ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1976.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1976/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Města K., zastoupeného advokátem, proti žalované L. Š., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 831/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.3.2002, č.j. 23 Co 91/2002-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Kolíně dne 22.5.2000, se domáhal žalobce uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizený předat žalobci byt blíže popsaný v žalobě.
Okresní soud v Kolíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5.11.2001, č.j. 6 C 831/2000-83, žalobě v plném rozsahu vyhověl. Na základě odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19.3.2002, č.j. 23 Co 91/2002-96, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Zároveň změnil výrok o nákladech řízení tak, že žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, jehož nájemcem se stal na základě nájemní smlouvy ze dne 7.3.1995 J. V. a jednalo se o nájem na dobu neurčitou. Podle této nájemní smlouvy se nájemce zavázal ohlásit do jednoho měsíce správě domu veškeré změny, které by měly vliv na výši nájmu, zejména změny týkající se počtu příslušníků v domácnosti nájemce. Žádná tato změna v počtu příslušníků nájemce J. V. do dne jeho smrti 18.9.1996 však nebyla nahlášena. Odvolací soud se ztotožnil i s další části skutkových zjištění, podle nichž je žalovaná hlášena bytem u příbuzných své matky v K., a to z důvodu získání ubytování na koleji v L., kde pokračuje ve studiu na T. u. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaná spolu se svými rodiči navštěvovala svého dědečka J. V. o víkendech v K., a že mu pomáhali s úklidem bytu. Rovněž vzal za prokázané, že žalovaná předmětný byt nadále užívá, zejména o víkendech, kdy se vrací do K. z koleje v L. a její rodiče za ni platí nájemné a zálohy na služby s tím spojené.
Při těchto zjištěních se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala, že by v den smrti nájemce J. V. s ním jako s dědečkem vedla společnou domácnost, i když neměla vlastní byt. Uzavřel, že nebyly splněny zákonné podmínky pro přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 věta první o.z. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle §126 odst. 1o.z. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 29.4.2002.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 25.6.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle §241a písm. b) o.s.ř. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a vychází z nesprávného právního posouzení věci. Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně dospěl k závěru, že žalovaná nevedla před a v době smrti J. V. spolu s ním společnou domácnost. Podle dovolatelky byly splněny všechny zákonné podmínky pro přechod nájmu podle §706 odst. 1 o.z. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 5.11.2001, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Dovolací soud tak mohl soustředit svou pozornost pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení §706 odst. 1 o.z. odpovídá ustálené judikatuře.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v přiléhavém výkladu otázky, zda jeden a tatáž osoba může být účastníkem více spotřebních společenství (být příslušníkem více domácností). Z obsahu pojmu vedení společné domácnosti, resp. společného hospodaření plyne, že tato podmínka může být naplněna jen ve vztahu k jedné domácnosti, charakterizované objektivním kritériem společným uhrazováním společných potřeb a subjektivním hlediskem vůle takové osoby sdílet společnou domácnost (společné hospodaření) s dalšími konkrétními osobami. Uvedený výklad souvisí s důsledky, které zákon (tak typicky v ustanovení §706 odst. 1 o.z., o jehož interpretaci v této věci jde) spojuje s naplněním tohoto pojmu. Odhlédne-li se od výjimečných časově omezených případů transformace někdejšího práva osobního (resp. společného) užívání bytu na právo nájmu (resp. právo společného nájmu) podle ustanovení §871 o.z. ve znění účinném od 1. 1. 1992, je založeno na smluvním principu. Ustanovení §706 odst. 1 o.z. zakládá právo nájmu ve prospěch zvláště kvalifikovaných subjektů v něm vyjmenovaných, u nichž převažuje příbuzenský vztah, za současné existence dalších dvou předpokladů, to je, že takové osoby (nebo osoba) vedly s původním nájemcem společnou domácnost a neměly vlastní byt. Svou povahou jde tedy o ustanovení, které vybočuje z pravidelného způsobu vzniku nájemního vztahu (totiž uzavřením smlouvy nájemní) a ze zákona zakládá jiný - náhradní - způsob vzniku takového nájemního vztahu, který je zřejmě odůvodněn jak respektováním příbuzenského vztahu, tak dalšími shora zmíněnými podmínkami. Je tedy zřejmé, že výklad tohoto ustanovení musí být spíše restriktivní, neboť v opačném případě by mohlo docházel k nežádoucímu omezení práv pronajímatele bytu. Z toho dále plyne, že ke vzniku práva nájmu podle tohoto ustanovení může dojít jen při prokázání vedení společné domácnosti s původním nájemcem (který zemřel), jež musí existovat v době jeho úmrtí. Jde tedy o výklad pojmu, zda fyzická osoba může být současně v postavení příslušníka více domácností. Tento závěr je zřejmě pojmově vyloučen. Ustanovení §115 o.z., jež je použitelné i v jiných právních odvětvích (tak typicky v oblasti trestního práva hmotného a procesního) definuje pojem fyzické osoby jako příslušníka pouze jediného spotřebního společenství. Shodně k věci přistupují i předpisy práva finančního (srov. např. ust. §12, §15 zákona ČNR o daních z příjmů č. 586/1992 Sb., v platném znění). Ten, kdo tvrdí, že se shora uvedeným postupem stal nájemcem bytu, musí prokázat, že prvky charakterizující trvalé spotřební společenství mezi osobou uvedenou v §706 odst. 1 o.z. a původním (později zemřelým) nájemcem bytu, byly na straně žalobce dány (po stanovenou dobu), rozhodně však ku dni úmrtí nájemce. Absence byť i jednoho z předpokladů (totiž existence společné domácnosti s nájemcem a okolnost, že osoba uvedená v ustanovení §706 odst. 1 o.z. neměla vlastní byt vylučuje možnost aplikace §706 odst. 1 o.z. s důsledky vzniku nájemního vztahu vůči takové osobě. Abstraktně uvažováno, vedl by opačný výklad k nepřiměřenému omezení práv pronajímatele (zpravidla vlastníka nemovitosti, v níž se byt nachází, případně bytu ve vlastnictví pronajímatele), což by hraničilo s nepřípustným omezením jeho vlastnických práv z hlediska ústavněprávních předpisů. K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury, která vyžaduje průkaz společného bydlení trvalého, tedy takového, při němž jak nájemce bytu, tak i spolužijící osoba považují soužití za trvalou základnu pro uskutečňování potřeby bydlení a kdy spolužijící osoba považuje prostředí bytu nájemce za svůj domov a také nájemce toto jejich soužití takto chápe.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu