již nezmiňuje o charakteru nemovitosti, pokud je nepochybné, že vydání stavebního povolení bylo žádáno ke stavbě dočasné. Ani skutečnost, že stavba byla dána do trvalého užívání, není v rozporu s tím, že se ve správním řízení před stavebním úřadem jednalo pouze o stavbu dočasného charakteru. Trvalé užívání vymezuje délku užívání stavby v době její existence (v závislosti na životnosti), ať už se jedná o stavbu trvalou či dočasnou.Trvalost nemovitosti nelze dovozovat ani v tom případě, kdy stavební úřad bez námitek vzal na vědomí ohlášení drobné stavby.
Protože dovolacímu soudu nepřísluší přezkum hodnocení důkazů, které – v návaznosti na závěry soudu prvního stupně - učinil soud odvolací, a protože postup obou soudů při hodnocení důkazů nevykazuje žádné formálně logické vady, ale opírá se o výsledky dokazování, které byly shledány za správné a úplné, nezbylo dovolacímu soudu než dovolání žalovaného zamítnout (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto v nejkratším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), který podal žalovaný.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., a §l5l odst. l o.s.ř, protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobcům náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. května 2002
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu