ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2125.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2125/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání O. K., zast. advokátkou podaném proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 31. srpna 2000, sp.zn. 20 Co 718/98 (v právní věci žalobkyně J. F., zast. advokátem, proti žalovanému O. K., zast. advokátkou, o vyklizení domu a o vzájemném návrhu žalobců A) O. K., zast. advokátkou a B) F. S., proti žalované J. F., zast. advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp.zn. 4 C 37/94), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Na náhradě nákladů řízení je žalovaný O. K. povinen žalobkyni zaplatit částku 13.650,- Kč, k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 31. března 1998 pod č.j. 4 C 37/94-167 zamítl žalobu J. F. proti žalovanému O. K. o vyklizení bytu v I. poschodí domu čp. 62 V R.. Soud dále určil, že vlastníky předmětného rodinného domu spolu se stavební parcelou a zahradou specifikovanými ve výroku II. tohoto rozhodnutí je žalobce ve vzájemném návrhu O. K. v rozsahu dvou ideálních třetin a druhá žalobkyně ve vzájemném návrhu F. S. v rozsahu jedné třetiny. V řízení o vyklizení bytu nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků. Ohledně náhrady nákladů řízení o určení vlastnictví byl O. K. zavázán k úhradě částky 38.250,- Kč k rukám advokáta žalobkyně JUDr. V. B., a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný O. K. byl dále uznán povinným zaplatit České republice do pokladny okresního soudu na soudním poplatku částku 80,- Kč, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku.
Jak pro řízení o vyklizení bytu, tak i pro řízení o vzájemném návrhu žalovaných, jímž se domáhali určení, že oni jsou vlastníky uvedených nemovitostí, musel okresní soud jako předběžnou otázku řešit platnost kupní smlouvy ze dne 10. 11. 1993, kterou měli žalovaní převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalobkyni. Po provedení vyčerpávajícího dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že zmíněná kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, a tudíž že k platnému převodu vlastnictví na J. F. nedošlo. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzením O. K. o tom, že smlouvu uzavřel v tísni a na základě bezprávných výhružek J. F., která mu měla hrozit fyzickou likvidací, pokud kupní smlouvu z 10. 11. 1993 nepodepíše. Soud výpověď O. K., kterou žalovaný často měnil, posoudil jako nevěrohodnou, když navíc zohlednil, že ani v trestním řízení, kde mu hrozilo odsouzení pro trestný čin, žalovaný výhružky J. F. nezmiňoval. Okresní soud ponechal stranou i tvrzení žalovaného o tom, že J. F. podvodem vylákala jeho podpis na smlouvě z 10. 11. 1993, když v původním textu smlouvy byla kupní cena uvedena částkou 1,500.000,- Kč, tak jak to údajně bylo dohodnuto mezi O. K. a manželem žalobkyně L. F., ve vyhotovení smlouvy se však objevila částka 500.000,- Kč. Dále žalovaný tvrdil, že žalobkyně a její manžel si na něm vyhrožováním vynutili, že na kupní smlouvě bude uvedena cena pouze 500.000,- Kč kvůli půjčce od banky, ale že mu žalobkyně podepsala smlouvu (tzv. „zpřaženou listinu“) ze dne 23. 10. 1993, podle které se mu zavázala do 60 dnů doplatit 1,000.000,- Kč. Žalovanému též údajně manžel žalobkyně podstrčil na chodbě katastrálního úřadu smlouvu, na které je napsáno, že se žalovaný má do tří dnů odstěhovat a odhlásit z trvalého bydliště s tím, že žalovaný toto při podstrčení smlouvy přehlédl. Jako nevěrohodná byla posouzena i výpověď svědka Č., který má k žalovanému přátelský vztah a ve vztahu k soudu se prokazatelně dopustil lži ohledně počtu svých odsouzení. Také výpověď svědka M. K., bratra žalovaného, nepovažoval okresní soud za pravdivou, a to jednak vzhledem k příbuzenskému poměru jmenovaných, a dále proto, že ani M. K. v trestním řízení, kde hrozilo jeho bratrovi odsouzení pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru, nic o údajných výhružkách žalobkyně, případně jejího manžela L. F., nevypověděl.
Přesto soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva z 10. 11. 1993 na jejímž základě se měla žalobkyně J. F. stát výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, je absolutně neplatná. Podle závěrů okresního soudu O. K. uvedl spoluvlastnici F. S. v omyl, když jí tvrdil, v jaké je tísni, že musí nemovitosti prodat, že je v ohrožení života. Okresní soud uvěřil výpovědi F. S., že v naprosté tísni dala žalovanému dne 3. 11. 1993 plnou moc k uzavření dané smlouvy, ovlivněna pouze jeho tvrzením. O. K. uvedl F. S. v omyl i tím, že jí slíbil do 60ti dnů od uzavření smlouvy vyplatit 250.000,- Kč. Přitom z výpovědí žalovaného je zřejmé, že tyto peníze neměl. Pokud tedy F. S. jako jedna z účastnic smlouvy jednala při takto závažném právním úkonu nesvobodně, je dle názoru soudu prvního stupně kupní smlouva právním úkonem absolutně neplatným ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku. Z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu J. F., jíž se domáhala vyklizení bytu v předmětné nemovitosti, zamítl a naopak, ke vzájemnému návrhu žalovaných rozhodl, že jsou vlastníky ve výroku uvedených nemovitostí, a to O. K. v rozsahu ideálních dvou třetin a F. S. v rozsahu ideální jedné třetiny.
K odvolání žalobkyně J. F. se věcí zabýval Krajský soud v Hradci Králové, který rozhodnutí soudu první instance svým rozsudkem ze dne 31. srpna 2000 pod č.j. 20 Co 718/98-200 změnil tak, že žalovaný O. K. byl uznán povinným vyklidit dům čp. 62 v R. do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Vzájemný návrh žalovaných, jímž se domáhali určení, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí, a to O. K. v rozsahu dvou třetin a F. S. v rozsahu jedné ideální třetiny byl zamítnut. Výrokem I. tohoto rozsudku byla připuštěna změna žaloby, následkem které se žalobkyně proti žalovanému domáhá vyklizení celého domu, a nikoliv už pouze bytu v něm. Žalovaným byla uložena povinnost nahradit J. F. náklady řízení před okresním soudem, a to O. K. v částce 29.659,- Kč a F. S. v částce 10.833,- Kč a dále pak náklady řízení před krajským soudem, a to O. K. v částce 9.666,- Kč a F. S. v částce 4.508,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně JUDr. V. B. Žalovaní byli dále zavázáni nahradit České republice – do pokladny Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou – náklady řízení státu, a to O. K. v částce 77,- Kč a F. S. v částce 39,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Při jednání odvolacího soudu, žalobkyně vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný po vyhlášení rozsudku okresního soudu obsadil celý dům, navrhla připuštění změny žaloby na vyklizení. Odvolací soud tuto změnu žaloby připustil. Ve věci samé odvolací soud provedl dokazování doplňující výpovědí F. S., která uvedla, že před uzavřením kupní smlouvy za ní přišel O. K., její synovec, s tím, že musí dům prodat, protože je mu vyhrožováno. Za prodej jí slíbil částku okolo 300.000,- Kč. Tvrdila, že původně o prodeji vůbec neuvažovali, ale nakonec souhlasila, neboť se o synovce bála, nechtěla, aby se mu něco stalo. Na výpověď F. S. reagoval O. K. slovy: „Ty už si nepamatuješ, že jsem na tebe vykonával asi půl dne psychický nátlak?“. F. S. uvedla, že už si to přesně nepamatuje a odkázala na svoji výpověď před okresním soudem.
Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. Krajský soud sice potvrdil závěry soudu prvního stupně pokud jde o důvody neplatnosti kupní smlouvy tvrzené O. K., neztotožnil se však se závěrem okresního soudu o tom, že F. S. vystavila O. K. plnou moc k podpisu kupní smlouvy na základě jím učiněné bezprávné výhružky, která měla způsobit neplatnost nejen plné moci samotné, ale i kupní smlouvy z 10. 11. 1993. Pokud F. S. tvrzení svého synovce uvěřila, aniž se pokusila s druhou stranou smlouvy – J. F. – spojit a tuto informaci si ověřit, je takové počínání nutno hodnotit jako neuvážené a nezodpovědné. Rozhodně je nelze klást k tíži žalobkyně. Při zachování minimální odpovědnosti by žalovaná – pouze na základě tvrzení jejího synovce o tom, že mu hrozí fyzická likvidace – nemohla svolit k uzavření nevýhodné kupní smlouvy. Navíc v odvolacím řízení F. S. jednoznačně pocit nedostatku svobodné vůle při udělení plné moci k uzavření kupní smlouvy nepotvrdila. Jelikož odvolací soud neshledal plnou moc ze dne 3. 11. 1993 jako neplatnou, nemůže z tohoto důvodu být absolutně neplatná ani vlastní kupní smlouva z 10. 11. 1993, kterou bylo převedeno vlastnictví k předmětným nemovitostem na J. F. Vzhledem k tomu, že soud druhého stupně neshledal kupní smlouvu neplatnou ani z jiných důvodů, nezbylo, než rozsudek okresního soudu změnit a žalovanému, který se v nemovitosti zdržuje bez právního důvodu, uložit povinnost předmětný dům vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku a dále vzájemný návrh žalovaných, jímž se domáhají určení, že jsou vlastníky sporných nemovitostí, zamítnout.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný O. K. dovolání, které následně ještě dvakrát doplnil. Ve svých podáních dovolatel uvádí, že mu odvolací soud jednak znemožnil před soudem řádně jednat – tím, že předseda senátu „zkracoval jeho řeč“ a „chtěl nechat zapsat něco jiného než bylo řečeno“ – a jednak nesprávně posoudil věc. F. S. při její výpovědi ovlivnila depresivní atmosféra, která při jednání odvolacího soudu vládla, a kterou bylo žalovaným dáváno na vědomí, že lžou a nemají šanci na úspěch. Odvolací soud dovolatele předvolal pouze k jednání o určení vlastnictví k nemovitostem, nikoli k jednání o vyklizení nemovitosti. Proto s sebou na jednání nevzal legální podnájemní smlouvu, a za dané situace o tomto důkazu nehovořil, protože byl přesvědčen, že se jedná pouze o určení vlastnictví. Skutečnost, že krajský soud považoval jednání o určení vlastnictví k nemovitostem zároveň za jednání o vyklizení, se dovolatel dozvěděl až ze znění písemného rozsudku. Odvolací soud navíc nevzal v úvahu skutečnost, že J. F. nemůže být vlastnicí předmětného domu, neboť k podpisu kupní smlouvy došlo dne 10. 11. 1993, avšak právní účinky vkladu do katastru nemovitostí vznikly již dnem 22. 10. 1993. Dovolatel zároveň dovolací soud požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
K dovolání - a jeho doplněním – podala žalobkyně vyjádření, ve kterém uvádí, že dovolatel odvolacímu soudu vytýká chybné hodnocení důkazů, případně jej napadá z projevů podjatosti. Soud hodnotí důkazy podle své úvahy. Jsou-li stran nepodjatosti soudců pochybnosti, lze podat námitku jejich podjatosti. Tu však dovolatel po celou dobu řízení nevznesl. I u odvolacího soudu měl žalovaný dostatek možností se vyjádřit, což v hojné míře činil. Pokud jde o námitku týkající se vkladu do katastru nemovitostí, v rámci nalézacího řízení byl z katastrálního úřadu vyžádán spis, který byl také konstatován. Ohledně námitky tvrzené existence podnájemní smlouvy ze dne 1. 2. 1994 a 3. 9. 2000, žalobkyně konstatovala, že okresní soud vyzvala k předložení originálu těchto smluv. K tomu však nedošlo, což je pochopitelné, protože pokud by tyto smlouvy v době řízení před prvoinstančním soudem skutečně existovaly, byly by žalovaným soudu předloženy. Ani to by však nic neměnilo na skutečnosti, že dle kupní smlouvy, dovolatelem podepsané, přebrala žalobkyně nemovitosti bez jakýchkoliv závazků, a tyto smlouvy by tak vůči ní musely být neúčinné. Tvrzení o podnájemních smlouvách se poprvé objevilo dne 17. 1. 2000 v odvolání proti usnesení Okresního soudu v Rychnově v rámci řízení o vyklizení vedeného proti dovolateli.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. a/ o.s.ř.) a podle obsahu dovolání lze dovodit i zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř. Podle přesvědčení dovolacího soudu tedy v daném případě nedošlo ani k naplnění podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/, jak tvrdil dovolatel. O. K. nebyla v průběhu odvolacího řízení odňata možnost jednat před soudem, neboť – jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 30. 8. 2000 (č.l. 193 – 195), dovolatel měl dostatek možností vyjádřit se ke všem skutečnostem, které byly předmětem jednání odvolacího soudu a k provedené protokolaci pak neměl námitek.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Ve sporné věci jsou napadány některé závěry soudu druhého stupně, podstata věci ovšem plyne z toho, že odvolací soud určitým způsobem zhodnotil výsledky provedeného dokazování a aniž by se dopustil zjevné logické chyby, dospěl k závěru, že F. S. neudělila O. K. plnou moc pro uzavření kupní smlouvy ze dne 10. 11. 1993 na základě bezprávné výhružky a tedy nesvobodně. Ani skutečnost, že se odvolací soud ve svých závěrech opřel o doplňující výpověď F. S., nemůže být hodnocena jakožto důvod nesprávnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. I zde totiž jde o výsledek hodnocení důkazů, které plně příslušelo odvolacímu soudu, jenž postupoval naprosto správně a nedopustil se v tomto směru žádné takové chyby, která by výsledky řízení zpochybňovala.
Podle ustanovení §243a odst. 2 věta první o.s.ř. provádí dovolací soud dokazování jen k prokázání důvodů dovolání. Skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován. Tento přezkumný charakter činnosti dovolacího soudu proto nepřipouští možnost hodnocení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu s přihlédnutím k dovolatelem vzneseným podnětům ohledně jeho podnájemní smlouvy či okolností právních účinků vkladu sporných nemovitostí do příslušného katastru nemovitostí. Určitou výjimku z této zásady představuje jedině dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/, tedy situace, kdy skutková zjištění, ze kterých rozhodnutí odvolacího soudu vychází, nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Takovýto důvod však v dovolání tvrzen nebyl a nebylo jej možné dovodit ani posouzením dle obsahu dovolání. Zůstává ovšem skutečností, že ani v případech, kdy je tento dovolací důvod dán, nerozšiřuje dovolací soud skutkový základ věci.
V řízení o dovolání nelze s úspěchem napadat výsledky provedeného hodnocení důkazů a stejně tak právní úprava dovolacího řízení neumožňuje zhodnocení nových skutečností nebo důkazů. S ohledem na tyto skutečnosti dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání O. K. zamítnout, když rozhodnutí odvolacího soudu bylo z uvedených důvodů shledáno správným (§243b odst. l o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo věcně rozhodnuto v nejkratším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), který podal dovolatel.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; žalobkyni přísluší (proti žalovanému O. K.) náhrada nákladů právní služby spočívající v odměně právního zástupce za dva úkony - vyjádření k dovolání žalovaného z 31. 12. 2000 a vyjádření k jeho doplněním z 2. 4. 2001 - podle §1 odst. 2, §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. (dovolání bylo podáno před 1.1.2001 - viz část dvanáctá, hlava I, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.) v celkové výši 13.650,-Kč (1 úkon ve sporu o určení vlastnictví činí při hodnotě nemovitostí ve výši 500.000,- Kč částku 6.500,- Kč a dále polovina odměny za věc o vyklizení domu, tedy částka 250,- Kč, jak stanoví §12 odst. 3 advokátního tarifu; vedle nároku na náhradu odměny advokáta má žalovaný nárok i na náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč stanovené ustanovením §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. března 2002
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu