ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1944.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1944/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) V. D., B) H. D., a C) P. K., zastoupených advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 99/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 8. 2001, č.j. 15 Co 371/2001, 15 Co 372/2001-75, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 24. 5. 2000 u Okresního soudu v Karlových Varech zpřesněnou v průběhu řízení, domáhali se žalobci vydání rozsudku na uložení povinnosti žalované vyklidit a žalobcům předat vyklizený byt o velikosti 1 + 1, sestávající z kuchyně, 1 pokoje a příslušenství, který je situován vlevo ve II. nadzemním podlaží domu čp. 29 v K. V., a to ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 3. 2001, č.j.8 C 99/2000-46, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 3. 2001, č.j. 8 C 99/2000- 52, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost vyklidit a žalobcům předat vyklizený byt o velikosti 1 + 1, sestávající z kuchyně a 1 pokoje s příslušenstvím, který je situován vpravo ve II. nadzemním podlaží domu čp.29 v K. V., a to ve lhůtě do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že nemovitost, v níž se předmětný byt nachází, je ve spoluvlastnictví žalobců podle kupní smlouvy ze dne 17. 10. 1994, když z jedné poloviny tato spadá do SJM prvých dvou žalobců a v rozsahu druhé poloviny je vlastníkem třetí žalobce. Z výpovědi žalované slyšené k důkazu přitom vyplývá, že tato původně se svým manželem užívala byt o dvou místnostech, který byl jejímu manželovi přidělen v roce 1955. V roce 1966 byl jejímu manželovi rozhodnutím Městského národního výboru v K. V. přidělen další byt o velikosti 1 + 3. Uvedený byt totiž původní nájemkyně opustila, manžel žalované požádal o jeho přidělení, k čemuž také v roce 1966 došlo. Se svým manželem se v užívání těchto dvou bytů střídali. Po jeho smrti v roce 1979 počal od roku 1980 užívat jednopokojový byt ženatý syn žalobkyně, a to až do roku 1983, kdy emigroval. Poté opět žalovaná začala užívat onen větší byt a v druhém bytě měla podnájemníka. V roce 1991 se do bytu přihlásil vnuk žalované a začal užívat byt menších rozměrů. To trvalo do roku 1995, kdy započala rekonstrukce domu. Po dobu dvou let žila žalovaná v hotelu na náklady žalobců. Po skončení rekonstrukce se její vnuk mínil do bytu vrátit, žalobci však namítli, že jde o dva rozdílné byty nabídli vnukovi bydlení ve větším bytě za částku 4000,- Kč měsíčně, s čímž tento souhlasil. Vnuk se však do bytu 3 + 1 nastěhoval dne 30. 1. 1998, bez souhlasu žalobců, kteří na něj proto podali trestní oznámení. V současné době proto žalovaná užívá byt nacházející se vlevo, o jednom pokoji a kuchyni, tak jak jej užívala od roku 1996, kdy se do něj nastěhovala po rekonstrukci domu.
Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že žalovaná užívá byt v I. patře č. 3 a byt. č. 4. Přitom vycházel z obsahu kolaudačního rozhodnutí po rekonstrukci domu, když dispoziční uspořádání vyplývající ze stavebnětechnického stavu odpovídá původnímu stavu podle vyměřovacího plánu ze dne 28. 9. 1949. Žalovaná měla původně uzavřenu nájemní smlouvu ze dne 16. 2. 1962 s Podnikem bytového hospodářství města K. V., k níž byl dne 16. 8. 1962 vyhotoven rovněž evidenční list pro výpočet nájemného v tomto bytě. Dohoda o odevzdání a převzetí bytu, týkající se bytu o velikosti 1 + 1, IV. kategorie byla uzavřena mezi výše uvedeným PBH a S. K. dne 9. 9. 1994, rozhodnutí o přidělení bytu pak bylo vydáno Městským národním výborem v K. V. ohledně bytu v I. poschodí o velikosti 3 + 1. Manžel žalované poté zemřel dne 8. 7. 1979. Dne 15. 5. 1999 PBH města K. V. vydal žalované potvrzení, že na ni přešlo užívací právo k bytu v K. V., o velikosti 3 + 1, IV. kategorie, po uživateli S. K.
Soud prvního stupně konečně přihlédl k výsledkům řízení v jiné věci téhož soudu sp. zn. 10 C 67/98, v níž žalobci žalovali Z. W. na vyklizení bytu v II. nadzemním podlaží vpravo v předmětném domě. Tato žaloba byla proti Z. W. zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 12. 1999, č.j. 10 C 67/98-54, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2000, č.j. 15 Co 140/2000. V tomto řízení odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní posouzení v tom, že manželé S. a J. K. získali užívací právo k bytu na výše uvedené adrese o velikosti 1 + 1 ve druhém podlaží vpravo. Později požádali o sloučení tohoto bytu s bytem 1 + 0 na témže podlaží, k tomuto sloučení rovněž fakticky došlo, když Městský národní výbor v K. V. dne 16. 8. 1966 vydal rozhodnutí o přidělení bytu 3 + 1 s poukazem na ustanovení §56 zákona č. 41/1964 Sb. Tím měl uvedený orgán za to, že jsou splněny všechny podmínky pro právní sloučení těchto bytů. Manželé K. pak provedli drobnou úpravu spočívající v tom, že přehradili část chodby a vytvořili společný prostor pro oba byty na podlaží, tato úprava však nebyla ohlášena, ani povolena stavebním úřadem. Uvedenou okolnost zjistil odvolací soud i z výpovědi pracovnice PBH, která potvrdila, že v té době byla taková praxe ohledně slučování bytu běžná. Manželé K. užívali druhý byt se souhlasem orgánu hospodařící s byty, platili nájemné a nevyřešené právní vztahy přímo nezavinili. Užívací právo k druhému bytu 1 + 0 jim však nevzniklo, stejně jako jim nevzniklo užívací právo k bytu 3 + 1, neboť takový byt jako věc ve smyslu práva neexistuje. Rozhodnutí o souhlasu příslušného národního výboru o sloučení bytů nebylo vydáno, resp. jeho existence nebyla prokázána. Zejména též neexistuje rozhodnutí stavebního úřadu, jímž by byly změny stavby zlegalizovány (tzv. rekolaudace). Byt o velikosti 3 + 1 tak nevznikl a manželé K. (později pak pouze J. K.) byli oprávněnými uživateli pouze bytu 1 + 1 vpravo. Nájemkyní tohoto bytu je dnes stále J. K., neboť mezi účastníky je nesporné, že ke změně původní nájemní smlouvy nedošlo, byt stále existuje i po rekonstrukci (dokonce ve vyšší kvalitě) a na tomto právním vztahu nemohlo nic změnit ani to, že J. K. od roku 1977 bydlí v jiném bytu, na témže podlaží vlevo. Faktické opuštění bytu nájemce totiž nemohl mít za následek zánik nájemního vztahu, stejně jako nastěhování do jiného bytu nemohlo znamenat vznik nájemního vztahu k tomuto jinému bytu. Odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného, ohledně něhož dospěl k závěru, že mu svědčí jen odvozené právo bydlení založené souhlasem své babičky J. K., proti níž měla tudíž žaloba směřovat.
Při těchto zjištěních dospěl soud prvního stupně k závěru, že v žalobě označený byt užívá žalovaná neoprávněně, takže žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalované ukládá vyklidit byt o jednom pokoji s příslušenstvím v druhém nadzemním podlaží domu čp. 29 v K. V., situovaný vpravo od schodiště (z vnitřního pohledu domu), a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Zmíněnou formulační změnu odůvodnil odvolací soud odkazem na způsob označení bytu, jehož vyklizení se žalobci domáhali, obsažený v jednotlivých podáních ve spise s tím, že uvedená vada převzatá soudem prvního stupně nevedla k nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že odvolacím soudem označený byt odpovídá označení bytů, jak je provedli žalobci změnou návrhu připuštěnou v průběhu řízení, když jde o byt, který manželé K. původně užívali od roku 1955. Odvolací soud převzal skutková zjištění, učiněná soudem prvního stupně, zejména závěry plynoucí z výsledků řízení ve věci sp. zn. 10 C 67/98 Okresního soudu v Karlových Varech. Vyšel z nesporného zjištění mezi účastníky, že totiž žalovaná se svým manželem byli od roku 1955 uživateli bytu 1 + 1 vlevo, v roce 1966 požádali o „přisloučení“ bytu 1+0 na témže podlaží vpravo. MěstNV K. V. vydal pak rozhodnutí o přidělení bytu 3 + 1 ze dne 16. 8. 1966 a na základě tohoto rozhodnutí se manželé K. domnívali, že jim přísluší právní důvod pro užívání celého podlaží. Manželé K. a později již jen žalovaná také platili nájemné z bytu 3 + 1, jak to dřívější správce domu požadoval podle evidenčního listu.
Odvolací soud považoval za rozhodující vyřešení předběžné otázky, zda tímto způsobem v roce 1966 vznikl byt o velikosti 3 + 1 jako věc ve smyslu práva a zda byl přidělen manželům K., nebo zda postup správních orgánů vedl ke vzniku sloučeného bytu, zda tedy existovaly stále dva samostatné byty a užívací, později nájemní právo žalované trvá pouze k původně přidělenému bytu vlevo. Vyslovil závěr, že podle §56 zákona č. 41/1964 Sb (ve znění účinném v roce 1966) bez souhlasu místního národního výboru nebylo možno byt ani jeho část sloučit se sousedním bytem. Udělení souhlasu ke sloučení bytů bylo jiným správním rozhodnutím, než rozhodnutí o přidělení bytu. Rozhodnutím o přidělení bytu nebylo možno nahradit souhlas podle §56 zákona č. 41/1964 Sb. V tomto případě proto nemohl vzniknout žádný byt 3 + 1, když platilo nezměněné účelové určení místností v nemovitosti dané původním kolaudačním rozhodnutím z roku 1949. Proto manželům K. k takovému bytu nemohlo vzniknout užívací právo, takže stále byli uživateli bytu 1 + 1 vlevo. Skutečnost, že v uvedeném domě v druhém nadzemním podlaží jsou dva samostatné byty, respektoval i stavební úřad v roce 1996, kdy vydal stavební povolení na úpravy domu pro žalobce. Ostatně i sama žalovaná ve své účastnické výpovědi důsledně hovořila o sporných místnostech vždy jako o dvou bytech, které také byly vždy odděleně užívány.
Odvolací soud se proto ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalovaná je nájemnicí bytu 1 + 1 vlevo (v němž umožňuje bydlení svému vnukovi, který tento byt užívá výlučně na základě jejího souhlasu, zatímco byt vpravo, sestávající z jednoho pokoje s příslušenstvím, užívá bez právního důvodu. Žalobcům přísluší důvodně právo na ochranu jejich spoluvlastnického práva ve smyslu §126 odst. 1 o.z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná zastoupená advokátem včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., aniž ji blíže zdůvodnila, jakož i z ustanovení §239 o.s.ř. s tím, že návrh na připuštění dovolání učinila ještě před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu. O tomto návrhu však odvolací soud nerozhodl. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Podle dovolatelky soudy obou stupňů jednostranně vycházely z výsledků předchozího řízení, nevěnovaly pozornost náležitému zjištění skutečného stavu věci a právně vadně posoudily poměr ustanovení zákona č. 41/1964 Sb. a tehdy platného zákona č. 84/1958 Sb., o územním plánování a zákona č. 87/1958 o stavebním řádu. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci namítali nepřípustnost dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníkovi byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňaty možnost jednat před soudem. Z obsahu dovolání není patrno, v čem dovolatelka spatřuje naplnění tohoto zákonného ustanovení a ani z obsahu spisu se nenabízí závěr o existenci takové vady řízení (zmatečnosti). Dovolatelce lze však přisvědčit, že součástí jejího včasného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně byl výslovný návrh na připuštění dovolání v této věci. Z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 13. 8. 2001, při němž byl vynesen dovoláním napadený rozsudek, jakož i z obsahu výroku tohoto rozsudku je však patrno, že odvolací soud o tomto návrhu nerozhodl. Účastník není povinen v návrhu na připuštění dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. uvádět, pro kterou konkrétní právní otázku by mělo být dovolání připuštěno. To plyne z povahy věci, když před vyhlášením a odůvodněním rozsudku odvolacího soudu nemůže účastník objektivně odhadnout, na základě jakého právního posouzení odvolací soud ve věci rozhodne. Odvolací soud o návrhu na připuštění dovolání musí rozhodnout výrokem, a to současně s rozhodnutím ve věci samé. Pokud odvolací soud (jako v této věci) o návrhu na založení přípustnosti dovolání nerozhodne vůbec, nemůže vzniklá procesní situace jít k tíži účastníka, který návrh podle §239 odst. 1 o.s.ř. učinil. Je proto třeba vycházet z toho, že dovolání v této věci je přípustné, jakoby odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.
O takový případ v této věci nejde.
Vzhledem k výše uvedenému je třeba předně uvést, že předmětem dovolacího přezkumu v této věci nemohou být otázky vztahující se k úplnosti skutkových zjištění, neboť ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. míří pouze na posouzení, zda právní řešení zaujaté odvolacím soudem představuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu shora uvedeného výkladu. V této věci závěr odvolacího soudu byl vyjádřen odkazem na ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty tak, že absence souhlasu místního národního výboru o sloučení bytu nebo jeho části se sousedním bytem vylučovalo, aby rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem založilo platně právo občana na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu s příslušnou organizací, která s bytovým majetkem hospodařila.
V tomto směru lze připomenout, že podle výslovné definice §62 téhož zákona se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky. Z uvedeného ustanovení vazba mezi právním stavem, vyplývajícím z rozhodnutí vydaných na základě stavebně právních předpisů a mezi vymezením předmětu osobního užívání bytu (dnes nájmu), je dostatečně patrná. Požadavek na dodržení souladu mezi charakterem předmětu osobního užívání bytu (dnes nájmu bytu) z hlediska platnosti vzniku práva na uzavření dohody o předání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo teprve právo osobního užívání, zastávala judikatura i za účinnosti dřívějších předpisů (srov. k tomu rozhodnutí č. 76/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejnými zásadami je ovládána i rozhodovací praxe soudů za nynější právní úpravy vztahující se k problematice nájmu bytu, byť i nynější právní úprava nemá výslovné ustanovení obdobné ustanovení citovaného §62 zákon o hospodaření s byty.
Odvolací soud respektoval závěry dosavadní soudní praxe pokud jde o důsledné vymezení nepřímého předmětu práva osobního užívání bytu (dnes nájmu) z hlediska respektování stavebnětechnických předpisů promítajících se do příslušné dokumentace vztahující se k nemovitosti, v nichž se byt nachází. S přihlédnutím ke konkrétnímu skutkovému stavu, jak na něj odvolací soud výstižně poukázal, nepominul ani okolnost vážící se k subjektivnímu postoji účastníků (dřívějších společných uživatelů S. a J. K.) a příslušné organizace bytového hospodářství, resp. orgánu příslušného národního výboru. Odvolací soud správně bral do úvahy, že stav vyvolaný rozhodnutím Městského národního výboru v K. V. 16. 8. 1966 nevyvolali, přitom si však byli velmi dobře vědomi, že i po vydání tohoto rozhodnutí užívají nadále dva oddělené byty. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i zjištění patrná ze spisu, zejména pak z výpovědi žalované v tomto sporu. Z nich je patrno, že i po roce 1966 užívala žalovaná (původně se svým manželem) další byt tak, že se v jeho užívání střídali, po roce 1979 druhý z bytů poskytovala podnájemníkovi, později svému synovi a po rekonstrukci svému vnukovi.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak představuje aplikaci v úvahu přicházejících předpisů způsobem, který odpovídá ustálenému výkladu zákona č. 41/1964 Sb., jakož i občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění platném v roce 1966. Obsahově nepředstavuje rozhodnutí přinášející judikaturu odlišnou od dosavadních závěrů rozhodovací praxe soudů. Není tak splněn předpoklad uvedený v §239 odst. 2 o.s.ř. Dovolání proto směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž nelze přípustnost dovolání dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná, ohledně nákladů vynaložených na vyjádření žalobců k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 o.s.ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu o možném nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a to v daném případě vzhledem jednak k povaze projednávané právní věci a jednak vzhledem k osobním poměrům žalované, jak se podávají z obsahu spisu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu