ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1996.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1996/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehlička, CSc., o dovolání J. S.-Š., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25.7.2001, sp.zn. 54 Co 256/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 16 C 353/91 (žalobce J. S.-Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. V. D., 2. J. D. a 3. M. P., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 30.12.991, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 925 ve Z. (s pozemky parc. č. 119, parc. č. 1820-díl I a parc. č. 1820-díl II /o výměře 941 m2/) s veškerým příslušenstvím, garážemi, studnou a oplocením. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily původně J. Š., která zemřela 5.9.1985 a jejímž jediným dědicem je žalobce. Tyto nemovitosti propadly státu na základě rozsudku vydaného v trestním řízení, jež bylo vedeno u bývalého Státního soudu v Praze pod sp.zn. 2 Ts I 60/52. J. Š. byla rehabilitována usnesením Městského soudu v Praze z 30.10.1968, sp.zn. 1 T 31/68, ale byla odškodněna pouze za výkon vazby a výkon trestu odnětí svobody. Dne 3.11.1965 byly uzavřeny kupní smlouvy mezi Domovní správou Z., jako prodávající, a kupujícími M. a M. P., jakož i V. a J. D. ohledně ideálních dílů nemovitostí (u všech po jedné čtvrtině), zapsaných ve vložce č. 291 pozemkové knihy pro uvedené katastrální území; uzavřeny byly také dohody o osobním užívání pozemků. Cena nemovitostí byla ve smlouvách sjednána částkou 64.336,- Kč, třebaže podle znaleckého posudku činila jejich cena 96.630,- Kč. Všichni čtyři kupující byli takto třicetiprocentní slevou protiprávně zvýhodněni, jak to má na zřeteli ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že v tomto případě nejsou dány hmotněprávní podmínky pro vydání majetku žalovaných žalobci ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Poukazovali na to, že žalobní návrh žalobce byl ve srozumitelném znění podán až po uplynutí zákonem č. 87/1991 Sb. stanovené prekluzívní lhůty.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 3.1.1996, čj. 16 C 353/91-78, byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovaným náklady řízení částkou 2.680,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit také státu na náhradu vyplaceného svědečného 5.749,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 5.
K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 26.3.1997, sp.zn. 39 Co 399/96, ve výroku o věci samé „ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými V. D., J. D. a M. P. a dále ve výroku o nákladech řízení“ a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud byl toho názoru, že žalobce zatím neprokázal své tvrzení ohledně protiprávního zvýhodnění žalovaných, ani nabytí věcí v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a že je třeba v řízení provést zejména žalobcem v odvolacím řízení navržené listinné důkazy a svědectví, což by mohlo mít význam pro prokázání případného zvýhodnění žalovaných při koupi nemovitostí na základě smlouvy z 3.11.1965.
V dalším průběhu řízení byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 19.11.1999, čj. 16 C 353/91-228, opět zamítnuta žaloba žalobce, aby bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp .925 se stavební parcelou č. 1819 a zahradou parc. č. 1820 (díl I) a ostatní plochou parc. č. 1820 (díl II), zapsané na listu vlastnictví č. 99 pro katastrální území Z. u Katastrálního úřadu P. včetně veškerého příslušenství a součástí nemovitostí, garáží, oplocení, studny a venkovních úprav. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení celkem částku 7.860,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že se neukládá povinnost uhradit státu vyplacené znalečné a že se také neukládá úhrada soudního poplatku.
K odvolání žalobce byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně z 19.11.1999 zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze 7.6.2000, sp.zn. 54 Co 117/2000, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že přes obsáhlost dosud provedeného dokazování zatím nelze posoudit, zda žalovaní sporné nemovitosti získali v souladu s tehdy platnými předpisy či v rozporu s nimi. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nevěnoval náležitou pozornost otázce poskytnutí slevy z kupní ceny při prodeji nemovitostí žalovaným smlouvou z 3.11.1965 z pohledu tehdy platných směrnic pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2.4.1964, uveřejněných pod č. 10 ve Věstníku Ministerstva financí z roku 1964, jakož i z pohledu ustanovení dříve platné vyhlášky č. 117/1964 Sb., o správě národního majetku. Z tohoto důvodu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Poté byl Obvodním soudem pro Prahu 5 vynesen rozsudek z 26.2.2001, čj. 16 C 353/91-273, jímž byla žaloba žalobce znovu zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení celkem částku 24.983,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo rovněž rozhodnuto, že náklady vynaložené na znalečné v celkové výši 15.520,80 Kč ponese stát, stejně jako náklady soudního poplatku.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tu, podle názoru soudu, došlo k převodu vlastnictví ke sporným nemovitostem v souladu s ustanoveními vyhlášky č. 117/1964 Sb. (jmenovitě s ustanovením §22 odst. 4 písm. b/,bb/ této vyhlášky); při poskytnutí slevy byl dodržen i postup stanovený směrnicemi pro prodej rodinných domků z národního majetku, vydanými Ministerstvem financí 2.4.1964; k poskytnutí slevy byl získán souhlas příslušného bývalého místního národního výboru a byl také dán souhlas příslušné komise i odboru bývalého Okresního národního výboru P. Soud prvního stupně měl za prokázáno, že v roce 1962 činila cena nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, 84.510,- Kč a že dům byl ve špatném stavu; dospěl k závěru, že tedy cena byla při prodeji smlouvou z 3.11.1965 stanovena vcelku správně, i když podle revizního posudku znalce měla činit 91.685,- Kč, protože odchylka od této ceny v ceně, dohodnuté ve smlouvě, byla soudem prvního stupně posouzena jako minimální a tedy nerozhodná. Sleva byla poskytnuta tehdy, když se nikdo nepřihlásil ke koupi nemovitostí za nabízenou cenu 99.630,- Kč a ani později za nabízenou sníženou cenu 77.300,- Kč. Konečná poskytnutá sleva (tj. z částky 96.630,- Kč na částku 65.000,- Kč) byla takto poskytnuta ve výši 32,7%, což odpovídalo ustanovení článku 3 odst. 4 i 5 již citovaných směrnic Ministerstva financí z 2.4.1964. Žalovaní se ke koupi nemovitostí spojili jako dvě rodiny a peníze na tuto koupi získali půjčkou. Nebylo zjištěno, že by k tomu, že žalovaným byly nabídnuty nemovitosti ke koupi, vedlo na jejich straně zastávání nějakých politických funkcí nebo jiný druh tehdejší politické angažovanosti. Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl, když měl za to, že v řízení nebylo prokázáno splnění podmínek stanovených v ustanoveních §20 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb. O soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení §2 odst. 3 a §11 odst. 2 písm. i/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
O odvolání žalobce proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně z 26.2.2001 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 25.7.2001, sp.zn. 54 Co 256/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 3.795,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno opodstatněným. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně řádné dokazování, náležitě zjistil skutkový stav a dospěl rovněž ke správnému právnímu závěru, který nedoznal změny ani v řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud dovozoval, že žalobce je oprávněnou osobou k vydání nemovitostí (uváděných v jeho žalobě), a to jako dědic po původní majitelce nemovitostí J. Š., matce žalobce; žalobce podal také výzvu k vydání nemovitostí; k přechodu žalobcem uváděných nemovitostí na stát došlo způsobem předpokládaným zákonem č. 87/1991 Sb.; nebylo však prokázáno, že by tyto nemovitosti nabyli žalovaní v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, jak to má na zřeteli ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně zaměřil svou pozornost na poskytnutí slevy žalovaným z kupní ceny při koupi nemovitostí na základě kupní smlouvy z 3.11.1965. Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že důvodem pro poskytnutí slevy z kupní ceny byl nedobrý technický stav domu čp. 925 ve Z. (zejména pokud šlo o střechu domu) a s tím související nezájem občanů o koupi tohoto domu; výše poskytnuté slevy z kupní ceny nemovitostí odpovídala maximální čtyřicetiprocentní hranici zjištěné ceny (tj. při dohodnuté kupní ceně 65.000,- Kč činila tato sleva ve srovnání se zjištěnou cenou nemovitostí 96.630,- Kč celkem 32,7%). Námitky žalobce, týkající se údajného nesprávného zařazení zimní zahrady do obytné plochy nemohly mít vliv na změnu ocenění domu čp. 925 ve Z.; nedůvodné jsou i námitky žalobce ohledně údajného nesprávného postupu státních orgánů při odsouhlasení slevy z kupní ceny nemovitostí; odvolací soud neshledal důvodným ani poukaz žalobce na „nález Ústavního soudu ČR č. 117/1993“ v tom smyslu, jak si závěry tohoto nálezu žalobce vykládal. Z uvedených důvodů tedy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s ustanoveními §142 odst. 1 a §151 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 18.9.2001 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 18.10.2001, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Žalobce ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a případně i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a §237 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.). Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a také, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel spatřoval v rozhodnutí odvolacího soudu řešení projednávané právní věci v rozporu s hmotným právem, a to jednak pokud šlo o nezapočítání podlahové plochy zimní zahrady do obytné plochy domu čp. 925 ve Z., a dále pokud šlo o posouzení otázky, zda tu při převodu nemovitostí smlouvou z 3.11.1965 byl dodržen postup podle vyhlášky č. 117/1964, o správě národního majetku, a posléze i v dání přednosti posuzování dodržování směrnic Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům (z 2.4.1964) před posouzením dodržování vyhlášky o správě národního majetku.
Dovolatel vytýkal také postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že žalobci byla odňata možnost účastnit se (na rozdíl od žalovaných) šetření ustanoveného znalce na místě samém před vypracováním znaleckého posudku v této právní věci.
Dovolatel posléze vytýkal nesprávné hodnocení důkazů, pokud šlo o otázku nedobrého technického stavu domu čp. 925 ve Z. a pokud šlo o posouzení vlivu poskytnuté slevy, která byla vyšší než 30% skutečné ceny.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení hlavy první dvanácté části zákona č. 30/2000 Sb.; podle bodu 1 těchto přechodných ustanovení platí uvedený zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti citovaného zákona, pokud není v zákoně č. 30/2000 Sb. stanoveno jinak (např. v bodu 15 a v bodu 17 přechodných ustanovení tohoto zákona).
Přípustnost dovolání bylo nutno posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), když v daném případě šlo o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Protože tu nešlo o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu), bylo třeba posoudit přípustnost dovolání dovolatele podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., týkajícího se mimosoudních rehabilitací v oblasti trestněprávních vztahů, jsou povinnými osobami v této oblasti vztahů právnické osoby podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a fyzické osoby podle ustanovení §4 odst. 2 tohoto zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2.2.1995, I. ÚS 177/93, uveřejněném pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo, že ve vztahu právní úpravy zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, platí ohledně pravomocných odsuzujících rozhodnutí vyhlášených v době od 25.2.1948 do 1.1.1990, že zákon č. 87/1991 Sb. stanovil postup, jakým se má oprávněná rehabilitovaná osoba domáhat do určité doby svého nároku od osoby povinné.
V daném případě odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, se zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí otázkou souladu či rozporu nabytí žalobcem uváděných nemovitostí od státu s tehdy platnými právními předpisy (zejména s ustanoveními dříve platné vyhlášky č. 117/1964 Sb., o správě národního majetku) a zabýval se také otázkou existence či neexistence protiprávního zvýhodnění na straně žalovaných při převodu nemovitostí na základě smlouvy z 3.11.1965 (s přihlížením i k obsahu směrnic Ministerstva financí z 2.4.1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, které nemají povahu obecně závazného předpisu /srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem/). Rozhodnutí odvolacího soudu ve svém řešení vycházelo při výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. z jím citovaných právních předpisů a z výsledků dokazování, prováděného soudy obou stupňů po celou dobu řízení, které probíhá od 30.12.1991. Odvolací soud průběh řízení v této právní věci usměrňoval i svými zrušovacími usneseními z 26.3.1997 (sp.zn. 39 Co 399/96) a ze 7.6.2000 (sp.zn. 54 Co 117/2000). V této právní věci nešlo o neobvyklou či atypickou aplikaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tedy o otázku, která by v rozhodnutích dovolacího soudu či odvolacích soudů nebyla řešena, popřípadě o otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně; opačný závěr nevyplývá ani z právních závěrů uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, ani z jiných poznatků získaných Nejvyšším soudem při vedení evidence soudní judikatury, a ani z poukazu dovolatele na dvě v jeho dovolání zmíněná soudní rozhodnutí odvolacích soudů v obdobných (nikoli však obsahově totožných) právních věcech. Ze zevrubné argumentace odvolacího soudu k ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. i k ustanovením dříve platné vyhlášky č. 117/1964 Sb., obsažené v rozsudku odvolacího soudu z 25.7.2001, sp.zn. 54 Co 256/2001 (i v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 26.2.2001, čj. 16 C 353/91-273) nevyplývá přesvědčivě tvrzení dovolatele, že by tato projednávaná právní věc byla řešena v rozporu s hmotným právem.
Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že v daném případě bylo dovoláním dovolatele napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, jež by mělo po právní stránce zásadní význam (posuzována objektivně a nikoli jen z hlediska subjektivního zájmu účastníka řízení na výsledku řízení), jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele, směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. července 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu