ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1711.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1711/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce Města O., Městského obvodu V., zastoupenému advokátem, proti žalovaným 1) M. G. a 2) V. G., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 286/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.2.2002, č. j. 11 Co 44/2002-38, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8.2.2002, č.j. 11 Co 44/2002-38, změnil rozsudek soud prvního stupně ze dne 24.10.2001, č.j. 24 C 286/2000-24 v odstavci II. tak, že žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit do 15-ti dnů od zajištění náhradního ubytování. Zároveň v odstavci I. výroku o vyklizení bytu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel po skutkové stránce ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu č.p. 789 v k.ú. V., R. 44, v němž se nachází předmětný byt. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že dne 8.4.1998 uzavřeli žalovaní s žalobcem nájemní smlouvu na dobu určitou od 1.5.1998 do 30.4.1999 a nájemní smlouvou ze dne 17.2.1999 byl společný nájem předmětného bytu žalovaným prodloužen na dobu od 1.5.1999 do 30.4.2000. Odvolací soud se ztotožnil i s další části skutkových zjištění, podle nichž žalovaným vznikl za dobu trvání nájmu dluh na nájemném a úhradách plnění poskytovaných s bydlením, a to za měsíce srpen a listopad roku 1998, říjen roku 1999 a únor roku 2000. Rovněž vzal za prokázané, že žalovaní v předmětném bytě bydlí se čtyřmi dětmi a jejich celkový měsíční příjem rodiny činí 10.000,-Kč až 11.000,-Kč měsíčně. Skutková zjištění soudu prvního stupně doplnil o zjištění, že nejstarší syn žalovaných půjde na vojnu, další syn je v současné době hospitalizován v Psychiatrické léčebně v O. a nezletilé dcery navštěvují pátou a druhou třídu základní školy. Nezletilé děti žalovaných jsou často nemocné, v předmětném bytě se vyskytuje na zdech, na stropě a ve skříních plíseň. Prvý žalovaný pobírá částečný invalidní důchod.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně důvodnosti žaloby na vyklizení bytu a věc posoudil podle §126 o.z. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal v dané věci důvody pro použití §3 odst. 1 o.z. ve spojení s §712 o.z. a počátek běhu lhůty k vyklizení předmětného bytu odložil do doby zajištění náhradního ubytování. Poukázal též na souvislost citovaného ustanovení s povinnostmi obce uvedené v §35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích, podle něhož obec má ze zákona povinnost uspokojovat potřeby bydlení svých občanů. Zdůraznil v této souvislosti, že odkazem na poslední citované ustanovení rozhodně nemíní zevšeobecňovat v tom smyslu, že by snad vždy měla obec zajistit bytovou náhradu vyklizovaným osobám. Pouze v tomto konkrétním případě s ohledem na sociální poměry žalovaných tím dokládá, že lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila zajištěním bytové náhrady pro žalované a do doby zajištění této bytové náhrady se odložila. Uzavřel, že žalovaní mají ve výchově tři nezletilé děti, jsou poživateli dávek státní sociální péče a jejich příjem reálně neumožňuje zajištění jiného bydlení vlastními silami.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 12.4.2002 dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnil. Vytýkal odvolacímu soudu nesprávné posouzení náhradního ubytování s odkazem na §35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Uvedené ustanovení upravuje samostatnou působnost obce, proti jiným působnostem obce, které obecně zakládají povinnost uspokojovat mj. potřeby bydlení svých občanů. Namítal, že uložení povinnosti žalovaným k vyklizení předmětného bytu až po zajištění náhradního ubytování není po právu a rozhodnutí odvolacího soudu není odůvodněno v souladu se zákonem. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaná v rámci vyjádření se k dovolání uplatnila argumenty svědčící pro poskytnutí náhradního ubytování.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
V projednávané věci jde o vyklizení žalovaných z předmětného bytu, který užívali podle závěrů odvolacího soudu bez právního důvodu. Spornou právní otázkou, jejíž řešení dovolatel zpochybnil, je otázka, zda osobám, užívajícím byt bez právního důvodu, které mají tento byt vyklidit, náleží bytová náhrada s ohledem na ustanovení §3 o.z.
Podle §3 odst. 1 o.z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Za dobré mravy pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence a jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (viz odůvodnění rozhodnutí č. 16/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, 1998).
Podle ustanovení §126 odst. 1 o.z. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Bytová náhrada je v hmotném právu upravena v rámci institutu nájmu bytu podle §685 násl . o. z. (ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu) a především v ustanovení §712 o.z.
Právní otázka, zda se bytová náhrada může prosadit v případech, kdy nemá oporu ani v přímé, ani v analogické aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku, je řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento rozsudek poukazuje na judikaturu k občanskému zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 1992, která dovodila, že vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou, nýbrž (kromě analogické aplikace pozitivní úpravy) může vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada ani přímo ani analogicky nesvědčí, ale přesto žalobě o vyklizení bytu lze vyhovět - vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele - výjimečně (ve smyslu tehdejších článků VI. a VII. občanského zákoníku) jen za předpokladu přiznání bytové náhrady (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/1986). Vzhledem k tomu, že ustanovení §3 odst. 1 o.z., jehož výklad byl podán např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 16/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, plní obdobnou funkci, jakou v posuzovaných právních vztazích plnily výše označené základní články občanského zákoníku dříve platného, shledává uvedené rozhodnutí zásady judikátu č. 39/1986 použitelnými i nadále, neboť prostřednictvím §3 odst.1 o.z. se v poměrech žalobce nezakládá povinnost, kterou dosud neměl, nýbrž jeho důsledkem je pouze omezení žalobcova práva již existujícího; toto omezení pak spočívá v tom, že se žalobci odepírá právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě, která plyne již od právní moci rozhodnutí (viz rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 18/1982).
Má-li být omezen výkon práva vlastnického (jako je tomu v souzeném případě), nelze pominout, že je v nájemních vztazích omezen již ze zákona samotným institutem bytové náhrady, který se sice v dané věci přímo (pozitivně) neuplatní, ale na druhé straně právě tím limituje možnosti omezení dalších (srov. nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaný pod č. 87 ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 4, ročník 1995, II. díl).
Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.
Ve zmíněném rozhodnutí č. 39/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byla vyslovena zásada, že závěr o výjimečném vyhovění žalobě za předpokladu přiznání náhrady za byt musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu a pod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, resp. doložením, že lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila. Podobně se podává z rozhodnutí uveřejněného č. 36/1996 téže sbírky, že úvaha soudu (v rovině §3 odst. 1 o.z.) musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na stranách obou účastníků sporu.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že zjištěné okolnosti umožňují na základě ustanovení §3 odst. 1 o.z. vázat povinnost žalovaných byt vyklidit na zajištění bytové náhrady a tím omezit právo žalobkyně na vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí od právní moci rozsudku, je nutno právní posouzení věci, jež v dané věci uplatnil, považovat za správné.
Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2002
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu