ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1903.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1903/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) D. M., B) J. Z. a C) V. Š., zastoupených advokátem, proti žalované M. K., zastoupené advokátem, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 6 C 1295/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.5.2001, čj. 25 Co 127/2001-228, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2001, čj. 25 Co 127/2001-228, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali vyslovení přechodu vlastnického práva k domu čp. 12 na stavební parcele č. 12 a k pozemku č. 568/12 v obci D. podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Okresní soud v Mělníku ve věci rozhodl původně rozsudkem ze dne 8.9.1997, čj. 6 C 1295/92-56, jímž žalobu zamítl; k odvolání žalobců Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7.7.1998, čj. 25 Co 587/97-77, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Mělníku pak ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 28.12.2000, čj. 6 C 1295/92-210, tak, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přechází na žalobce.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. května 2001, čj. 25 Co 127/2001-228, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud v podstatě vyšel ze skutkových zjištění i závěrů soudu prvního stupně, které vycházely z pokynů a právního názoru, vysloveného v předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu, totiž že právní předchůdci žalované nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy; vyšel ze zjištění, že nemovitost čp. 12 v D. nesloužila rodičům žalobců, manželům Š., k bydlení, ale byla využívána jako hospodářské stavení, a to i po vnosu do JZD, nebyla v dobrém stavebně-technickém stavu, a v době prodeje manželům S. (tj. bratrovi žalované a jeho manželce) nebyla využívána vůbec. Hospodářské budovy a stavby, které byly posuzovány jako výrobní prostředky, a u nichž nepřicházelo v úvahu použití účelového spotřebního charakteru občanem, byly z osobního vlastnictví vyloučeny. Pokud by předmětná nemovitost byla rodinným domkem, vztahovaly by se na její prodej směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům čj. 314/17 756/64 ze dne 2.4.1964, vydané Ministerstvem financí, které stanovovaly v článku 2 výběr kupce a upozornění veřejnosti na možnost koupit rodinný domek. Státní statek V. tímto způsobem nepostupoval, a do prodeje zasahovaly “vyšší orgány“. Pozemky se přidělovaly občanům se zásluhami o výstavbu socialismu; O. S. proto zaslal jako doplněk k žádosti o odkoupení rekreačního domku v obci D. seznam svých vyznamenání. Další rozpor s právními předpisy při prodeji předmětných nemovitostí právním předchůdcům žalované spatřoval odvolací soud v nerespektování ustanovení §2 a §15 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 156/1975 Sb., které umožňovalo pouze převod národního majetku přebytečného a neupotřebitelného, šlo-li o věci, které mohly být v osobním vlastnictví, (nikoliv věcí, které v osobním vlastnictví být nemohly) na občany. Odvolací soud shodně se soudem prvého stupně má rovněž zato, že kupní smlouva ze dne 19.9.1978, uzavřená mezi Státním statkem V. a manžely S., je neplatná, neboť právník statku S., který ji za prodávajícího podepsal, neměl zmocnění k jejímu uzavření.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 15.6.2001, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) OSŘ a dovolací důvody založila na ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Odmítla především argument, z něhož odvolací soud dovodil rozpor s ustanovením §127 občanského zákoníku ve znění platném do 31.12.1991, spočívající v tom, že se nepodařilo spolehlivě prokázat, zda dům čp. 12 byl domem rodinným, rekreačním nebo hospodářským objektem. „Pokud se v daném případě soudu (paradoxně nikoli žalobcům) nepodařilo prokázat, že nemovitosti měly jiný charakter než charakter objektu určeného k bydlení, resp. rodinného domku, nelze z této skutečnosti dovodit závěr, že převod těchto nemovitostí byl realizován v rozporu se zákonem“. Žalobci ani nemohli ohledně této skutečnosti nést důkazní břemeno, neboť ji vůbec netvrdili; nedostatek důkazů o rozhodných skutečnostech musí jít totiž vždy k tíži žalobců, které stíhá důkazní břemeno a v pochybnostech nelze rozhodnout k tíži žalovaných. V daném případě nebyly pochybnosti soudu o charakteru předmětných nemovitostí odstraněny, a z provedených důkazů vyplývá, že sloužily v různých obdobích různým účelům. Vždy však převládal charakter nemovitosti sloužící k uspokojování potřeb bydlení, ať již byla označena jako zemědělská usedlost, nebo jako rodinný domek. Podle názoru dovolatelky napadený rozsudek odvolacího soudu v této části vychází ze skutkových zjištění, jež nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Pokud jde o druhý argument, o nějž opřel odvolací soud své rozhodnutí, považovala dovolatelka za důležité zdůraznit, že soud prvního stupně se v odůvodnění omezil na citaci ustanovení vyhlášky č. 156/75 Sb., která ovšem neukládala zveřejnění prodeje objektů z národního majetku do vlastnictví občanů, nebo povinnost evidence zájemců. V této části je tedy napadené rozhodnutí nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Nadto směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům ze dne 2.4.1964 , na niž odvolací soud odkazuje, nebyla publikována ani oznámena ve Sbírce zákonů, a vyhláška, ze které vydání směrnice vycházelo, byla již v době převodu předmětných nemovitostí zrušena. V tomto směru spočívá tedy napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Pokud jde o třetí argument, na němž je založeno napadené rozhodnutí, připustila žalovaná problematičnost plné moci udělené právníkovi státního statku, jenž kupní smlouvu podepsal, avšak poukázala na ustanovení §20 občanského zákoníku v tehdy platném znění, podle něhož právní úkony, při nichž pracovníci organizace překročili rozsah svého oprávnění, zakládaly práva a povinnosti organizaci tehdy, pokud se právní úkon týkal úkolů organizace a šlo-li o překročení, o němž druhý účastník nemohl vědět. Podle názoru dovolatelky předmětný prodej nemovitostí byl realizován v rámci plnění úkolů státního statku, byť okrajových; přitom nelze pochybovat o tom, že nabyvatelé nemohli vědět o překročení oprávnění podnikového právníka, když se nadto jednalo o smlouvu uzavíranou na Státním notářství v Mělníku a sepisovanou formou notářského zápisu, v jejímž záhlaví je odkaz na plnou moc založenou ve správním rejstříku Okresního soudu v Mělníku. Dovolatelka uzavřela, že při posuzování zvýhodnění nabyvatele nelze vycházet z potenciality jeho zvýhodnění, nýbrž je nutno zvýhodnění prokázat. Extenzivní výklad restitučního zákona ve prospěch oprávněných osob by znamenal neústavní zásah do vlastnického práva současných vlastníků. Žalovaná tedy navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, popřípadě i rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobci podali k dovolání žalované vyjádření, v němž v dané věci dovozují nepřípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) OSŘ. Podle žalobců z obsahu zrušovacího usnesení Krajského soudu v Praze čj. 25 Co 587/97-77, ze dne 7.7.1997, nevyplývá „vyjádření nebo jakákoliv formulace právního názoru, jímž by byl soud prvního stupně při vydání pozdějšího rozsudku vázán“. Zrušovací usnesení odvolacího soudu obsahovalo pouze pokyny týkající se procesního postupu, a z hlediska právního posouzení věci nebyl soud nijak omezen. Protože „na pozdější rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak, než předcházejícím rozhodnutím, neměl vliv právní názor odvolacího soudu, jímž by byl soud prvního stupně vázán“, nelze, podle názoru žalobců, dovozovat přípustnost dovolání z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) OSŘ. Proto navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (OSŘ), a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ a opírá se o přípustné dovolací důvody podřaditelné pod ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, protože odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ovšem za situace, že soud prvního stupně rozhodl jinak než v původním rozsudku, jímž žalobu zcela zamítl, přičemž důvodem byl právní názor odvolacího soudu, jímž byl soud prvního stupně vázán (§238 odst. 1 písm.b) OSŘ). Dovolací soud totiž posuzuje odůvodnění zrušovacího usnesení odvolacího soudu ze dne 7.7.1998 tak, že poukazem na zjištění, která měl soud prvního stupně učinit, dal najevo svůj právní názor na to, co je rozhodující pro právní posouzení podmínky nabytí nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, zejména s vyhláškou č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku (dále jen \"vyhláška č. 156/1975 Sb.\"). Dovolací soud neshledal, že by řízení trpělo některou z vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, které vždy zakládají přípustnost dovolání; rozsudek odvolacího soudu proto přezkoumal z hlediska důvodů uvedených v dovolání. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud se ve své judikatuře neztotožňuje s výkladem ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě z hlediska \"nabytí nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy\" ve vztahu k ustanovení §127 ObčZ v tehdy platném znění a k vyhlášce č. 156/1975 Sb., k němuž dospěl odvolací soud. Ustanovení §127 ObčZ konstatovalo, co může být v osobním vlastnictví (mj. rodinné domky), a ustanovení §15 odst.5 vyhlášky č. 156/1975 Sb. pak umožňovalo, aby občanům byly převáděny věci, které mohou být v osobním vlastnictví; obytné domy, které nebyly rodinnými domky, ale byly určeny k bydlení a mohly plnit účel rodinných domků, mohly takto být převáděny i když nešlo o majetek přebytečný nebo neupotřebitelný. Lze tedy dovodit, že nebylo ve všech případech rozhodující, zda stavba byla rodinným domkem v době převodu na občana, ale zda mohla plnit účel rodinného domku (např. po stavební úpravě). Ostatně zjištění odvolacího soudu, že předmětný dům čp. 12 v D. nebyl domem obytným, neodpovídá v podstatné části provedenému dokazování, když dle zjištění soudu byl dům naposledy před převodem užíván pro bydlení zaměstnanců zemědělské organizace, a byl znalcem popsán a posuzován jako obytný domek.
Za správný nepovažuje dovolací soud ani právní závěr odvolacího soudu, že v daném případě při převodu nemovitostí nebyl dodržen postup předepsaný právním předpisem, a to směrnicí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, vydanou ministerstvem financí pod č. 314/17 756/64 ze dne 2.4.1964. V rozsudku ze dne 25.11.1998, sp.zn. 2 Cdon 92/96, Nejvyšší soud s odkazem na dřívější judikaturu v restituční věci dovodil, že o nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy šlo tehdy, byla-li věc nabyta v rozporu s předpisy publikovanými, nebo alespoň oznámenými ve Sbírce zákonů – jestliže tedy šlo o předpisy obecně závazné. Uvedená směrnice z 2.4.1964 nebyla obecně závazným právním předpisem, a případné nedodržení pravidel v ní obsažených nemůže proto vést k právnímu závěru, že věc byla nabyta v rozporu s tehdy platnými právními předpisy ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že v daném případě nemovitost mohla být získána na základě zvýhodnění kupujícího, který při koupi poukazoval na své zásluhy o výstavbu socialismu a dokládal to seznamem svých vyznamenání. Dovolatelka má však pravdu v tom, že odvolací soud existenci protiprávního zvýhodnění neodůvodňuje konkrétními zjištěními vztahujícími se k prodeji domu žadateli O. S., ale vychází z obecných úvah o tom, jak se v takových případech postupovalo. Závěry odvolacího soudu proto nelze v konkrétním případě přezkoumat, což lze hodnotit jako vadu řízení , která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu ( §241 odst. 3 písm. b) OSŘ). Na konečné hodnocení soudu by mohlo mít vliv i posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 ObčZ, tj. výkonem práva žalobců ve vztahu k žalovaným, kteří – byť jako osoby blízké původním nabyvatelům – nemovitosti získali koupí, a křivdám způsobeným žalobcům, resp. jejich právním předchůdcům, jestliže – jak vyplývá z obsahu spisu - z původního přídělu zaplatili pouze menší část, splácení zbytku přídělové ceny bylo po převodu nemovitostí na stát zastaveno, a dárcům byl ponechán dům čp. 11 s potřebnými pozemky.
Dovolatelce rovněž právem namítá, že odvolací soud učinil závěr o neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti na právní předchůdce žalované bez bližší argumentace. Své stanovisko opřel totiž o ustanovení §20 odst. 2 ObčZ , aniž vysvětlil, proč převod vlastnictví ve správě státní organizace se netýkal plnění jejích úkolů, a z tohoto hlediska je proto jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Navíc úvaha o tom, že šlo o absolutně neplatnou smlouvu, by musela vést k závěru, že nedošlo k převodu vlastnictví na právní předchůdce žalované a v důsledku toho i na ni samotnou, a nebylo by proto možno vyslovit ani přechod vlastnického práva žalované na žalobce, pokud vlastnické právo nevydržela. Touto otázkou se však odvolací soud nezabýval, a platí proto i zde závěr o nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku.
Dovolací soud proto z důvodů shora uvedených neshledal rozhodnutí odvolacího soudu správným, podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem je zrušil, a podle odst. 2 téhož ustanovení věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu týkajícím se ustanovení §8 odst 1 zákona o půdě z hlediska nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. O nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v novém rozhodnutí ( §243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10.dubna 2002
JUDr. Ema Barešová, v.r.
předsedkyně senátu