ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2134.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2134/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání V. V., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 11.3.1997, sp. zn. 28 Co 289/96, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 1383/95 (žalobkyně Ing. L. V., zastoupené advokátem, proti žalované J. Š., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Původní žalobkyně Ing. L. V. se domáhala žalobou, podanou u soudu 20.4.1995 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalované bylo uloženo vydat jí chatu č. 0384 s pozemky parc. č. 244 a parc. č. 278/16 v P. V žalobě bylo uvedeno, že původní žalobkyně Ing. L. V. a její manžel V. V. (který zemřel 22.3.1976) byli v roce 1971 odsouzeni pro tehdy trestný čin opuštění republiky, a to i k trestu propadnutí majetku; v roce 1990 byla žalobkyně Ing. L. V. rehabilitována podle zákona č. 119/1990 Sb. Žalovaná koupila uvedené nemovitosti od státu – Okresního národního výboru P. kupní smlouvou z 23.12.1971 (registrovanou bývalým Státním notářstvím Praha-západ pod sp. zn. R I 1526/71). Podle názoru původní žalobkyně byla žalovaná při této koupi protiprávně zvýhodněna a chatu koupila za 25.290,- Kč (a zařízení v chatě za 581,- Kč), tedy za cenu neodpovídající skutečné hodnotě chaty. Žalobkyně vyzvala písemně k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v žalobě uvedené nemovitosti byly získány koupí bez protiprávního zvýhodnění a za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Chata byla v pozdějším období zásadním způsobem přestavěna.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni a žalovanou jako účastnice řízení, provedl důkaz posudkem znalce z oboru stavebnictví a odhadů nemovitostí, vyslechl svědkyni B. S., seznámil se s obsahem spisu bývalého Státního notářství Praha-západ sp. zn. R I 1562/71 a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 11.2.1996, čj. 9 C 1383/95-59, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha-západ 2.481,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně byl toho názoru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně je sice oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ale nebylo v řízení prokázáno, že by na straně žalované byly splněny zákonné předpoklady povinné osoby podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně poukazoval na to, že z obsahu realizačního spisu bývalého Okresního národního výboru P. sp. zn. Rp-A-867, 868/1 nevyplývá, že by žalovaná byla jakkoli zvýhodněna při nabytí v žalobě uvedených nemovitostí. Při prodeji chaty bylo přihlíženo k tomu, že od roku 1963 žalovaná užívala chatu v P. se souhlasem spoluvlastníka V. V. a měla k dispozici klíče od chaty. Podle názoru soudu prvního stupně postupoval bývalý Okresní národní výbor P. při prodeji v žalobě uváděných nemovitostí v souladu s ustanoveními vyhlášky č. 94/1965 Sb. a s ustanoveními směrnice Ministerstva financí č. 2 z roku 1966 (uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí v částce 9/1966 Sb.). I když znalec ve svém posudku, podaném v tomto soudním řízení, dospěl k závěru, že cena nemovitostí, sporných mezi původní žalobkyní Ing. L. V. a žalovanou byla o 7.400,- Kč vyšší než kupní cena podle smlouvy z 23.12.1971, nelze podle názoru soudu prvního stupně dovodit, že na základě toho je žalovaná povinnou osobou k vydání nemovitostí podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru soudu prvního stupně je na žalobkyni, zda se bude domáhat finanční náhrady u Ministerstva financí ČR podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 11.3.1997, sp. zn. 28 Co 289/96. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn jen co do upřesnění výroku rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na změnu žalobního návrhu, k níž došlo v odvolacím řízení (tedy změnu v uplatnění nároku na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobkyní jí navrženou dohodu o vydání v žalobě uvedených nemovitostí). Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha-západ na náhradu placených nákladů řízení 3.250,- Kč.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že vzhledem k tomu, že již v řízení před soudem prvního stupně svědčily provedené důkazy o tom, že v daném případě došlo k zásadní přestavbě chaty, musel se odvolací soud zabývat především touto otázkou, neboť podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně technický charakter, nevydávají. Odvolací soud proto nařídil znalci, aby doplnil vypracovaný znalecký posudek. Znalec v doplnění posudku uvedl, že nové jsou z prvků dlouhodobé životnosti stavby základové pasy ze 66 %, stěny suterénu ze 65 %, stropy suterénu z 53 %, stěny přízemí z 97 %, stropy přízemí ze 100 % a střecha z 80 %, tedy celkově byly nově přestavěny prvky dlouhodobé životnosti stavby ze 77 %. Ze závěrů znaleckého posudku pak vyplynulo, že zastavěná plocha podlaží dnešní chaty je proti původní chatě dvojnásobná. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že chata ztratila zásadní přestavbou svůj stavebně technický charakter, protože prošla rozsáhlou stavební změnou a v důsledku stavebních změn se stala věcí jinou. Odvolací soud při tom neshledal důvody pro vypracování revizního znaleckého posudku (jak to navrhovala původní žalobkyně), protože znalec již při provádění původního znaleckého posudku, který provedl v řízení před soudem prvního stupně, získal podklady, které použil pro doplnění znaleckého posudku a dále vycházel ze stavební dokumentace k oběma prováděným stavbám a stavebním úpravám a z fotografií pořízených v průběhu přestavby chaty.
Pozemky požadované v žalobě nebylo možné, podle názoru odvolacího soudu, vydat vzhledem k ustanovení §8 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., neboť k těmto pozemkům bylo žalované zřízeno právo osobního užívání pozemku.
Odvolací soud posléze uváděl, že „fakticky byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a ke změně rozsudku soudu prvního stupně došlo jen s ohledem na změnu žalobního návrhu v odvolacím řízení.“ V náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
O náhradě nákladů řízení vůči státu bylo rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl vynesen 11.3.1997 a původní žalobkyně zemřela 12.4.1997, a to dříve než mohl být tento rozsudek doručen jejímu zástupci – advokátu, který ji v řízení zastupoval; tento zástupce žalobkyně jemu doručený rozsudek (po smrti žalobkyně) vrátil soudu.
Dědici po zemřelé původní žalobkyni Ing. L. V. (podle výsledků řízení o dědictví, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 59 D 1888/97) V. V., jejímu synovi, byl doručen již uvedený rozsudek odvolacího soudu dne 4.9.2001 (k rukám jeho zástupce – advokáta, na základě plné moci).
Dovolání ze strany nástupce původní žalobkyně V. V. bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Praha-západ dne 23.10.2001.
Ve svém dovolání uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel uváděl, že dovolání „podává podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu“.
Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že vyšel z doplňujícího závěru znalce, aniž vyhověl návrhu původní žalobkyně na vypracování revizního znaleckého posudku, přestože znalec pro své doplňující vyjádření použil pouze ty poznatky, které získal při místním šetření v řízení u soudu prvního stupně, které se ovšem konalo za jiným účelem (k ohodnocení chaty v souvislosti s přezkoumáním tehdejší kupní ceny), takže znalec neměl poznatky, které by mu dovolovaly se vyjádřit k prvkům dlouhodobí životnosti stavby chaty. Odvolacímu soudu by měl být dovolacím soudem dán ve zrušovacím rozsudku pokyn k vypracování revizního znaleckého posudku.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Citované přechodné ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je ustanovením kogentním a bylo třeba podle něho postupovat i v dovolacím řízení.
Dovolání bylo v občanském soudním řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) upraveno v ustanoveních §236 až §243d. Podávání dovolání bylo upraveno v ustanoveních §240 a §241 uvedeného právního předpisu.
Podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) mohl účastník řízení podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání uvedené lhůty nebylo možné prominout (§240 odst. 2 téhož právního předpisu).
Jestliže tedy v daném případě bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno dovolateli 4.9.2001 (a tímto dnem nabyl tento rozsudek právní moci) a dovolání ze strany dovolatele V. V. bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (srov. §57 odst. 3 občanského soudního řádu v již citovaném znění), dne 23.10.2001, stalo se tak po uplynutí jednoměsíční lhůty stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v daném případě přípustné.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání, které bylo podáno opožděně.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. ledna 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu