ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2094.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2094/2002-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. č. P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) J. K., a 2) J. K., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 290/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.5.2002, č.j. 16 Co 100/2002-263, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobě na vyklizení bytu podané dne 14.10.1996 vyhověl Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11.3.1999, č.j. 12 C 290/96-55. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22.2.2000, č.j. 21 Co 468/99-111, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodů procesní povahy.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 16.10.2001, č.j. 12 C 290/96-211, žalobě opět v plném rozsahu vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem domu, ve kterém se nachází předmětný byt, jehož poslední nájemce J. P. zde žil po smrti své družky M. Š. dne 12.10.1995 až do své smrti dne 29.1.1996 zcela sám.Vzal za prokázáno, že žalovaní do předmětného bytu pouze docházeli, avšak nebydleli zde. Rovněž vzal za prokázáno, že žalovaní v předmětném bytě bydleli do doby, než byl žalovanému přidělen byt v B., a poté v P., v roce 1980 s tím, že dispoziční právo mělo Ministerstvo vnitra. Dospěl k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro přechod nájmu bytu po zemřelém nájemci na žalované, jak to vyžaduje §706 odst. 1 o.z., neboť žalovaní neprokázali soužití ve společné domácnosti se zemřelým nájemcem bytu v den jeho smrti ani neexistenci vlastního bytu.
Na základě odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7.5.2002, č.j. 16 Co 100/2002-263, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením s tím, že žalovaní nesplnili zákonnou podmínku pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 o.z., totiž soužití ve společné domácnosti v bytě nájemce v den jeho smrti. Ohledně nenaplnění druhé zákonné podmínky (neexistence vlastního bytu) nepovažoval odvolací soud právní závěr soudu prvního stupně za správný se zdůvodněním, že je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.1998, č.j. 2 Cdon 1330/97-53).
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 19.7.2002 dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnili. Nesouhlasili se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Namítali nesprávné a zcela neúplné hodnocení postupu soudu prvního stupně ve vztahu k provedeným důkazům a nesprávné právní posouzení věci v otázce, co je důkazem prokazujícím společné soužití a co nikoliv. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl ve výroku o věci samé rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadený rozsudek potvrdil rozsudek soudu prvního, aniž tomu předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti tohoto soudu právním závěrem odvolacího soudu. V dané věci nejde ani o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, které by mělo po právní stránce zásadní význam s důsledky založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 3 o.s.ř.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na vyklizení v této věci bylo závislé na zjištění, zda žalovaným přísluší právní titul k užívání předmětného bytu. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož je rozhodující, že žalovaní neprokázali splnění zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu po zemřelém nájemci, jak to vyžaduje ustanovení §706 odst. 1 o.z., totiž vedení společné domácnosti s nájemcem bytu ke dni jeho úmrtí. Právní otázka řešená odvolacím soudem se koncentrovala do výkladu ustanovení §706 odst. 1 o.z., podle něhož jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, se s ním žili v den jeho smrti:
a) ve společné domácnosti a
b) nemají vlastní byt.
Odvolací soud poukázal na závěry ustálené judikatury, která vyžaduje průkaz společného bydlení trvalého, tedy takového, při němž jak nájemce bytu, tak i spolužijící osoba považují soužití za trvalou základnu pro uskutečňování potřeby bydlení a kdy spolužijící osoba považuje prostředí bytu nájemce za svůj domov a také nájemce toto jejich soužití takto chápe.
K výkladu zaujatému odvolacím soudem lze připomenout závěry vyslovené Nejvyšším soudem České republiky v usnesení ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2654/98. Podle něj vzhledem k současné právní úpravě (odhlédne-li se od vzniku práva nájmu v důsledku konverze někdejšího užívacího práva k bytu, případně práva společného užívání bytu podle dřívější předpisů v důsledku ustanovení §871 odst. 1 o.z.), je nájemní vztah mezi pronajimatelem a nájemcem bytu založen na smluvním základu (§685 o.z.). Ustanovení §706 odst. 1 o.z. zakládá právo nájmu ve prospěch zvláště kvalifikovaných subjektů v něm vyjmenovaných, u nichž převažuje příbuzenský vztah, za současné existence dalších dvou předpokladů, to je, že takové osoby (nebo osoba) vedly s původním nájemcem společnou domácnost a neměly vlastní byt. Svou povahou jde tedy o ustanovení, které vybočuje z pravidelného způsobu vzniku nájemního vztahu (totiž uzavřením smlouvy nájemní) a ze zákona zakládá jiný - náhradní - způsob vzniku takového nájemního vztahu, který je zřejmě odůvodněn jak respektováním příbuzenského vztahu, tak dalšími shora zmíněnými podmínkami. Je tedy zřejmé, že výklad tohoto ustanovení musí být spíše restriktivní, neboť v opačném případě by mohlo docházel k nežádoucímu omezení práv pronajímatele bytu. Z toho dále plyne, že ke vzniku práva nájmu podle tohoto ustanovení může dojít jen při prokázání vedení společné domácnosti s původním nájemcem (který zemřel), jež musí existovat v době jeho úmrtí. Jde tedy o výklad pojmu, zda fyzická osoba může být současně v postavení příslušníka více domácností. Tento závěr je zřejmě pojmově vyloučen. Ustanovení §115 o.z., jež je použitelné i v jiných právních odvětvích (tak typicky v oblasti trestního práva hmotného a procesního) definuje pojem fyzické osoby jako příslušníka pouze jediného spotřebního společenství. Shodně k věci přistupují i předpisy práva finančního (srov. např. ust. §12, §15 zákona ČNR o daních z příjmů č. 586/1992 Sb., v platném znění). Ten, kdo tvrdí, že se shora uvedeným postupem stal nájemcem bytu, musí prokázat, že prvky charakterizující trvalé spotřební společenství mezi osobou uvedenou v §706 odst. 1 o.z. a původním (později zemřelým) nájemcem bytu, byly na straně žalobce dány ku dni úmrtí nájemce. Absence byť i jednoho z předpokladů (totiž existence společné domácnosti s nájemcem a okolnost, že osoba uvedená v ustanovení §706 odst. 1 o.z. neměla vlastní byt vylučuje možnost aplikace §706 odst. 1 o.z. s důsledky vzniku nájemního vztahu vůči takové osobě.
Lze proto konstatovat, že v této věci odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou výkladovou praxí. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku, která by z pohledu dovolacího soudu činila jeho rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
V dané věci odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v tom, že neuvěřil tvrzením žalovaných o danosti projevu jeho vůle nesoucí se k založení společné domácnosti s původním nájemcem předmětného bytu. Správnost těchto skutkových zjištění v dovolacím řízení přezkoumávat nelze.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní neměli v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2002
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu