ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2126.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2126/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. U., zastoupeného opatrovnicí M. U., právně zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. T. a 2) J. T., zastoupeným advokátem, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 300/92, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.7.2001, čj. 11 Co 121/2001-346, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 2.325 Kč k rukám jeho právního zástupce B. V. do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal přechodu vlastnického práva žalovaných k domku čp. 118 v K. a parcel č. 234, 235 a 1564/2 tamtéž podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě„) s tím, že uvedené nemovitosti přešly na stát podle §6 odst. 1 písm. a) tohoto zákona a ze státu přešlo vlastnictví na žalované.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 24.10.2000, čj. 11 C 300/92-282, rozhodl, že vlastnické právo k uvedené nemovitosti - objektu bydlení (dnes označenému jako evidenční číslo 534 v K.), k parcele č. 234 o výměře 169 m2 – zastavěná plocha, k hospodářské budově, k parcele 235 o výměře 63 m2 – zastavěná plocha, a k parcele č. 1564/2 – louka o výměře 368 m2, vše v katastrálním území K. p. L., přechází na žalobce. Soud po provedeném dokazování totiž dospěl k závěru, že žalovaní nabyli uvedené nemovitosti za cenu nižší než činila cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Soudem stanovení znalci určili tuto cenu v rozmezí 8.790 Kč až 19.295 Kč, zatímco kupní cena činila 4.123 Kč. Podle soudu prvního stupně byla naplněna i skutková podstata nabytí věci na základě protiprávního zvýhodnění, protože v rozporu se směrnicí ministerstva financí č. 314/17.776 ze dne 2.4.1964 nebyla na prodej nemovitostí upozorněna veřejnost. Soud přihlédl k tomu, že žádost žalobce o zpětný odprodej domku byla odmítnuta dopisem Místního národního výboru v K. s odůvodněním, že domek nelze prodat k rekreačním účelům, přičemž dva roky poté tentýž orgán jej prodal právě k rekreačním účelům žalovaným.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24.7.2001, čj. 11 Co 121/2001-346, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení a současně zamítl návrh na připuštění dovolání.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 zákona o půdě jako původní vlastník předmětných nemovitostí, které patřily k zemědělské usedlosti čp. 534. Na stát přešly v důsledku propadnutí majetku žalobce v trestním řízení, způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 1 písm. a) citovaného zákona; žalobce uplatnil svůj nárok na vrácení těchto nemovitostí způsobem a ve lhůtách stanovených v §8 odst. 1 a 2 zákona o půdě. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem revizní znalkyně H. a na jeho základě vyslovil názor, že stavba, ve znaleckých posudcích označená jako kolna, měla být označena jako stodola a měla být tedy oceněna podle jiných ustanovení vyhlášky č. 73/1967 Sb., než jak učinili předchozí znalci. Žádný ze znalců, kromě revizní znalkyně H., se rovněž nezabýval oceněním venkovních úprav, které na žalované přešly spolu s nemovitostmi a do určité míry bylo zpochybněno i stáří obytné části zemědělské usedlosti. S ohledem na uvedené rozpory odvolací soud nepřevzal skutková zjištění soudu prvního stupně, učiněná ze znaleckých posudků a tedy ani jeho závěr, že cena nemovitostí byla vyšší nežli kupní cena, za kterou žalovaní státu zaplatili, resp. že žalovaní nemovitosti nabyli od státu za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Vlastní zjištění ceny předmětných nemovitostí podle tehdy platných cenových předpisů odvolací soud neučinil, zřejmě proto, že k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně mu postačovalo naplnění další skutkové podstaty podle §8 odst. 1 zákona o půdě, totiž protiprávního zvýhodnění nabyvatelů – žalovaných. To dle názoru odvolacího soudu spočívalo v tom, že jim nemovitost byla prodána na základě jejich žádosti k rekreačním účelům, aniž byla splněna nabídková povinnost vyplývající z čl. 2 odst. 2 směrnice MF č. 10/1964. Žalobce byl totiž jako zájemce o odkoupení nemovitostí odmítnut relativně krátce před dojitím žádosti žalobce, a to stejným funkcionářem MNV v K., který pak vyhověl žádosti žalovaných. V podrobnostech odkázal odvolací soud na odůvodnění soudu prvého stupně a zdůraznil pouze, že ani zákon, ani judikatura při úvaze o protiprávním zvýhodnění nevyžadují naplnění subjektivního prvku na straně nabyvatele, a proto lze protiprávní zvýhodnění ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě dovodit i v případech jako je tento, kdy se na něm nabyvatelé subjektivně nijak nepodíleli. Odvolací soud uzavřel, že žalobce prokázal oprávněnost svého nároku jak ve vztahu k nemovitostem nabytým kupní smlouvou, tak i k nemovitostem přiděleným žalovaným původně do osobního užívání, neboť ke vzniku práva osobního užívání došlo v návaznosti na kupní smlouvu, uzavřenou na základě protiprávního zvýhodnění. Dodal, že obytná stavba bývalé zemědělské usedlosti zpravidla souvisí se zemědělskou výrobou a jejímu vydání nebrání ani její zásadní přestavba, neboť zákon nestanoví, že by nemovitost měla sloužit zemědělské výrobě, ale požaduje to, aby s ní souvisela; jestliže je tedy obytná část zemědělské usedlosti nadále využívána k bydlení, je dána souvislost se zemědělskou výrobou. Při tomto výkladu předmětné stavby svou souvislost se zemědělskou výrobou neztratily, a je proto nadbytečné provádět další dokazování k vyjasnění otázky, zda u obytné části zemědělské usedlosti k zásadní přestavbě došlo, neboť toto zjištění již nemá právní význam pro rozhodnutí soudu o možném nevydání staveb; podle §11 odst. 4 zákona o půdě musí být splněny obě podmínky v něm uvedené, jinak stavby musí být vydány. Odvolací soud nepřipustil návrh žalovaných na připuštění dovolání, neboť tito právní otázku, pro kterou by mělo být dovolání připuštěno, nespecifikovali, a podle názoru odvolacího soudu nejde o rozhodnutí, které je po právní stránce zásadního významu.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 16.8.2001, napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §239 odst. 2 OSŘ. Důvody dovolání žalovaní spatřují ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení věci, a toto posouzení má po právní stránce zásadní význam. Žalovaní se neztotožnili se závěrem odvolacího soudu, že nedodržením ustanovení uvedeného ve Směrnici Ministerstva financí č. 10/1964 došlo k jejich protiprávnímu zvýhodnění. Nemůže jít k jejich tíži, že se nezachovaly dokumenty, z nichž by vyplývalo, zda v roce 1967 byly předmětné nemovitosti nabídnuty k prodeji. Žalobce, kterému nesvědčilo předkupní právo, požádal o koupi nemovitostí v dubnu roku 1965 a v květnu byla jeho žádost zamítnuta, zatímco žalovaní předmětné nemovitosti kupovali až na podzim roku 1967, přičemž v mezidobí byly nemovitosti údajně nabízeny i jiným osobám. Za této situace podle dovolatelů v daném případě k jejich protiprávnímu zvýhodnění oproti žalobci nedošlo. Podle názoru dovolatelů nelze ani přejímat ustanovení shora citované směrnice, neboť s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.11.1998 sp. zn. Cdon 92/96, tehdy platnými předpisy je třeba rozumět právní normy, vyjádřené oficiální písemnou formou, jíž je uveřejnění, a jejichž definičním znakem je obecná závaznost. Směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinného domku byly toliko pokynem pro postup organizací, a neměly tedy povahu právního předpisu; z toho dovozují, že v daném případě nelze konstatovat porušení žádného obecně závazného předpisu, kterým by byli zvýhodněni. Pokud jde o posouzení otázky, zda předmětné nemovitosti souvisí se zemědělskou výrobou a tudíž i v případě přestavby nic nebrání jejich vydání, nesouhlasí žalovaní rovněž s argumentací odvolacího soudu. Z uvedené argumentace totiž vyplývá, že v nemovitosti lze bydlet pouze tehdy, pokud tato splňuje kritéria rodinného domku nebo bytu pro trvalé bydlení. Takováto kritéria rekreační chalupa v žádném případě nesplňuje a nelze zcela účelově rozšiřovat právo bydlení na veškeré stavby, v nichž se lze, byť je po určitou dobu, zdržovat. Možnost bydlení se podle dovolatelů vztahuje pouze k rodinnému domku, resp. bytu. Proto tvrzení odvolacího soudu, týkající se souvislosti se zemědělskou výrobou, nemá oporu ani v zákoně ani v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Navrhli zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce podal k dovolání vyjádření, v němž především vyslovuje pochybnost o jeho přípustnosti, když není zřejmé, v čem by rozhodnutí odvolacího soudu mělo mít zásadní význam ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 OSŘ. Dále opakuje, že při prodeji nemovitostí nebyl dodržen požadovaný postup. Stavba, která byla postavena a dlouhodobě sloužila k rodinnému bydlení a obhospodařování zemědělských pozemků kolem ní, byla, v rozporu s tehdy platnými předpisy, prodána k rekreaci, namísto k trvalému bydlení. Dosáhli-li žalovaní její rekolaudace na chatu, neznamená to, že v ní nelze bydlet, a že není možná zpětná rekolaudace. K zásadní přestavbě domku prokazatelně nedošlo, neboť v něm lze bydlet stejně jako před rekolaudací. Samotná rekolaudace nemůže být důvodem pro nevydání stavby podle ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě. Rovněž poukaz žalovaných na §3 písm. d) vyhlášky č. 137/1998 Sb., není důvodný, protože ze znění tohoto ustanovení nelze dovodit, že rekreační chalupou může být jen jednoduchá stavba, která nevyhovuje trvalému bydlení. Jestliže byly zemědělské pozemky kolem stavby vydány, je důvodné, aby byla vydána také stavba, umožňující jejich obhospodařování. Žalobce uzavřel, že odvolací soud posoudil otázku vydání správně a proto navrhl zamítnutí dovolání.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen OSŘ).
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ, které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto zkoumal, zda je dovolání přípustné, když jeho přípustnost nevyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) nebo b) OSŘ, tj. když napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Odvolací soud také nevyslovil přípustnost svého dovolání (§239 odst. 1 OSŘ), takže za situace, kdy žalobce návrh na vyslovení přípustnosti dovolání učinil v rámci odvolacího řízení, bylo nutno posoudit, zda a v jaké otázce uplatněné dovolatelem (§242 odst. 3 věta první OSŘ) jde o rozhodnutí odvolacího soudu, které má zásadní právní význam. Přitom dospěl dovolací soud k závěru, že v judikatuře dovolacího soudu byl řešen význam směrnice ministerstva financí č. 324/17.756 z 2.4.1964, uveřejněné ve Věstníku ministerstva financí ČR pod č. 10/1964 (dále jen směrnice č. 10/1964), ve vztahu k naplnění skutkové podstaty nabytí věci v rozporu s právními předpisy, nikoli ve vztahu k nabytí věci na základě protiprávního zvýhodnění. K posouzení této otázky proto připustil dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 OSŘ, když žalovaní připuštění dovolání v průběhu odvolacího řízení navrhli.
Dovolatelé mají pravdu v tom, že podle judikatury dovolacího soudu není směrnice č. 10/1964 obecně závazným právním předpisem, jehož porušení by vedlo k závěru, že došlo k nabytí nemovitostí v rozporu s právními předpisy. V dané věci však oba soudy uzavřely, že k nabytí nemovitostí v rozporu s právními předpisy nedošlo. Dovolací soud vychází z toho, že posouzení, zda došlo k nabytí nemovitostí žalovanými na základě protiprávního zvýhodnění (přičemž nemuselo jít o subjektivní vědomost žalovaných o takovém zvýhodnění), je hodnocením soudu na základě konkrétních okolností případu a dobové situace. Úvaha o zvýhodnění žalovaných při prodeji domku s příslušenstvím a přilehlými pozemky, vycházející z toho, že tentýž orgán, který odmítl jejich prodej původnímu vlastníkovi (a vlastně poslednímu uživateli) formálně ze stejného důvodu, k němuž pak krátce nato tyto nemovitosti prodal, je dle dovolacího soudu zcela namístě. Je sice pravda, že žádný závazný právní předpis nestanovil povinnost prodat dům původnímu vlastníkovi, pokud byl tento dům pro stát neupotřebitelný nebo nadbytečný, ale tato okolnost není relevantní, nejde-li o skutkovou podstatu nabytí nemovitostí v rozporu s platnými předpisy. Prvek protiprávnosti z hlediska zvýhodnění nabyvatele není totiž vázán na obecně závazné právní předpisy - protiprávní zvýhodnění mohlo nastat i v případě, kdy prodávající státní orgán postupoval v rozporu s pokynem věcně příslušného nadřízeného orgánu, který podmínky prodeje státního majetku upravoval, a jímž se běžně tehdejší místní národní výbory řídily. Odvolací soud dospěl k závěru, že tak tomu bylo v daném případě; skutková zjištění odvolacího soudu pak soud dovolací nemůže přezkoumávat, je-li přípustnost dovolání dána ustanovením §239 odst. 2 OSŘ.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu, k němuž byla přípustnost dovolání uznána, je správné. Pokud jde o druhou otázku, nastolenou dovolatelem, a týkající se souvislosti převáděných nemovitostí se zemědělskou výrobou, odvolací soud posoudil věc v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Význam z tohoto hlediska nemají ani údaje dovolatelů, že byla povolena rekolaudace domu na rekreační chalupu, protože jde o zařazení z hlediska správního, které nemá na skutečný vliv na stavební charakter domu, užívaného léta k bydlení zemědělců.
Rozsudek odvolacího soudu byl tedy shledán správným a dovolání bylo proto podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení vychází z toho, že nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení má žalobce, který byl v řízení úspěšný ( §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ). Náklady za právní pomoc advokáta, spočívající v jednom úkonu, činí při základní částce 4.500 Kč jednu polovinu, tj. 2.250 Kč (§14 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., advokátní tarif) a paušální poplatek na hotové výdaje 75 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2002
JUDr. Ema Barešová, v.r. předsedkyně senátu