ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2031.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2031/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně D. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. M. a 2) E. M., o přechod vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 171/95, o dovolání žalobkyně a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.9.1999, čj. 19 Co 610/99-64, takto:
I. Dovolání žalovaných proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.září 1999, čj. 19 Co 610/99-64, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že do vlastnictví žalobkyně přechází vlastnické právo k jedné ideální polovině zemědělské usedlosti č.6 se stavební parcelou č. 6 a zahradou č.3/4 zapsaných na LV č. 254 pro obec a k.ú. Ú., se odmítá.
II.Ve výroku, jímž byl návrh na určení, že přechází i vlastnictví i k druhé ideální polovině zemědělské usedlosti č. 6 včetně hospodářských staveb, zamítnut, jakož i ve výroku o nákladech řízení, se uvedený rozsudek zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byl návrh žalobkyně, aby vlastnické právo k budovám bývalé zemědělské usedlosti čp. 6 se stavební parcelou č. 6 a zahradou č. kat. 3/5, v obci Ú., přešlo ze žalovaných na žalobkyni podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 8.10.1998, čj. 7 C 171/95-37, ve znění opravného usnesení ze dne 10.12.1998, čj. 7 C 171/95-46, žalobě vyhověl.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27.9.1999, čj. 19 Co 610/99-64, v odvolacím řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vlastnické právo k uvedeným nemovitostem přechází do vlastnictví žalobkyně pouze jednou polovinou, a zamítl žalobu, aby bylo určeno, že na ni přechází i vlastnictví ke druhé ideální polovině. V odůvodnění svého rozsudku odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně doplněná o vlastní zjištění. Podle nich byl otec žalobkyně V. P. v roce 1955 odsouzen mj. k trestu propadnutí majetku, a bylo vysloveno propadnutí majetku patřícího jeho manželce A. P. Odsouzení V. P. bylo zahlazeno a přípisem ministerstva spravedlnosti z 29.6.1971 byla vrácena ideální polovina obytné části zemědělské usedlosti č. 6 v Ú., okr. S. s ideální polovinou části stavební parcely č. 6 a zahrady odpovídající po eventuálním geometrickém oddělení zásadám stanoveným v §200 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Nicméně účinky zrušení trestu propadnutí jmění nastaly již dnem 1.8.1968, ke dni účinnosti rehabilitačního zákona č. 82/1968 Sb. Zabrání majetku A. P. zrušeno nebylo. V letech 1971 až 1973 žádala žalobkyně a její matka o odprodej druhé poloviny zemědělské usedlosti, která zůstala ve vlastnictví čsl. státu, smlouva o jejich bezplatném převodu, připravená ONV ve S. však dle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu byla připravena, ale nebyla realizována. Žalobkyně je jedinou dědičkou V. P. i A. P. V roce 1980 byla ideální polovina nemovitostí převedena hospodářskou smlouvou z ONV S. na MNV T., a v roce 1981 byla uzavřena smlouva mezi MNV T. a JZD T., jejímž předmětem byl dům, nikoli pozemky. Následně kupní smlouvou ze dne 24.5.1983 prodalo JZD T. obytná i hospodářská stavení žalovaným za dohodnutou kupní cenu 16.456 Kč. K souvisejícím pozemkům bylo zřízeno právo osobního užívání.
Odvolací soud odkázal na úvahy soudu prvního stupně ohledně podmínek uvedených v ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Došel rovněž k závěru, že ideální polovinu předmětných nemovitostí, která původně patřila otci žalobkyně, nemohlo JZD T. platně převést na žalované, neboť nemohlo převést více práv než mělo samo, a proto je v tomto směru kupní smlouva ze dne 24.5.1983 neplatná. Odvolací soud uzavřel, že převod druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí na žalované uvedenou kupní smlouvou, byl platný.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 5.11.1999, napadla žalobkyně včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ. Vychází z toho, že předmětná zemědělská usedlost byla ve spoluvlastnictví jejích rodičů; po odsouzení jejího otce došlo k propadnutí jeho ideální poloviny nemovitostí a k zabrání ideální poloviny nemovitostí patřících její matce. Odsouzení jejího otce bylo v roce 1971 zahlazeno, a rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti byla ideální polovina nemovitostí otci vrácena, s tím, aby byl zajištěn převod vlastnictví. Státní orgány však v dalším období nakládaly s celou nemovitostí jako s vlastní. Žalobkyně zdůraznila, že se jednalo o ideální spoluvlastnictví, a jeho režim byl v době převodů upraven ustanoveními §137 a násl. občanského zákoníku, a uplatnilo se i ustanovení §140 tohoto zákona, které dávalo spoluvlastníkovi právo převést svůj podíl jen na spoluvlastníka nebo na své potomky, jinak bylo třeba souhlasu všech spoluvlastníků; protože v té době matka ani otec nežili, k platnému převodu druhé ideální poloviny nemovitostí z ONV S. na MNV T. bylo třeba jejího souhlasu. Tato smlouva tedy nemohla být platně uzavřena. Dovolatelka v této souvislosti namítla, že odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou porušení §140 občanského zákoníku ve znění z roku 1983 a nevypořádal se s tím, že žalobkyně k převodu poloviny nemovitostí, jež byly ve vlastnictví státu nedala nikdy souhlas. Podle jejího názoru nemůže závěr odvolacího soudu o tom, že tato polovina byla na žalované převedena platně, obstát, a navrhla proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
V zákonné dovolací lhůtě napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním také žalovaní. Poukázali na skutečnost, že rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti z 29.6.1971 došlo v rámci rehabilitace k vrácení poloviny sporných nemovitostí původnímu vlastníkovi. Toto nabytí však původní vlastník ani jeho dědicové neuplatnili a zůstalo ve formě pouhého deklarování, což je patrno z průběhu dědického řízení v roce 1973, a z toho, že v evidenci nemovitostí se žádné vlastnické změny neobjevily. Vzhledem k tomu, že při převodech nemovitostí, včetně koupě nemovitostí žalovanými, nevěděli převodci ani nabyvatelé o existenci rozhodnutí o vrácení poloviny sporných nemovitostí původnímu vlastníkovi, nemohli se dopustit ani jednání v rozporu s tehdy platnými předpisy, jak má na mysli ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Žalovaní dále poukázali na to, že popření intabulačního principu by znamenalo obecně nejistotu při převodu nemovitosti. Vlastnické právo k nemovitosti vzniká právě zápisem do příslušného katastru nemovitostí, lze je i promlčet. Žalobkyně, která o neprovedení zápisu v katastru nemovitostí věděla, a to nejpozději při projednávání dědictví, žádná opatření neučinila. Žalovaní vyjádřili přesvědčení, že nebyly dány podmínky pro postup podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. V soudním řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaní nenabyli nemovitosti za cenu nižší, než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, žalobkyně ani nenamítala jakékoli jejich zvýhodnění. Rozpor s tehdy platnými předpisy nelze dovodit, a to vzhledem k neexistenci zápisu o částečné změně vlastnických práv, na němž nenese vinu žádný z dřívějších vlastníků. Žalovaní navrhli zrušení rozsudku odvolacího a soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Účastníci se vzájemně k dovoláním nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (OSŘ), a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání žalobkyně i žalovaných byla podána včas a splňují náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ. Dovolací soud se proto dále zabýval jejích přípustností. Podle ustanovení §236 odst. 1 OSŘ je totiž dovolání přípustné jen v případech, kdy to zákon stanoví. Přípustnost dovolání je pak upravena v ustanoveních §237 odst. 1 až §239 odst. 2 OSŘ.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože rozsudkem odvolacího soudu došlo ke změně původního rozhodnutí soudu prvního stupně v její neprospěch v rozsahu vlastnictví k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí jako k samostatné věci z hlediska občanského práva hmotného, a to té, která patřila původně její matce. Dovolání žalovaných z tohoto důvodu přípustné není, protože pokud jde o další ideální polovinu, která původně patřila otci žalobkyně (a která měla odlišný právní osud ve vztahu k prvé polovině), byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Formální vyjádření o změně rozsudku soudu prvního stupně, vyjádřené odvolacím soudem, není rozhodující; rozhodující je pouze to, jak odlišně byla upravena práva a povinnosti účastníků rozhodnutím odvolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve skutečnosti byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze v části, týkající se vlastnického práva žalovaných k ideální polovině nemovitostí, ohledně něhož byla žaloba zamítnuta, ve zbývající části nebyl rozsudek změněn (§238 odst. 1 písm. a) OSŘ), ale potvrzen. Dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání žalovaných, protože soud prvního stupně rozhodoval ve věci jen jednou, a nepřichází proto v úvahu aplikace ustanovení §238 odst. 1 písm. b) OSŘ. Odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 OSŘ, žalovaní připuštění dovolání v odvolacím řízení nenavrhli (§239 odst. 2 OSŘ), a dovolací soud neshledal, že by v řízení došlo k vadám ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 OSŘ. Pokud jde o dovolání žalovaných, nebyl tedy shledán žádný z důvodů jeho přípustnosti, a proto bylo odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 4 a §118 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolání žalobkyně, které je přípustné, se opírá o možný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů uplatněných žalobkyní (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ). Tím je tvrzená okolnost, že odvolací soud se nezabýval při svých právních úvahách okolností, že převod vlastnického práva k ideální polovině nemovitostí, které patřily původně matce žalobkyně, na žalované, se uskutečnil v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, když spoluvlastník této nemovitosti ( tehdy již žalobkyně jako právní nástupkyně svého otce) nedal k převodu nemovitosti souhlas ve smyslu ustanovení §140 občanského zákoníku (ObčZ).
Dovolací soud v prvé řadě vychází z toho, že při rozhodování o naplnění skutkové podstaty ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě není zpravidla rozhodující úvaha o platnosti či neplatnosti převodu nemovitosti na osobu pasivně legitimovanou ve sporu, ale rozhoduje, zda byla naplněna některá skutková podstata v tomto ustanovení uvedená. V dané věci jde o to, zda se převod uskutečnil v rozporu s právními předpisy. K takovému rozporu by jistě došlo, pokud by byl opomenut postup při převodu spoluvlastnického podílu ve smyslu ustanovení §140 ObčZ v tehdy platném znění. Z tohoto hlediska je ovšem rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným protože odvolací soud se uvedenou otázkou nezabýval.
Předtím než dovolací soud učiní závěry o tom, zda rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce správné, je povinen se z úřední povinnosti zabývat eventuelními vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b) OSŘ. Takovou vadou je např. nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, jak je uvedeno shora. Další vadu řízení však dovolací soud spatřuje v postupu odvolacího soudu při hodnocení smlouvy z 8.10.1973 o převodu předmětných nemovitostí mezi státem na straně jedné a žalobkyní a její matkou na straně druhé. Dle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zjistil tento soud, že uvedenou smlouvou byla převedena jedna ideální polovina předmětných nemovitostí na žalobkyni jako právní nástupkyni V. P. a druhá polovina na původní vlastnici A. P. Odvolací soud naproti tomu vyšel ze zjištění, že šlo jen o koncept připravované smlouvy. Podle běžné judikatury soudů musí odvolací soud, pokud hodnotí důkaz provedený soudem prvního stupně odlišně než tento soud, sám tento důkaz opakovat. Ze spisu není patrné, že by k opakování tohoto důkazu odvolacím soudem došlo, a zejména není v rozsudku odvolacího soudu vysvětleno, na základě jakých zjištění dospěl k závěru, že šlo o pouhý koncept smlouvy.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu pro uvedené vady zrušil podle ustanovení §243d odst. 1 OSŘ, a podle odstavce 2 tohoto ustanovení mu věc vrátil k dalšímu řízení, v němž budou uvedené vady odstraněny a ve věci bude nově rozhodnuto, a to i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( §243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2002
JUDr. Ema Barešová, v.r.
předsedkyně senátu