Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 03.12.2002, sp. zn. 28 Cdo 2014/2002 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2014.2002.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2014.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2014/2002 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání D. B., zastoupené advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze z 25.6.2002, sp.zn. 25 Co 215/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 4 C 1/99 (žalobkyně D. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. J. K., a 2. Obci B., o finanční náhradu), takto: I. Zrušují se usnesení Krajského soudu v Praze z 25.6.2002, sp.zn. 25 Co 215/2002, i usnesení Okresního soudu v Berouně z 15.3.2002, čj. 4 C 1/99-13. II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala žalobou (podanou u soudu 4.1.1999), aby bylo rozsudkem určeno, že je vlastnicí ideální poloviny pozemků parc. č. 1472/12, parc. č. 1472/13, parc. č. 1472/14, parc. č. 1472/15, parc. č. 1472/16, parc. č. 1472/17, parc. č. 1472/18, parc. č. 1472/6, parc. č. 1472/23 v katastrálním území B.; dále se žalobkyně domáhala finanční náhrady „ve výši ˝ za pozemky, které se nevydávají, a to pozemky parc. č. 1472/22, parc. č. 1472/4, parc. č. 1472/5, parc. č. 1472/19, parc. č. 1472/24, parc. č. 2241/3, parc. č. 2279/4, parc. č. 1472/1, parc. č. 1472/8, parc. č. 1472/7, parc. č. 1472/9, parc. č. 1472/10, parc. č. 1472/11, parc. č. 1472/20, parc. č. 1472/21, parc. č. 1472/3, parc. č. 2944, parc. č. 3395 a parc. č. 3396 v katastrálním území B. Usnesením Okresního soudu v Berouně z 15.2.1999, čj. 4 C 1/99-11, byla vyzvána žalobkyně, aby doplnila svůj žalobní návrh z 22.12.1998, doručený soudu 4.1.1999. V usnesení bylo uvedeno: pokud žalobkyně požaduje finanční náhradu za pozemky, je třeba doplnit v žalobním návrhu přesnou částku, které se domáhá, jakož i to, jakou částku má každý se dvou žalovaných žalobkyni zaplatit, případně v jakém poměru. Na tuto výzvu reagovala žalobkyně podáním z 2.3.1999, v němž zejména uvedla: „Finanční náhrada za ˝ nevydaných pozemků v katastrálním území B. je povinna poskytnout žalovaná J. K. ve výši ½ finanční náhrady, kterou obdržela v rámci restitučního řízení podle §18a zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění. Pokud žalovaná J. K. požadovanou finanční náhradu dosud neobdržela, je povinna ½ finanční náhrady za nevydané pozemky poskytnout podle §18a zákona č. 229/1991 Sb. žalovaná obec B.“. Okresní soud v Berouně vydal pak 15.3.2002 usnesení čj. 4 C 1/99-13, jímž odmítl žalobní návrh žalobkyně na uložení povinnosti žalovaným poskytnout jí finanční náhradu za ˝ nevydaných pozemků v katastrálním území B. Soud prvního stupně byl toho názoru, že žaloba žalobkyně nebyla doplněna podle pokynu soudu (chybělo „přesné uvedení částky, kterou a na kterém ze žalovaných požaduje“); to pak považoval soud prvního stupně za vadu, která brání projednání žaloby žalobkyně. Byla proto žaloba žalobkyně odmítnuta soudem prvního stupně podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu. O odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze usnesením z 25.6.2002, sp.zn. 25 Co 215/2002. Usnesení soudu prvního stupně bylo usnesením odvolacího soudu potvrzeno. V odůvodnění tohoto usnesení bylo uvedeno, že odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že podání žalobkyně nemá všechny potřebné náležitosti. Domáhá-li se žalobkyně finančního plnění, pak je nutné, aby ve své žalobě výslovně označila také výši částky, kterou požaduje zaplatit. Přesné vymezení požadovaného nároku včetně výše finančního plnění je totiž určující při rozhodování soudu ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 občanského soudního řádu. Výše finančního plnění daná žalobním návrhem je pro soud závazná a soud proto musí znát přesnou výši požadovaného finančního plnění. Neúplnost žalobního návrhu, spočívající v neuvedení přesné finanční částky, kterou žalobkyně žádá zaplatit, je proto, podle názoru odvolacího soudu, takovou vadou podání, která brání pokračování v řízení. Neodstranila-li žalobkyně vadu, na niž byla soudem upozorněna, pak je na místě postup soudu ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 17.7.2002 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 16.9.2002 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Berouně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka uváděla, že svým dovoláním vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Podle názoru dovolatelky měla být tato projednávaná právní věc posouzena podle ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb., kterým se stanoví, že u pozemků, jež se nevydávají, poskytuje finanční náhradu za obec P. f. ČR. Dovolatelka měla za to, že tu nelze použít ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. Za tohoto stavu nemohl žádný z účastníků řízení znát v jaké výši má být finanční náhrada za pozemky poskytnuta. Dovolatelka nezískala údaj o ceně pozemku dotazem na Městský úřad v B.; dotaz ohledně ocenění pozemků zaslala i na p. f. v K. D., ale bez získání odpovědi. Jde tu o případ zvláštního druhu, takže není možné na žalobkyni požadovat přesné označení finanční částky za nevydávané pozemky, když výši této finanční náhrady tu nemůže stanovit žalobkyně, ani žalovaní; tuto částku může stanovit jen P. f. ČR. V řízení tu musí být, podle názoru dovolatelky, jednáno nejdříve o přiznání nároku a v soudním řízení by výši nároku mohl stanovit znalec. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož tento zákon platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak (jako je tomu např. v bodech 15 a 17 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.). Podle ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu (viz jeho znění se změnami a doplňky vyhlášené pod č. 69/2001 Sb.) je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). V daném případě žalobkyně již ve své žalobě z 22.12.1998 uvedla, že vydání pozemků a zemědělské majetku oprávněným osobám je upraveno v zákoně č. 229/1991 Sb. a nikoli v zákoně č. 87/1991 Sb., podle něhož byla však v daném případě uzavřena dohoda mezi žalovanou J. K. a Městem B., kterou žalobkyně pokládá za neplatnou. Žaloba žalobkyně z 22.12.1998 obsahovala dva žalobní návrhy, jež byly označeny jako určovací návrh a dále jako návrh na poskytnutí finanční náhrady. Při jednání u Okresního soudu v Berouně, které proběhlo dne 16.9.2002 před předložením spisu dovolacímu soudu k rozhodnutí o dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, žalobkyně uvedla, že mění svůj žalobní návrh (v jeho první části, tedy v určovacím návrhu) tak, že požaduje, aby jí byla vydána ideální polovina pozemků, které uvedla ve své žalobě. Za těchto uvedených okolností nelze se plně ztotožnit s tím, že soudy obou stupňů ve svém postupu podle ustanovení §43 občanského soudního řádu, směřujícím k dosažení úpravy a doplnění žaloby žalobkyně, položily důraz pouze na uvedení výše finanční náhrady a po nedosažení této požadované úpravy žalobního návrhu přistoupily k odmítnutí žaloby bez položení důrazu na potřebu úpravy a doplnění celé žaloby žalobkyně a bez tomu odpovídajícího poučení vůči žalobkyni (srov. §43 odst. 2 a §5 občanského soudního řádu). Toto poučení mělo význam jmenovitě z hlediska odstranění případných vad odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a z hlediska důsledků neodstranění těchto vad přes dané poučení (srov. k tomu např. právní závěry z rozhodnutí uveřejněných pod č. 58/1971 a pod č. 37/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Proto dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, i rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Přikročil tedy dovolací soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně podle ustanovení §243b odst. 2 a 3 občanského soudního řádu a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení soud prvního stupně musí v součinnosti se žalobkyní postupovat důsledně podle ustanovení §43 odst. 2 a §5 občanského soudního řádu, aby v této právní věci bylo dosaženo upřesnění, doplnění a úpravy žaloby žalobkyně v souladu s tím, co se tímto žalobním návrhem žalobkyně sleduje (srov. §42 odst. 4 občanského soudního řádu). Dovolatelka nebyla v odvolacím řízení úspěšná a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 3. prosince 2002 JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/03/2002
Spisová značka:28 Cdo 2014/2002
ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2014.2002.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§239 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19