ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2047.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2047/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) Ing. Z. B., B) L. E. a C) M. M., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátkou, o vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu v Praze 8 pod sp. zn. 8 C 276/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.7.2001, čj. 23 Co 260/2001-102, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.července 2001, čj. 23 Co 260/2001-102, pokud jím byla potvrzena část výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8.února 2001, čj. 8 C 276/98-85, ukládající žalovanému odstranit z parcely č. 1025/7 v Č. navážku zeminy a odpadu na úroveň okolního terénu, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušuje; v uvedeném rozsahu se zrušuje též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8.února 2001, čj. 8 C 276/98-85, a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 8.2.2001, čj. 8 C 276/98-85, mj.ve výroku II. uložil žalovanému povinnost vyklidit parcelu č. 1025/7 v katastrálním území Č. a odstranit z ní navážku sestávající ze zeminy a odpadu, a to až na úroveň okolního terénu, a vyklizenou parcelu odevzdat žalobcům do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Šlo již o druhý rozsudek soudu prvního stupně, neboť jeho první rozsudek v této věci ze dne 8.9.1999, čj. 8 C 276/98-34, jímž byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2.2.2000, čj. 23 Co 550/99-56, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.7.2001, čj. 23 Co 260/2001-102, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8.2.2001 ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci, a v souladu s ním věc správně posoudil podle ustanovení §22 a §25 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Podle těchto závěrů došlo mezi žalobci jako oprávněnými osobami, jimž byl pozemek vydán podle §9 zákona o půdě, a žalovaným, jenž pozemek v té době užíval na základě nájemní smlouvy, ke vzniku nájemního vztahu. Žalovaný na pozemek ukládal zeminu a stavební materiál. Odvolací soud dovodil, že ani z nájemní smlouvy, ani z rozhodnutí příslušného právního orgánu nevyplývalo oprávnění žalovaného k trvalému uložení odpadu a stavebního materiálu na pozemku žalobců. Kromě toho si byl žalovaný vědom své povinnosti pozemky vyklidit pro případ, že je od žalobců nekoupí, neboť byl přítomen jejich jednání s povinnou osobou – Č. města P. při jednání o předání pozemků. Odvolací soud rovněž přisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně, že Č. města P. jako povinná osoba pochybil, když, vědom si své povinnosti pozemky vydat oprávněné osobě, uzavřel poslední nájemní smlouvu s žalovaným. Povinnost žalovaného předat žalobcům vyklizený pozemek lze dovodit i ze smyslu ustanovení §682 občanského zákoníku, když nedošlo mezi žalobci a žalovaným k jiné dohodě o trvalém ukládání odpadu na pozemku žalobců. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen právním zástupcům žalobců i žalovaného dne 17.8.2001.
Žalovaný podal proti tomuto rozsudku včas dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Má zato, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože napadený rozsudek nevyřešil otázku zásadního významu, „tj. vztah právního předchůdce žalobců – povinné osoby ve smyslu dohody o vydání věci, k žalobcům samým a k osobě žalovaného navzájem, tj. otázku pasivní legitimace ve sporu, eventuálně spoluúčasti“. Dovolatel je přesvědčen, že minimálně zčásti se na povinnosti vyklidit parcelu ve smyslu odstranění navážky musí podílet také Č. m. P. ( dále též jen \" Č.\") jako osoba povinná, a to nejen z toho důvodu, že se k této povinnosti výslovně vůči žalobcům zavázala, ale také s ohledem na skutečnost, že ještě před počátkem nájemního vztahu mezi žalovaným a Č., a později s žalobci jako právními nástupci pronajimatele Č., na tomto pozemku část navážky již byla. Z uvedených důvodů napadá dovolatel tu část výroku napadeného rozsudku, podle níž má povinnost odstranit z parcely navážku sestávající z navezené zeminy a odpadu až na úroveň okolního terénu. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně posoudil po právní stránce, neboť se „soustředil toliko na obvyklý model povinností nájemce a zcela přešel podstatnou a dle mínění dovolatele klíčovou úlohu závazku třetí osoby – rozdílné od osoby žalovaného, jenž byl stanoven v „Dohodě o vydání věci.“ Dovolatel poukázal i na to, že žalobci, spoléhajíce na dohodu se žalovaným, nepovažovali za účelné vyzvat povinnou osobu ke splnění závazku dle zmíněné „Dohody o vydání věci“. Navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku s ohledem na obrovské množství navážky a své omezené možnosti jejího odstranění, a zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu ( a potažmo též soudu prvního stupně ) k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
Žalobci podle svého vyjádření považují dovolání za nedůvodné a za nepřípustné. Podle názoru žalobců z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ jednoznačně vyplývá, že nezbytnou podmínkou přípustnosti dovolání je, aby rozdílnost rozhodnutí ve věci samé v rozsudcích soudů prvního stupně vyplývala z vázanosti právním názorem odvolacího soudu, a tudíž, aby „odlišnost rozhodnutí byla právě důsledkem toho, že soudy obou stupňů k věci zaujaly odlišný právní názor“, což se v daném případě podle nich nestalo. Odlišné rozhodnutí přijaté novým rozsudkem soudu prvního stupně totiž vyplývalo výlučně ze změny skutkového stavu v době vyhlášení tohoto rozsudku. Žalobci popírají rovněž přípustnost podaného dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť mají zato, že v daném případě nejde o věc zásadního významu - ostatně z obsahu dovolání nelze zjistit, jakou otázku dovolatel za zásadní považuje. Otázku existence či neexistence platného závazku povinné osoby vůči žalobcům považují žalobci pro posouzení právních vztahů účastníků řízení za irelevantní. Navrhli odmítnutí dovolání, a pokud by je dovolací soud shledal přípustným, navrhli jeho zamítnutí pro zjevnou nedůvodnost. Za zcela nedůvodný považují rovněž návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti rozsudku.
Dovolací řízení se řídí ustanovením občanského soudního řádu (OSŘ) ve znění platném od 1.1.2001, protože rozsudek soudu prvního stupně byl vydán po tomto datu. Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a 241a odst. 1 OSŘ a bylo podáno včas. Zabýval se proto jeho přípustností z hlediska §237 OSŘ. Přitom dospěl k závěru, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm.b) dána není (i když soud prvního stupně rozhodl rozsudkem, jenž byl přezkoumáván napadeným rozsudkem odvolacího soudu, jinak než v předchozím rozsudku); důvodem zrušení prvého rozsudku soudu prvního stupně nebylo totiž odlišné posouzení věci odvolacím soudem, který naopak závěry soudu prvního stupně shledal správnými, ale skutečnost, že po vydání rozsudku soudu prvního soudu došlo k nové právní skutečnosti, kterou žalobci reagovali na vydání rozsudku. Soud prvního stupně totiž v prvém rozsudku dospěl k závěru, že nájemní vztah mezi účastníky dosud trvá, a po vydání rozsudku žalobci nájemní vztah vypověděli. Nelze proto dovodit, že dalším rozsudkem rozhodl soud prvního stupně jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ, protože právní otázku, týkající se posouzení právních vztahů účastníků nájemního vztahu po vydání pozemků oprávněné osobě z hlediska vzájemné vazby ustanovení §22 a §25 zákona o půdě dosud dovolací soud neřešil. Dovolání je proto přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm.c) OSŘ .
Dovolání se opírá o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, a podle obsahu dovolání též vada řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, spočívající v opomenutí soudu zabývat se podstatnými hledisky věci.
Rozhodnutí soudu není správné, jestliže na daný případ použil právní normu, která předmětné právní vztahy neupravuje, nebo správně použitou normu nesprávně vyložil. Odvolací soud věc posoudil z hlediska §22 a §25 zákona o půdě; pro jejich aplikaci na danou věc je třeba shrnout rozhodující skutková zjištění soudu prvního stupně, která nebyla zpochybněna.
Předmětný pozemek č. 1025/7 v katastrálním území Č. byl ke dni účinnosti zákona o půdě užíván podnikem Č. m. P., který jej pronajal žalovanému jako podnikateli k dočasnému ukládání stavebního materiálu smlouvami z 1.12.1993, 19.12.1993 a 27.1.1997. V době, kdy si žalovaný pozemek pronajal, byla na něm asi metrová navážka, kterou později žalovaný zvýšil na 5-8 m. Č. jako povinná osoba ve smyslu §5 zákona o půdě uzavřel s žalobci jako osobami oprávněnými podle §4 zákona o půdě dohodu o jejich vydání, která byla schválena rozhodnutím pozemkového úřadu z 3.2.1997, jež nabylo právní moci ne 6.3.1997. Žalobci dali žalovanému v září 1999 výpověď z nájmu pozemku s výpovědní lhůtou jeden měsíc, a to pro neplacení nájemného.
Podle fotokopie výpisu z katastru nemovitostí z 11.9.1996 byl ke dni účinnosti zákona o půdě předmětný pozemek ve vlastnictví státu a Č. k němu měla právo hospodaření. Toto právo zaniklo v den účinnosti zákona o půdě, tj. 24.6.1991, a tímto dnem vznikl mezi Č. a státem nájemní vztah podle §22 odst. 1 písm.f) a §22 odst. 3 (šlo-li o pozemek zemědělský) nebo odst.9 (šlo-li o pozemek, který nebyl zemědělskou půdou). Tento vztah trval v době, kdy Č. předmětný pozemek dále pronajala (resp. podpronajala) žalovanému. Ke dni, kdy se žalobci stali v důsledku pravomocného rozhodnutí pozemkového úřad jeho spoluvlastníky, se namísto státu účastníkem tohoto nájemního vztahu ze zákona stali žalobci podle §22 odst. 9 (event. odst. 3) zákona o půdě.
Podle ustanovení §28 věta druhá zákona o půdě nemůže oprávněná osoba, které byla věc vydána, proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky, související s vydávanou věcí, než které jsou uvedeny v tomto zákoně. Náhradu za znehodnocené pozemky zákon o půdě neupravuje. Na druhé straně nevylučuje právo oprávněné osoby proti povinné osobě, která porušila povinnost nakládat s nemovitostí, k níž bylo uplatněno právo na vydání, s péčí řádného hospodáře. Z tohoto hlediska by bylo možno uvažovat o odpovědnosti povinné osoby, která po uplatnění nároku na vydání předmětného pozemku umožnila jeho další užívání jako skládky, pokud smluvně neupravila povinnost podnájemce skládku v dohodnutém termínu odklidit. Touto odpovědností se ovšem odvolací soud správně nezabýval, protože nárok nebyl uplatněn vůči povinné osobě, ale vůči žalovanému.
Mimo ustanovení §22 zákona o půdě však aplikoval odvolací soud i ustanovení jeho §25 odst. 1, které zní : \"Vlastník vstupuje do práv a závazků pronajímatele, plynoucích z dohody o odevzdání a převzetí bytu, z nájmu pozemku nebo ze smlouvy o nájmu nebytového prostoru v převzaté nemovitosti. Je-li smlouva uzavřena na dobu určitou, mění se změnou osoby pronajímatele na smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou\".
Podle názoru dovolacího soudu lze na daný případ ustanovení §25 odst. 1 zákona o půdě aplikovat, i když šlo vlastně mezi Č. a žalovaným o smlouvu podnájemní. Žalovaný by ovšem nemohl v takovém případě nést odpovědnost za odklizení části skládky, která na pozemku byla v době, kdy jej začal užívat. Závěr o jeho odpovědnosti odstranit při skončení nájmu (podnájmu) skládku, kterou na pozemek navezl, ovšem dle názoru dovolacího soudu nelze učinit jen na základě úvahy, že šlo o dočasnou deponii, ale je třeba vyjít z rozhodujících právních skutečností, z nichž lze dobu plnění tohoto závazku dovodit. Takovou skutečností by bylo buď znění nájemní (podnájemní) smlouvy, nebo příslušné předpisy, regulující režim skládek. Odvolací soud z tohoto hlediska neučinil přesvědčivý rozbor smlouvy, kterou uzavřel žalovaný s Č., ani nevyšel z příslušných závazných právních norem na tomto úseku, a jeho rozhodnutí je proto z tohoto hlediska nepřezkoumatelné. To představuje vadu, která mohla mít za následek nesprávné právní rozhodnutí ve věci ( §241a odst. 2 písm.b) OSŘ).
Dovolací soud proto nemohl pro uvedenou vadu rozsudek odvolacího soudu v napadené části posoudit jako správný a proto je podle §243b odst. 2 věta za středníkem OSŘ zrušil. Protože stejné závěry platí pro rozsudek soudu prvního stupně, byla zrušena i odpovídající část jeho rozsudku a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení ( §243b odst. 3 věta druhá OSŘ).
S ohledem na výsledek sporu nerozhodoval dovolací soud zvlášť o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
O nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí ( §243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. června 2002
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu