ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.201.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 201/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání Ing. P. Z., zast. advokátkou, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2000, sp.zn. 19 Co 346/2000 (v právní věci žalobkyně Městské části P., zast. advokáta, proti žalovanému Ing. P. Z., zast. advokátkou, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 17 C 267/98), takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2000, sp. zn. 19 Co 346/2000, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 17 C 267/98, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. září 2000 pod č.j. 19 Co 364/2000-81 potvrdil rozhodnutí obvodního soudu, kterým byl žalovaný uznán povinným vyklidit nebytový prostor specifikovaný ve výroku soudu prvního stupně. Žalovanému byla dále uložena povinnost úhrady nákladů odvolacího řízení v částce 575,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. M. P.
Žalobnímu návrhu žalobkyně na vyklizení předmětného nebytového prostoru bylo vyhověno již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 7. 1998, č.j. 17 C 261/98-24, který však byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2000, č.j. 19 Co 726/99-45, s tím, že pro řízení před soudem prvního stupně nebyly vytvořeny předpoklady pro jednání dle ustanovení §101 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), neboť předvolání k jednání spolu s žalobou adresované žalovanému bylo dne 10. 6. 1999 uloženo na poště, avšak z vrácené obsílky není zřejmé, zda žalovaný obdržel výzvu při prvním pokusu o doručení této písemnosti. Soudu I. stupně bylo uloženo, aby si nejprve vytvořil procesní podmínky pro rozhodování ve věci a poté o žalobě znovu rozhodl.
Nalézací soud vyšel po doplnění dokazování ze zjištění, že žalovaný užívá dané nebytové prostory na základě platně uzavřené smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 9. 11. 1992. Předmětné prostory žalovaný vydražil dne 4. 8. 1991 a zaplatil dražební cenu. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 7. 1996. Žalovaný dopisem ze dne 26. 7. 1996 žádal žalobkyni o prodloužení nájemní smlouvy, souhlas s prodloužením však nebyl dán, a to ani dodatečně. Následné výzvy na vyklizení k řešení situace nevedly. Za tohoto stavu shledal prvostupňový soud žalobu za opodstatněnou s odůvodněním, že žalovanému nesvědčí pro užívání předmětných prostor právní důvod a žalobkyně se v souladu s ustanovením §126 občanského zákoníku domáhá ochrany svých vlastnických práv.
V následném řízení před odvolacím soudem právní zástupce žalovaného převzal žalobu a výslovně prohlásil, že nepožaduje lhůtu k přípravě jednání.
Odvolací soud poté potvrdil odvoláním napadený rozsudek nalézacího soudu, když nesouhlasil s argumentací žalovaného, který uváděl, že od žalobkyně nikdy neobdržel rozhodnutí o neprodloužení nájemní smlouvy. Podle odvolacího soudu bylo v řízení před soudy obou stupňů prokázáno, že se žalovaným nájemní smlouva vztahující se k předmětným nebytovým prostorám prodloužena nebyla, na čemž nic nemění ani žalovaným citované usnesení Městské části P. ze dne 10. 1. 1996 včetně důvodové zprávy a stanoviska odboru správy obecního majetku Obvodního úřadu městské části P., v nichž je pouze doporučen jednotný postup pro projednání žádosti o prodlužování nájemních smluv s nájemci, kteří získali nebytový prostor formou dražby dle zákona č. 427/1990 Sb., nevyplývá z nich však již povinnost pronajímatele tyto smlouvy prodloužit.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož důvodnost spatřuje v procesních pochybeních ve věci jednajících soudů. Obvodní soud učinil vůči žalovanému několik pokusů o doručení žaloby a předvolání k jednání. Písemnost zaslaná v červnu 1999 byla uložena na poště. Soud na základě této skutečnosti nesprávně dospěl k závěru, že došlo ke splnění podmínek, které pro náhradní doručení vyžaduje §47 odst. 2 o.s.ř. a dne 21. 7. 1999 bez účasti žalovaného, na základě §101 odst. 2 o.s.ř., jednal a prováděl dokazování listinnými důkazy a následně ve věci vyhlásil rozsudek. Žalovaný proti němu podal odvolání, na jehož základě odvolací soud toto rozhodnutí svým usnesením zrušil z důvodů nevytvoření podmínek proto, aby věc mohla být projednána v nepřítomnosti žalovaného. Obvodní soud potom v rámci vytváření procesních podmínek pro rozhodování doručil tehdy právní zástupkyni žalovaného předvolání k jednání. Soud prvního stupně při tomto jednání, které bylo pro žalovaného jednáním prvním, již důkazy, provedené při prvním jednání dne 22. 3. 2000, neprovedl a téhož dne ve věci rozhodl. Žalovaný se do tohoto rozsudku odvolal, především s tím, že mu ode dne zahájení soudního řízení až do dne podání odvolání nebyla v rozporu s §79 odst. 3 o.s.ř. doručena žaloba. Odvolací soud těsně před jednáním dne 8. 9. 2000 doručil právnímu zástupci žalovaného kopii žaloby ze dne 31. 7. 1998. S odůvodněním, že právní zástupce žalovaného nežádá lhůtu k přípravě odvolacího jednání, po projednání odvolání rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Návrh na zahájení řízení má soud doručit ve smyslu §79 odst. 3 o.s.ř. do vlastních rukou. Toto ustanovení je systematicky začleněno do hlavy první, části třetí o.s.ř., která se výlučně zabývá řízením v prvním stupni. Návrh na zahájení řízení musí být všem účastníkům doručen v takové lhůtě před prvním jednáním ve věci, aby měl každý dostatek času seznámit se s jeho obsahem a navrhovanými důkazy. Pokud odvolací soud doručil žalobu před jednáním právnímu zástupci žalovaného, nepožadoval tento lhůtu k přípravě jednání, neboť počítal s tím, že odvolací soud rozsudek obvodního soudu zruší a věc mu vrátí k řádnému řízení. Dovolatel má za to, že dokazování nelze provádět před doručením žalobního návrhu, a navíc namítá, že převážná část důkazů zásadního významu byla prováděna i předtím, než bylo žalovanému řádně doručeno předvolání k jednání, které proběhlo až 22. 3. 2000. V rámci tohoto jednání soud prvního stupně důkazy prováděné dne 21. 7. 1999 nejenže již neprovedl, ale ani se na ně neodvolal, přestože je následně v odůvodnění svého rozsudku jako řádně provedené důkazy citoval.
K tomuto dovolání podala žalobkyně vyjádření. Podle jejího názoru byl žalovanému předmět řízení dostatečně znám. V jeho odvolání ze dne 14. 10. 1999 je navrhováno provedení důkazů, z nichž bylo zřejmé, že žalovaný ví, čeho se žalobkyně domáhá, obsah žaloby mu tedy již v této fázi řízení již byl znám. Po zrušení rozsudku soudu I. stupně usnesením městského soudu, bylo u obvodního soudu nařízeno nové jednání, kterému byl žalovaný osobně účasten. Rozhodně mu tedy nebyla odňata možnost jednat před soudem, a to ani v případě jednání u odvolacího soudu dne 8. 9. 2000, kde byl právně zastoupen. Při tomto jednání byla, pokud existovala, zhojena hlavní vada namítaná žalovaným, a to ta, že mu nebyla doručena žaloba.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.). Dříve, než bylo přistoupeno k věcnému projednání, bylo ovšem třeba zaujmout stanovisko k tomu, zda je toto dovolání vůbec přípustné.
Se zřetelem k tomu, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovolání obecně přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (arg. a contrario) není.
Žalovaný dovozuje přípustnost podaného dovolání z procesních pochybení, které v konečném důsledku způsobily, že žalovanému byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Podle dovolatele nebyl dodržen zákonný postup doručování návrhu na zahájení řízení. Podle ustanovení §79 odst. 3 o.s.ř. doručí soud návrh na zahájení řízení ostatním účastníkům do vlastních rukou. Podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. platí, že nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Toto tzv. náhradní doručení ovšem předpokládá, že se adresát zdržuje v místě bydliště. Tato podmínka u písemnosti uložené na poště dne 10. 6. 1999 splněna nebyla. Proto také odvolací soud – pro nesplnění předpokladů pro jednání ve věci podle §101 odst. 2 o.s.ř. – rozsudek obvodního soudu ze dne 21. 7. 1999 svým usnesením ze dne 26. 1. 2000 zrušil. Vytýkaný procesní nedostatek však nebyl napraven ani před jednáním soudu prvního stupně konaného dne 22. 3. 2000 – na kterém byl i vyhlášen rozsudek -, když nalézací soud pouze doručil předvolání k jednání (vzor 10) právní zástupkyni žalovaného. Na tuto situaci reagoval Městský soud v Praze tak, že před započetím odvolacího jednání doručil žalobu právnímu zástupci žalovaného, který uvedl, že nepožaduje lhůtu k přípravě jednání ve smyslu ust. §115 odst. 2 o.s.ř.
Jak vyplývá z ustálené judikatury vyšších soudů, dovolací důvod, uvedený v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ není dán, jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem odňal soud prvního stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení. V souzené věci soud prvního stupně v rozporu s ustanovením §79 odst. 3 o.s.ř. nedoručil žalovanému návrh na zahájení řízení do vlastních rukou, čímž zkrátil jeho procesní práva daná ustanovením §115 odst. 2 o.s.ř., které účastníku zaručuje dostatek času k přípravě na jednání, zpravidla nejméně pět dnů. Zmíněnou vadu řízení však lze – za použití výše zmíněného výkladového východiska – považovat za napravenou postupem odvolacího soudu, který žalobu žalovanému (v zastoupení jeho advokáta) doručil, zvláště když tento zástupce výslovně uvedl, že lhůtu k přípravě jednání nepožaduje. Argumentaci dovolatele spočívající v tvrzení, že tento procesní postup zvolil proto, že očekával zrušující rozsudek odvolacího soudu, nelze přiznat důvodnost.
Jiná je ovšem situace ohledně další procesní námitky žalovaného napadající průběh dokazování na půdě nalézacího soudu. Způsob, jakým byly některé důkazy provedeny, je zatížen procesní vadou, která nemohla být zhojena následným postupem odvolacího soudu. Podle ustanovení §123 o.s.ř. mají účastníci právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem provedeným důkazům. Tato možnost účastníka přednést soudu všechny jeho případné výhrady a pochybnosti o spolehlivosti, případně hodnověrnosti provedeného důkazu, přispívá k hodnocení provedených důkazů soudem a tedy i k závěru o pravdivosti skutkových tvrzení.
V projednávaném případě však u jednání před soudem prvního stupně dne 21. 7. 1999 – tedy v době, kdy žalovanému ještě nebylo řádně doručeno ani předvolání k jednání - byly provedeny listinné důkazy, které již u jednání vedeného týmž soudem dne 22. 3. 2000 opakovány nebyly, a nebylo na ně ani odkázáno. Tyto důkazy jsou přitom uváděny v rozsudku prvoinstančního soudu ze dne 22. 3. 2000, který byl poté potvrzen soudem odvolacím.
Podle §18 o.s.ř. platí, že účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení, a že soud jim je povinen zajistit stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Tato rovnost účastníků vyplývající z ústavní zásady zakotvené v čl. 96, odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je jednou ze stěžejních zásad civilního soudního řízení.
Vzhledem k výše uvedeným úvahám dovolací soud dovodil, že předmětné řízení je zatíženo vadou subsumovatelnou pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., a nemohl tak rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.). Podle citovaného ustanovení tak dovolacímu soudu nezbylo, než toto rozhodnutí zrušit, a vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.)
V novém řízení rozhodne soud prvního stupně i o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto v nejbližším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), který podal žalovaný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. července 2002
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu