ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1942.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1942/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. S., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2002, sp. zn. 20 Co 158/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 201/99 (žalobce Městské části P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 30 C 201/99, o povinnosti žalovaného vyklidit byt II. kategorie v prvním nadzemním podlaží domu čp. 769, P. a vyklizený byt odevzdat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 5.025,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce. Soud prvního stupně vyšel z právního názoru o neplatnosti dohody o výměně bytů ze dne 6. 2. 1995, na jejímž základě se žalovaný stal nájemcem bytu v P.; dohoda byla uzavřena mezi žalovaným a V. H. jako dosavadním nájemcem. S dohodou sice vyslovili souhlas pronajímatelé obou bytů a žalovaný následně uzavřel se žalobcem dne 7. 3. 1995 nájemní smlouvu, ale dohoda i nájemní smlouva jsou neplatné pro rozpor se zákonem a nemožnost plnění (§39, §37 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný před výměnou bytů užíval místnost v domě ve vlastnictví svých rodičů v P., a sjednal s nimi dne 9. 1. 1995 nájemní smlouvu. K této místnosti však vydal stavební úřad jen potvrzení informačního charakteru, že nemá námitky proti oddělení bytové jednotky v přízemí. Nedošlo k vymezení samostatné bytové jednotky rozhodnutím stavebního úřadu. Nájemní smlouva, sepsaná mezi žalovaným a jeho rodiči, není platná a ve vztahu k dohodě o výměně bytů a k nájmu nynějšího bytu žalovaným jednal žalobce bez vědomí o rozhodných údajích. Žalovaný bydlí v bytě bez právního důvodu a žalobě o vyklizení bytu bylo proto vyhověno.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 20 Co 158/2002, k odvolání žalovaného napadený rozsudek ve výroku ve věci samé potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že jejich výše činí 8.475,- Kč. Na nákladech odvolacího řízení uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 3.950,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně. Odvolací soud přisvědčil právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, včetně neplatnosti dohody o výměně bytů i následné nájemní smlouvy mezi účastníky. Neshledal důvodnými námitky odvolatele, že podstatné je určení prostorů v domě ve vlastnictví rodičů žalovaného k bydlení kolaudačním rozhodnutím ze dne 22. 11. 1994. Předmětem dohody o výměně bytů mohl být podle odvolacího soudu jen byt jako předmět občanskoprávních vztahů (§118 odst. 2 občanského zákoníku), nikoli část bytu. Žalobcův nárok se oprávněně opíral o ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku o ochraně vlastnického práva.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání dovodil podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Žalovaný uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/, b/ téhož předpisu, tj. existenci vady mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nesprávné právní posouzení věci. První z důvodů spočíval podle žalovaného v neprovedení důkazu čtením Statutu Hlavního města Prahy k aktivní věcné legitimaci žalobce. Druhý důvod vycházel z nesouhlasu žalovaného s právním názorem odvolacího soudu, že předmětem dohody o výměně bytu může být pouze byt, nikoli jeho část. Žalovaný zpochybňoval odkaz odvolacího soudu na ustanovení §118 odst. 2 občanského zákoníku o bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů s návazným závěrem o neplatnosti dohody o výměně bytů. Poukázal na ustanovení §394 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (smlouva o přenechání části bytu) a na tehdejší ustanovení §135b téhož předpisu o zřízení věcného břemene. Obě ustanovení připouští jako předmět smlouvy část bytu. I podle současného znění občanského zákoníku může vlastník bytu pronajmout jeho část; takový vztah se bude, jak s odkazem na právní literaturu dovozuje dovolatel, posuzovat podle obecných ustanovení §663 a násl. o nájemní smlouvě. Také ustanovení §719 odst. 1 občanského zákoníku o podnájmu počítá s částí bytu jako předmětem podnájmu. Další odkaz na komentář k občanskému zákoníku (autorů Jehličky, Švestky, Škárové a kol., vydaném v nakladatelství C. H. Beck v Praze) vyzdvihuje názor, že k aplikaci ustanovení §715 občanského zákoníku o dohodě o výměně bytu je podmínkou nájemní titul k alespoň jednomu z vyměňovaných bytů; k dalším postačí jiné neodvozené právo (vlastnické, věcné břemeno, inominát).
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí. Zmínil se o judikatuře dovolacího soudu, podle níž je pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů účelové určení místností tvořících byt k trvalému bydlení, provedené kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Případný odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nepovažoval za důvodný a dodal, že podnětem k podání žaloby bylo přenechávání bytu ze strany žalovaného jiným osobám k užívání.
Dovolací soud zjistil,že dovolání podala včas oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu). Dovoláním bylo napadeno rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a soud prvního stupně rozhodl ve věci opakovaně ve prospěch žalobce. Nepřicházela tedy v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/, b/ občanského soudního řádu. Dovolatel dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ téhož předpisu s tím, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V dovolání je podle jeho obsahu (§243c odst. 1, §41 odst. 2 občanského soudního řádu) vymezena právní otázka tak, že je sporné, zda předmětem dohody o výměně bytu může být pouze byt, nebo též jeho část.
Pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu ustanovení §118 odst. 2 občanského zákoníku je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Existence uvedeného rozhodnutí, vydaného podle ustanovení §76 odst. 1 (eventuálně podle §85 odst. 1, 2 při změně užívání stavby) zákona č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), je podmínkou toho, aby určité místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů jako byty.
Občanský zákoník upravuje institut dohody o výměně bytu v ustanoveních §715 a §716 jednoznačně; předmětem výměny může být jen byt jako celek. Právní úprava dohody o výměně bytu je součástí zvláštních ustanovení o nájmu bytu (§685 a následující občanského zákoníku), zařazených jako oddíl čtvrtý hlavy sedmé (nájemní smlouva) v části osmé občanského zákoníku. Předmětem těchto ustanovení je úprava práv a povinností k bytu a povaze právní úpravy odpovídá byt bez prostorového omezení jeho užívání, nikoli tedy část bytu. Zmiňuje-li se zákon výjimečně o části bytu, činí tak pouze v rámci smlouvy o podnájmu bytu. Tento smluvní typ je však odvozen od smlouvy o nájmu bytu. Dovolateli lze přisvědčit jen potud, že v souladu se zásadou smluvní volnosti účastníků občanskoprávních vztahů nelze vyloučit pronájem části bytu vlastníkem domu či bytu. Pak ale půjde o nájem podle obecných ustanovení §663 a násl. občanského zákoníku, a ne o takový nájemní vztah, který by byl podřaditelný pod zvláštní ustanovení o nájmu bytu, a z něhož by vyplývalo právo nájemce učinit část bytu předmětem výměny.
Předmětem dohody o výměně bytu (§715 občanského zákoníku) tedy nemůže být, na straně některého z účastníků dohody, pouze část bytu. Odvolací soud proto nevyřešil dovoláním vymezenou právní otázku tak, že by se ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu dostal do rozporu s hmotným právem.
Splněny nebyly ani další zákonné podmínky zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce. Nastolená právní otázka není řešena odvolacími soudy či dovolacím soudem rozdílně. Pro její řešení má rozhodující význam zodpovězení předběžné otázky o pojmových znacích bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů. Tato předběžná otázka je navíc, vůči právní otázce formulované dovoláním, v poměru obecného ke zvláštnímu.
Dovolací soud proto dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta prvá, §218 písm. c/ občanského soudního řádu).
Procesní námitku dovolatele o neprovedení listinného důkazu nebyl dovolací soud oprávněn posuzovat, neboť se pro nepřípustnost dovolání nezabýval dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolací soud též neshledal důvod pro odklad vykonatelnosti rozhodnutí ve smyslu ustanovení §243 téhož předpisu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání žalovaného, použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud přihlížel k povaze projednávané věci a k obsahu zmíněného vyjádření žalobce k dovolání vyjadřujícím procesní stanovisko, přednesené žalobcem již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. listopadu 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v. r.
předseda senátu