Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2002, sp. zn. 28 Cdo 1952/2002 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1952.2002.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1952.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1952/2002-96 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. č. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. B., zastoupenému advokátem, a 2) O. B., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 158/99, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.1.2002, č.j. 54 Co 407/2001-65, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou dne 4.5.1999 domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu žalovaných, blíže popsaného v petitu. Podáním ze dne 14.12.2000 požádala žalobkyně o připuštění změny žaloby v tom smyslu, že požadovala vyklizení předmětného bytu žalovanými, a to s tím, že účastníci uzavřeli dne 25.9.2000 dohodu o zrušení nájmu bytu, v níž se žalovaní zavázali předmětný byt vyklidit nejpozději do dne 15.10.2000. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 18.1.2001, č.j. 16 C 158/99-17, připustil změnu žaloby ze dne 14.12.2000. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11.6.2001, č.j. 16 C 158/99-28, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalobce má právo hospodaření k domu, v němž se nachází předmětný byt. Nájemkyní předmětného bytu byla matka žalovaných, po její smrti přešlo nájemní právo na oba žalované, kteří se stali společnými nájemci bytu na dobu neurčitou. Dne 25.9.2000 uzavřela žalobkyně s oběma žalovanými dohodu o skončení nájmu předmětného bytu s tím, že nájem bytu zaniká dnem 30.9.2000 a žalovaní se zavazují předmětný byt vyklidit nejpozději do 15.10.2000. Věc posoudil s ohledem na ochranu vlastnického práva žalobkyně podle §126 odst. 1 o.z. Dále dovodil, že vyklizení předmětného bytu nebylo vázáno na provedení úprav v novém bytě. Soud prvního stupně neshledal ani podmínky pro použití §3 odst. 1 o.z. K odvolání prvního žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9.1.2002, č.j. 54 Co 407/2001-65, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé a ve výroku III. o nákladech řízení. Současně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení tak, že žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči prvnímu žalovanému. Po skutkové stránce převzal zjištění soudu prvního stupně, k nově navrhovaným důkazům prvního žalovaného nepřihlédl, neboť by to bylo v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 písm. c) o.s.ř. Soud prvního stupně při jednání dne 11.6.2001 výslovně poučil účastníky podle §119a odst. 1 o.s.ř. o povinnosti uvést rozhodné skutečnosti a nabídnout k jejich prokázání důkazy před vyhlášením rozsudku. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně podle §126 odst. 1 o.z., a to i se zřetelem k §3 o.z. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dne 22.4.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten spatřoval v tom, že vzhledem k chybějící judikatuře je třeba zaujmout stanovisko k výkladu právních norem, upravujících jednotlivé odvolací důvody a institut neúplné apelace. Tvrdil, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle dovolatele tato vada spočívá v tom, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §205a písm. c) o.s.ř. Dále poukazoval na skutečnost, že soud prvního stupně se nezabýval otázkou absolutní neplatnosti dohody o skončení nájmu bytu z úřední povinnosti. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 11.6.2001, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů. Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O takový případ v posuzované věci nejde. S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení §205a odst. 1 o.z. odpovídá ustálené judikatuře. Jde o řízení sporné, a protože nejde o žádnou z výjimek vyjmenovaných v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., platí pro uplatňování skutečností nebo důkazů, které účastník řízení neuplatnil před soudem prvního stupně, omezení vyplývající z ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř. (tzv. neúplná apelace). Podle tohoto ustanovení skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže: a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1; e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v této věci vcelku přehledně a srozumitelně vyplývá, první žalovaný uplatnil až v odvolacím řízení návrhy na provedení dalších důkazů. K těmto novým návrhům nemohl odvolací soud se zřetelem na režim tzv. neúplné apelace přihlížet, neboť nejde o žádný z případů, kdy to platná právní úprava obsažená v ustanoveních §205 odst. 2 o. s. ř. pod písmeny a) až e) dovoluje. Bylo na žalovaném, aby skutečnosti, na nichž hodlá postavit svou obranu vůči žalobou uplatněnému nároku, uvedl před soudem prvního stupně a nabídl o nich důkazy. Dne 11.6.2001 soud prvního stupně výslovně poučil účastníky podle §119a o.s.ř. o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a o.s.ř. Po tomto poučení účastníci výslovně prohlásili, že žádné další důkazy nenavrhují. Odvolací soud tedy správně dovodil, že nové důkazní návrhy jsou novými návrhy ve věci, které však mohl uplatnit první žalovaný pouze v řízení před soudem prvního stupně a zpochybněním věrohodnosti důkazů provedených soudem prvního stupně není návrh prvního žalovaného na doplnění dokazování provedením dalších důkazů. Odvolací soud postupoval správně, když v souladu s ustanovením §205a odst. 1 o.s.ř. k těmto novým důkazním návrhům nepřihlédl. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku, která by z pohledu dovolacího soudu činila jeho rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm.a) o.s.ř. tvrdil dovolatel, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 písm. c) o.s.ř. Na základě výše uvedeného tomuto tvrzení dovolatele nelze přisvědčit. Dovolací soud proto za použití §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. První žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. listopadu 2002 JUDr. Josef Rakovský, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/20/2002
Spisová značka:28 Cdo 1952/2002
ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1952.2002.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§243b odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19