ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1862.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1862/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyň A/ I. B., B/ L. Ž., a C/ E. J., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ M. M., a 2/ J. M., oběma zastoupeným advokátkou, o zrušení části kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 C 803/93, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4.4.2000, čj. 28 Co 606/99-157, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2000, čj. 28 Cdo 606/99-157, se ve výroku označeném II, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích o nákladech řízení označených V. až VIII., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 29.4.1998, čj. 4 C 803/93-102, určil ve výroku I., že darovací smlouva ze dne 21.2.1995, uzavřená mezi první žalovanou jako dárkyní pozemků č. 28, 177, 178/1,185, 244/1, 260, 421, 422, 423 v katastrálním území B., a druhým žalovaným jako obdarovaným, je od samého počátku neplatná, výrokem II. zrušil podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), kupní smlouvu ze dne 3.4.1967, uzavřenou J. J. a L. Ž. jako převodci a manžely F. a A. Ch. jako nabyvateli uvedených pozemků a dále pozemků č. 244/2, a 133 tamtéž . Výrokem III. určil, že vlastníky pozemků vyjmenovaných ve výroku I. jsou žalobkyně L. Ž. a I. B., každá jednou polovinou, a výrokem IV. uložil žalované M. M. povinnost zaplatit každé z žalobkyň částku 209.395 Kč s 18% úrokem z prodlení od 10.5.1996 do zaplacení podle ustanovení §8 odst. 5 zákona o půdě. Výroky V. a VI. rozhodl o nákladech řízení. Opravným usnesením ze dne 1.7.1999, čj. 4 C 803/93-117, opravil záhlaví shora uvedeného rozsudku tak, že v něm uvedl i třetí žalobkyni E. J.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2000, čj. 28 Co 606/99-157, rozhodl na základě odvolání obou stran tak, že: výrokem I. připustil zpětvzetí návrhu, jímž se žalobkyně domáhaly určení, že se vlastnicemi nemovitostí v něm blíže označených stávají L. Ž. a I. B., v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení změnil tak, že zamítl návrh v upřesněném znění, jímž se žalobkyně domáhaly uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni L. Ž. 209.395 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 10.5.1996 do zaplacení a žalobkyním I. B. a E. J., jako dědičkám po J. J., společně a nerozdílně rovněž částku 209.395 Kč s 18% úrokem z prodlení ode od 10.5.1996 do zaplacení; výrokem III. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve správném znění tak, že se určuje, že kupní smlouva uzavřená mezi oběma žalovanými dne 13.1.1995, vložená do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu v N. pod. čj. V12-85/95, je od samého počátku neplatná, výrokem IV. rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil ve správném znění tak, že se zrušuje kupní smlouva ze dne 3.4.1967 uzavřená mezi převodci J. J. a L. Ž. a nabyvateli manžely F. Ch. a A. Ch., registrovaná Státním notářstvím v N. pod čj. R.I.282/67 v části, v níž došlo k bezplatnému převodu pozemků v tomto výroku blíže označených, a výroky V. až VIII. rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, avšak dospěl k odlišným právním závěrům, pokud jde o povinnost prvé žalované zaplatit žalobkyním částku, kterou získala prodejem části pozemků třetím osobám. Podle jeho názoru je třeba nárok žalobkyň na zaplacení částky odpovídající ceně prodaných pozemků považovat za nárok samostatný, který bylo třeba uplatnit v zákonné propadné lhůtě, tedy v daném případě do 1.9.1993, neboť zákon č. 183/1993 Sb., kterým byl doplněn zákon o půdě, nabyl účinnosti dne 1. července 1993, a k uplatnění tohoto nároku stanovil lhůtu dvou měsíců. Předmětná žaloba byla podána soudu dne 29.7.1993, avšak o povinnost odpovídající restitučnímu nároku upravenému v §8 odst. 5 zákona o půdě byla rozšířena teprve písemným podáním žalobců, které došlo Okresnímu soudu v Nymburce dne 18.11.1994. V dalších výrocích ve věci samé odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný v upraveném znění, odpovídajícím upřesnění petitu tak, jak bylo učiněno před odvolacím soudem.
Rozsudek odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci dne 11.5.2000, napadly žalobkyně včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřely o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a dovolací důvod založily na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. V dovolání uvedly, že směřuje pouze proti výrokům II. a V. napadeného rozsudku, s tím, že ostatní výroky jím zůstávají nedotčeny. Žalobkyně odmítly právní závěry odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně svůj nárok, opírající se o ustanovení §8 odst. 5 zákona o půdě, neuplatnily v zákonné lhůtě, tedy včas. Domnívají se, že pokud uplatnily u soudu ve lhůtě nárok na zrušení smlouvy, uplatnily tím i své právo ohledně nemovitostí, o nichž bylo následně zjištěno, že je žalovaná prodala. Jsou toho názoru, že nárok na vydání kupní ceny dle ustanovení §8 odst. 5 zákona o půdě má povahu nároku substitučního; nahrazuje oprávněné osobě hodnotu nemovitostí, na jejichž vrácení by jí jinak vznikl zákonný restituční nárok podle ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě, pokud není možno vrátit nemovitosti do vlastnictví oprávněné osoby proto, že byly v mezidobí převedeny na osobu třetí. Substituční povaze citovaného §8 odst. 5 zákona o půdě nasvědčuje i formulace tohoto právního ustanovení, začínající slovy „V případě, že...„ navazující na předcházející ustanovení upravující nárok na zrušení smlouvy. Současně je třeba mít na zřeteli, že původní vlastník (oprávněná osoba), nebyl účastníkem právního vztahu, při němž došlo k převodu předmětných nemovitostí na třetí osoby, a často až v průběhu řízení bylo možno obstarat důkazy o tom, za jakých okolností k převodu předmětných nemovitostí došlo. Striktní výklad, podle kterého by žalobce (oprávněná osoba) musel již v propadné lhůtě do 1.9.1993 žalovat na vydání konkrétní kupní ceny za ty pozemky, které byly převedeny na třetí osoby, je ve zřejmém rozporu nejen s výslovným zněním, ale i s účelem zákona o půdě. Dovolatelky mají zato, že jestliže pozměnily v průběhu řízení svůj nárok v tom směru, že požadovaly ohledně části pozemků namísto již uplatněného nároku zaplacení částky odpovídající ceně, za kterou byly tyto pozemky převedeny na třetí osobu, není možno říci, že tento nárok nebyl u soudu uplatněn. Soud konečně změnu žaloby pravomocně připustil v rámci probíhajícího řízení. Kdyby se jednalo o zcela samostatný nárok, musel by jej soud vyloučit k samostatnému řízení. Není proto rozhodné, že podání, směřující ke změně obsahu uplatněného nároku (tj. vydání kupní ceny namísto zrušení kupní smlouvy ohledně prodaných pozemků), došlo soudu až po 1.9.1993. Lhůta pro uplatnění nároku byla zachována již dne 29.7.1993 podáním žaloby. Dovolatelky dále vyjádřily nesouhlas s výrokem V. napadeného rozsudku, neboť se domnívají, že pokud jde o změnu rozsudku odvolacího soudu a o částečné zpětvzetí návrhu, jejich neúspěch se týkal pouze nepatrné části s ohledem na ostatní výroky rozsudky, kterými bylo žalobě vyhověno. Odvolací soud měl o náhradě nákladů rozhodnout s ohledem na převážný úspěch žalobkyň ve věci. Navrhly zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu ve výroku II. a V. a vrácení věci k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili i žalovaní podáním ze dne 30.6.2000. Uvedli, že při uzavření kupní smlouvy mezi J. J., L. Ž. a manžely F. a A. Ch., zaplatili kupující prodávajícím částku 16.000 Kčs, přičemž do této kupní ceny byla zahrnuta i hodnota pozemků, tehdy užívaných soc. organizací. Protože kupovaný dům byl značně zchátralý, byly pozemky kupujícím postoupeny zdarma, a nadto prodávající neměli na jejich vlastnictví dále zájem. Žalovaným je známo, že hodnota předmětných pozemků představovala kupní cenu 4.000 Kčs a ta byla prodávajícím kupujícími vyrovnána. Není pravda, že pozemky, byly převedeny na kupující bezplatně. Navrhli proto, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (OSŘ) a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání splňuje náležitosti předpokládané ustanovením §241 odst. 2 OSŘ a je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm a) OSŘ, neboť odvolací soud v napadené části změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem (§241 odst. 3 písm. d) OSŘ), a to z hlediska ustanovení §8 odst. 4 a 5 zákona o půdě. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Právní posouzení věci není správné, pokud soud vycházel z právní normy, která dané právní vztahy neupravuje, nebo použil správnou normu, ale nesprávně ji vyložil. V dané věci rozhodoval odvolací soud dne 4.4.2000, a měl tedy použít znění zákona o půdě účinného k tomuto dni (§154 odst. 1 OSŘ). Pokud v odůvodnění na str. 6 svého rozsudku uvádí, že žaloba se opírá o ustanovení 5 zákona o půdě ve znění zákona č. 195/1993 Sb., jde o zřejmý přepis, protože věc posuzoval podle ustanovení §8 odst. 5 zákona. Tato nepřesnost ovšem neměla vliv na výsledek odvolacího řízení,které se týká posouzení včasnosti uplatněného nároku.
Dovolací soud nesouhlasí s výkladem odvolacího soudu, který se týká samostatnosti nároku podle ustanovení §8 odst.5 zákona o půdě. Touto problematikou se již zabýval ve věci sp. zn. 2 Cdon 1745/97; v rozsudku ze dne 26.11.1997 v uvedené věci dovodil, že zákon o půdě v ustanovení 8 odst. 4 a 5 počítá s různými možnostmi, které mohly nastat po bezúplatném převodu pozemků na fyzické osoby, a uvádí možná řešení takto nastolených právních vztahů. Z formulace, použité v odstavci 4, totiž že soud rozhodne buď …anebo… je zřejmé, že jde o určitý způsob vypořádání těchto vztahů, jaký má na mysli ustanovení §153 odst. 2 OSŘ. Stejný názor je obsažen i ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.12.1995, bod 9, uveřejněném pod č. 16 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Skutkovou podstatou, která zakládá právo na uplatnění nároku u soudu, je okolnost,že jde o pozemky, na něž se vztahuje zákon o půdě (§1 odst. 1 písm. a) zákona), které byly převedeny mezi fyzickými osobami formou darování učiněného dárcem učinil v tísni, nebo šlo o jiný bezúplatný převod učiněný v souvislosti s kupní smlouvou na budou, k níž patřily. Pokud jsou dány tyto okolnosti konkrétního případu, soud rozhodne na návrh oprávněného jedním ze způsobů uvedených v §8 odst. 4 a 5 zákona o půdě, které tvoří právní základ pro jeho rozhodnutí. Soud tedy rozhodne (jsou-li dány skutkové okolnosti uvedené v zákoně), o spravedlivém vypořádání účastníků. Ustanovení odstavce 5 nelze proto oddělovat jako samostatný nárok, ale je třeba je pojímat jako logické řešení nových právních vztahů vzniklých po převodu pozemků mezi oprávněnými osobami a současnými vlastníky pozemků. Uplatněním návrhu ve smyslu ustanovení článku II. zákona č. 183/1993 Sb., kterým bylo právo podle §8 odst. 4 (tehdy odstavce 3) a 5 zákona o půdě založeno, se proto rozumí návrh, aby soud po zjištění, že návrh je po právu, rozhodl o vypořádání účastníků ve smyslu uvedených ustanovení. Způsob rozhodnutí je pak předepsán pouze v případě, že osoba pasivně legitimovaná, která je současným vlastníkem pozemku, nesouhlasí s úhradou ceny pozemků (§8 odst. 4, poslední věta zákona o půdě).
Dovolací soud považuje tento výklad ustanovení §8 odst. 4 a 5 zákona o půdě za správný nejen s ohledem na návaznost ustanovení odstavce 5 na předchozí odstavec 4, v němž se stanoví podmínky vzniku práva jak na zrušení smlouvy, tak i na finanční vypořádání podle obou odstavců, ale i odpovídající smyslu zákona, tj. spravedlivému vypořádání vztahů účastníků, včetně toho, že oprávněné osoby v krátké lhůtě dvou měsíců k uplatnění svého nároku se těžko mohly orientovat ve změnách vlastnických práv, k nimž mohlo dojít i těsně před uplatněním nárok.
Pokud tedy v daném případě odvolací soud považoval nárok na úhradu ceny prodaných pozemků za nárok samostatný, který zanikl v důsledku prekluze, i když žalobci uplatnili včas nárok na zrušení smlouvy ohledně všech pozemků bezúplatně převedených, neshledal dovolací soud tento právní názor správným, a podle ustanovení §243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ rozsudek odvolacího soudu v části napadené dovoláním zrušil. Současně byly zrušeny i odvislé výroky o náhradě nákladů řízení. Věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 OSŘ), v němž je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ), a v němž nově rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí OSŘ).
Dovolací soud se nemohl přezkoumat rozsudek odvolacího soudu z hlediska námitky žalovaných, že za pozemky zaplatili a nešlo tedy o bezúplatný převod. Odvolací soud se totiž touto problematikou nezabýval, ač žalovaní své tvrzení v tomto směru uvedli i v odvolání. Bude proto na odvolacím soudu, aby se vypořádal i s touto námitkou, přičemž dovolací soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu v této otázce. Podle ní důkazní břemeno o tom, že za převod zemědělských a lesních pozemků bylo oproti výslovnému znění kupní smlouvy zaplaceno, a to po dohodě účastníků, spočívá na žalovaných.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2002
JUDr. Ema Barešová, v.r.
předsedkyně senátu